I když to zatím v ČR vypadá spíše na frašku, nebo knížecí „srandu“, přímá volba českého prezidenta představuje bezprecedentní výzvu, historický přelom a unikátní příležitost k formování nové budoucnosti – nejen fixaci a utvrzení myšlenek, které již měly dávno odeznít. Kulturní instinkt udržovat status quo a pokračovat s minulostí, jakkoliv nefunkční a bezperspektivní, ale pohodlně a důvěrně známé, bez „novot“ a výzev, je určitě třeba prolomit.
Tenhle nešťastný český instinkt nám již po staletí zabraňuje dostat se „na špici“, uvolnit nové myšlenky a motivovat nadcházející generace k tvorbě vlastní cesty k autonomní a konkurenceschopné společnosti. Současná plejáda kandidátů je ve svém celku radikálním popřením všeho nového, potřebného a osvobozujícího. Jde spíše o Bál oportunistů, Festival „bývalých“ a Táborák marnosti i marnivosti – jakoby vůbec nešlo o historicky první přímou volbu českého prezidenta. Jsme sice v 21. století, ale fungujeme – a mnozí i nadále chceme fungovat – podle vzoru dvacátých let století dvacátého. Škoda.

****

Vývoj společností, českou nevyjímaje, je charakterizován krátkými periodami přelomu a změny, následovanými dlouhými fázemi usazování, stabilizace a formování návyků ke status quo. Jde o přirozený proces, který probíhá stejně v oblastech kultury, politiky, ekonomiky i technologie.

Je logické, že během přelomové periody je třeba maximálního soustředění a promýšlení dopadů dlouhodobých koncepcí. Později už je pozdě. Žádné „srandy“ a politicko-mediální komedie nejsou tím nejlepším přístupem: zaděláváme si na dlouho, rozhoduje se o dalších dvaceti až třiceti letech společenské fixace, bez naděje na rychlou a efektivní „novelizaci“. Dodnes cítíme následky své velké „Rozbordelizace“, díky kupónovému myšlení 90. let. Popřeli jsme svobodný trh, zdevastovali princip národního vlastnictví a povýšili partajnickou neschopnost na běžný standard. „Někdo“ s tím vším musel souhlasit.

Česko mělo od války tři přelomové periody. První bylo poválečné období Předkomunismu 1945–48, kdy se rozhodovalo mezi západní demokracií a východním despotismem. Česká společnost a její političtí představitelé zklamali totálně a s pomocí zastupitelské demokracie vyplavili k povrchu nejen komunistické myšlenky, ale i síly.

Druhá přelomová šance nastala v letech 1989–92. Rozhodovalo se mezi pomalou tvorbou stabilního a autonomního svobodného trhu národního kapitalismu, anebo rychlým rozprodejem národních statků do cizích rukou, s pomocí „nástrojů“ šokové terapie, kupónové privatizace a tzv. „Jediné možné cesty“ tehdejších uchazečů o politickou dynastizaci. I zde došlo k významnému selhání elit: ukvapenost zvítězila nad promyšleným procesem. Česko se stalo zcela odvozenou a dnes plně závislou ekonomikou, bez vlastní, nezávislé vrstvy národních kapitalistů a podnikatelů. Po 22 letech dnes vidíme, že se ta nejméně pravděpodobná a zdánlivě nestabilní, tj. mafiánská, korupční a stranická forma společnosti, transformovala na dlouhodobý status quo.

Po 22 letech, třetí přelomová perioda probíhá právě dnes, v letech 2012–13, kdy se podařilo, téměř rozmarně, zcela nečekaně a s velkými rozpaky, uzákonit přímou volbu prezidenta – první to, stále křehký, zárodek přímé, nestranické a autentické demokracie pro 21. století. (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=13913)

Poprvé ve své historii mohou mít Češi prezidenta, který by mohl získat přímý mandát občanské společnosti, bez tradičních filtrů a neprůhledných roušek ve všem překážejících politických stran. Dosud v Česku stranictví převládalo, s výjimkou snad čtyř období starostování Tomáše Bati ve Zlíně, který dokonale obešel intervenční mezičlánky partajníků, jejich volební mašinerie a zájmové skupiny „kmotrů“. Dnešní Zlín z Baťova energického odkazu žije dodnes.

Zda využijeme nebo nevyužijeme přelomového roku 2013, bude záležet jen na kvalitě těch kandidátů, které si veřejnost sama najde a vybere, ne které nadiktuje nějaká strana nebo, kteří se dokonce „pozvou“ sami (na základě získaných finančních prostředků či přebujení pochybného ega). Vzrůstající pasivita české veřejnosti je hlavní příčinou současné degradace demokratických principů. Tradiční čekání na „Blanické rytíře“, tj. na „Někoho, kdo přijde“ a rány nám “obváže“, je v přímém rozporu s autentickou demokracií.

Dovolím si v této věci citovat pasáž ze svého rozhovoru pro Svobodné Slovo, ze 4. prosince 1992, pod názvem „Spasí nás NĚKDO?“:

Nedávno jste, pane profesore, citoval Karla Čapka:
„Musí přece někdo přijít a nazvat věci pravým jménem. Musí někdo svolat lidi a říci jim: Podívejte, toto zde, to je přece bezpráví. A toto, hleďte, to je přece podvod a to je zase zrada. Musí někdo přijít.“

Vy také věříte v NĚKOHO, kdo přijde?

Chtěl bych jen řici, že ta poslední Čapkova věta shrnuje celou tragedii českého národa ve 20. století. Někdo musí přijít. NĚKDO. Někdo jiný než já, někdo jiný než my. Ať je to kdokoliv, ten spásný NĚKDO se jistě objeví, nastaví svoji kůži a nazve věci pravým jménem.
Jaké jsou to ale ty Čapkovy „věci“ dnes? Nevytvořili jsme demokracii, nezajistili svobodu tisku a nezbavili se strachu. Zruinovali jsme hospodářství, degradovali kulturu a vědu. Prodali jsme a chceme prodat vše, co je na prodej – za mísu čočovice. Nezajistili jsme právní stát, nezbavili se korupce a rozbili jsme republiku.
Cítíme, že je zde bezpráví, podvod a zrada. A všichni stejně cítíme, že nazvat věci pravým jménem prostě nestačí. Nepomůže nám Karel Čapek, ani ten spásný NĚKDO. Nepomůže svět, a tím méně Německo. Je obava, že si nepomůžeme ani sami, protože jsme ztratili pocit identity, soudržnosti a sounáležitosti.

Psal se tehdy rok 1992. Karel Čapek však již v r. 1925 shrnul základní problém První republiky, tj. bezohledné a ponižující partajnictví, které jsme naivně a nevysvětlitelně přejali i po r. 1989, a které nám dodnes jen bují, a bují:

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nichž strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy… Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! NE; je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“


Je až neuvěřitelné, že když někdo dnes podobně varuje před bujením stran a partajnictví, tak je to medii chápáno jako něco radikálního, ne-li protidemokratického. Pravý opak je pravdou. Osobně, i kdybych měl zůstat terčem nepochopení a výsměchu, zůstanu přece jen při české moudrosti Karla Čapka. Stejně tak zůstanu i při češství Jana Bati, který o přímé volbě prezidenta řekl:

„Jestliže chceme, aby tento stát Čechů, Slováků a Podkarpatorusů neztratil zbytek samostatnosti a aby se k něčemu vypracoval, je třeba si uvědomiti, že potřebuje hlavu, která by musila býti zvolena lidovým hlasováním všemi k volbě oprávněnými občany a občankami. To znamená presidenta, který svobodnou volbou občanů obdrží takovou plnou moc, jaké je třeba k vedení státu.“

Namísto toho jsme dali na Beneše a Jana Baťu jsme prohlásili za zrádce.
Tolik selhání za tak krátkou dobu! Čeká nás tedy v r. 2013 to selhání největší? Selhání neuchopení prozřetelností nabízené – a opět nevyužité – příležitosti přímé volby?



Současná plejáda prezidentských kandidátů je nepochybně bizarní. Zahrnuje lidi, kteří se tak či onak výrazně zúčastnili přímé devastace české společnosti od r. 1992. Proto jsou jejich „řešení“ dnešního stavu tak prázdná a nezajímavá – jsou-li vůbec nějaká. Zaráží, že se dnes vůbec ještě někdo odváží kandidovat někoho „ve stranickém tričku“ – a ještě ho vybaví třeba 15 miliony, pro nic, za nic – a hlavně na nic. Je divné, že z toho ještě lidem není nanic. Stranické kandidáty není třeba vůbec uvažovat: kopají jen za svoji stranu a zmatené hlasy si míní prostě koupit. Pak jsou tam „nezávislí“, tj. straníci, kteří včas opustili nebo změnili svoji stranu – většinou jsou to ex-komunisté a bankéři. Je až nestoudné, že si již nyní tito "kandidáti" kupují hlasy na ulicích. V mediích to nikomu nevadí. „Nestranický“ je i otec šokové terapie, který sice zanevřel na ČSSD a KSČM, ale již ne na ČSOB. Bankéřů je dnes jistě zapotřebí nejvíce! Někteří dokonce rozdávají letáčky po náměstích, jiní se snaží do prezidentské funkce „doklusat“. V podivné plejádě je i multistranický „šlechtic“, který prospal 21. století. Pak ještě něčí tajemník, mluvčí cestovních agentur, tvůrce Opoziční smlouvy, ztetovaný umělec, atp. Chybí již jen tři strážníci, tlustá pěvkyně a jednonohý velocipédista. Originální myšlenky, strategie, vidiny, anebo alespoň charisma – zůstávají v nedohlednu. Naše děti se budou stydět za nás: „To vám byl divný svět“.

Nejhorší na tom všem jsou ovšem opět peníze: chtějí si i svého prezidenta platit a koupit tím, že podvedou voliče. Strany vydělují desítky milionů pro své beznadějce. Peníze stále dominují českou demokracii, přímou či nepřímou. Přitom, demokracie není o penězích, ale o myšlenkách. Ale i tři „nezávislí“ ex-komunisté pracují s miliony, pocházející z finančních zájmů postkomunistických firem jako Exchange, Unicorn nebo dokonce Lukoil. Jsou to náhle všechno „přátelé“ a fungují i vztahy nepotismu. Kupování hlasů do přímé demokracie nepatří. Předpokládájí, že jim čeští voliči opět „skočí na špek“ – tak jak to poctivě dělali celých 22 let. Berou to české „Kdo neskáče, není Čech!“ doslovně – všichni ti vysloužilí politici, bankéři, ex-komunisté, partajníci, „podnikátělja“ a mediální vlastníci. Není to vůbec k smíchu. (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=14728)

NIKDO z existující plejády kandidátů nemůže sjednotit, motivovat a stimulovat národ jako celek: jsou všichni příliš závislí, nesvobodní, „v háku“ na financích a v cizích službách. Raději pojem „národa“ vypustí vůbec. Chybí kandidát národního konsensu, chybí Sjednotitel. Jinak přece nemá přímá demokracie žádný význam. Už dnes se ozývají hlasy, tvrdící, že přímá volba není nutná – že český prezident stejně nemá žádné pravomoce.

Ale o to přece právě jde! Jako o to šlo Čapkům a Baťům (ale i Haškům) dob minulých. Česko potřebuje silného prezidenta se silným mandátem veřejnosti. Bez silného, nadstranického a „nadfinančního“ prezidenta zůstaneme v područí zájmových skupin ještě hluboko do 21. století; obětujeme své děti a přicházející generace. Potřebujeme prezidenta s opravdovým mandátem – ne někoho, kdo vyhraje „o hlas“.

Jaký měl asi mandát V. Havel, když byl v lednu r. 1998 zvolen až ve druhém kole, s razantní převahou jednoho hlasu? Jeho protikandidát (posl. Sládek) byl vzat do vazby: byl to právě ten jeden chybějící hlas (plus hlasitý pískot první dámy), který zafixoval parlamentní prezidenturu na dalších 15 let. Pokračování této historie je nabíledni.

Přímo volený kandidát, při podpoře regionálních a lokálních občanských iniciativ a institucí, může získat skutečný mandát, který by umožnil následné posílení pravomocí českého prezidenta de facto. Proč? Protože současná legislativní a výkonná moc jsou stále v rukou stejných, dnes již pučově naladěných stran a jejich kmotrů. Přímo a veřejností vybraný a zvolený prezident by mohl konečně zastupovat zájmy občanů, na regionální i lokální úrovni – ne jen zájmy centrálních stran. Stal by se tolik potřebnou protiváhou proti oportunistickým koalicím za udržení moci. Proto bude volba 2013 (když bude) opět přelomová.

Zatím to ale nevypadá dobře: s volbami se náhle příliš spěchá, aby měli straníci jasnou výhodu peněz (nemusí totiž sbírat 50 tis. papírových podpisů); ostatní sebedeklarovaní kandidáti jsou samozvanci: vydávají se za „kandidáty“ dlouho předtím, než by získali byť i jediný hlas. Pasivita občanů je zde až nemístná a nevyvažuje kontrastující hyperaktivitu medií. Stále přece existuje možnost, že pučorodné strany „přímou volbu“ odsunou až na příští volební období – což může představovat dalších deset let nějaké partajnické atrapy na Hradě. Veřejnost zůstává slepá a hluchá, obzvláště v přelomových obdobích. Když už „je po ptákách“ – pak nadávají všichni, a hodně dlouho.

Přitom stačí vzít „vládu věcí svých“ do vlastních rukou, nalézt si své vlastní kandidáty, odmítnout stranické poskoky a jejich peníze, jejich „transparentní“ účty a přihlouplé, ponižující „kampaně!“. Zákon je nastaven dobře: představuje velkou příležitost i naději. (Ani USA nedokáže volit prezidenta přímou demokracií. Dodnes tam funguje staletí stará tzv. Electoral College, soubor státních zastupitelů, kteří volí podle počtu hlasů přiřčených danému státu. Vítěz bere všechny hlasy, polovina voličů je prostě „odepsána“. Tak se stává, že „vítěz“ nemusí mít většinu podpory veřejnosti. Proto ty peníze a směšně prolhané kampaně). V přímé demokracii není peněz třeba: jen využít internetu, společenských sítí a dobrovolné angažovanosti k prosazení vlastního, občanského kandidáta. Jestli na to ani dnes „nemáme“, pak si zasloužíme, co dostaneme. (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=12940)

V přímé volbě se člověk nestává kandidátem „sebedeklarací“, ale výběrem a pozváním občanské veřejnosti a voličů (ne stran), kterým o něco jde – a kteří to „něco“ nevnímají jen jako „hodně málo“. Jde totiž o hodně. Volit slabého prezidenta přímou volbou občanů by byl nesmysl a další promarněná příležitost.

Současnou plejádu prezidentských kandidátů lze v ČR rozdělit do tří překrývajících se skupin:

1. Ti, kteří se přímo podíleli na rozprodeji české ekonomiky a společnosti posledních 20 let; tzv. političtí „dinosauři“: kandidáti politických stran, větších i menších, kteří 21. století prostě nezvládli. Neumí. „Mýlili se“ celá desetiletí a budou brzdit vývoj české společnosti i nadále.
2. Ti, kteří „byli“ komunisty v kritických chvílích existence české společnosti. Nejde jen o selhání ideologické, ale hlavně charakterové a morální. Omluvy a výmluvy nestačí a při usilování o reprezentaci státu jsou nevhodné. „Bývalý“ se účelově stává „nezávislým“ a degraduje tak význam českých slov podle směru větru, peněz či míry touhy po politické a ekonomické moci.
3. Ti, kteří s výše uvedenými skupinami aktivně spolupracovali, podporovali je, stali se jejich součástí – podřídili tak svoji odbornost a inteligenci službám partajníků, korupčníků a politických oportunistů.

Pro voliče jsou obzvláště významná ta překrývání: komunisté s bankéři, ekonomové s bankéři, a všichni dohromady s partajníky. Nic se nezměnilo, jen někde lze přidat slova jako „bývalý“ anebo „dřívější“ a vše lze zakrýt vhodně módní nálepkou „nezávislý“. Nastává český Festival oportunismu, táborák marnivosti, přemalba fasád a pošlapání všeho, čemu se dříve říkávalo hodnoty. Hodnoty se staly starou a již hodně obnošenou vestou.

Jestli dnes ještě někdo věří bývalým komunistům, stranám a straníkům, bankám a bankéřům, tak se pro české voliče, hned na počátku přímé demokracie, rozevírá velká rokle – zřejmé a zřejmě neobsaditelné „vakuum“. Chybí kandidát (anebo dáma-kandidátka, která by se „vymkla“), který:

- není a nebyl členem žádné polistopadové strany, a tak může být přímo zodpovědný svým voličům.
- není a nebyl členem komunistické strany či jiných komunistických organizací – nemusí se pak za nic omlouvat a na nic vymlouvat.
- nepodpořil a nezúčastnil se pochybných strategií Šokové terapie, Jediné možné cesty a Kupónové privatizace – nemá tedy „zkušenosti“ s rozprodejem, tunelováním, rozkrádáním a korupcí.
- neměl dlouhou politickou „zkušenost“, tj. čas na zformování rozsáhlých sítí vztahů, vlivu, korupce a penězovodů. Každý "zkušený" kandidát vleče ohromné zavazadlo vztahů, sítí a "spolucestujících".

Nikdo nemůže být „nástupcem“ V. Klause: ten byl přece zvolen zákulisními stranickými machinacemi, tak jako jeho předchůdce. Přímá volba je zcela novou výzvou občanům, aby vybrali (nejen zvolili) kandidáta národního konsensu – nestraníka, nebankéře, nepolitika – vedoucího národ do budoucnosti, ne do dalších dvaceti let rozkrádání, rekorytarizace, ideologického dogmatu a stranické servilnosti. Přímo volený prezident by se neměl prostě „ucházet o Hrad“, ale důstojně a pouze o důvěru celého národa. Jinak to nemá cenu.

Mnohým nestačí citovat z erudice K. Čapka a J. Bati; mnozí Češi stále ještě dají i na J. Haška. Je to logické, protože i Hašek byl svědkem, jako Čapek, roku 1925 (brzy uplyne téměř sto let této zastaralé politiky, kterou dodnes kopírujeme). Tedy, Jaroslav Hašek, povídka „Politické úspěchy vědátora“, Zpověď starého mládence, Praha, 1925:

„Bylo to pravdou, že v onom okresu vystupovalo devatenáct kandidátů. Samostatných bylo devět, ostatní náleželi k politickým stranám a nadávali si vzájemně. Zdálo se, že právě ti největší vyvrhelové lidstva se tu sešli, aby se ucházeli o přízeň voličů.
Psali navzájem o sobě, že zabili dědečka vlastního, připravili svou vlastní matku o život a podobné hezké věci, které jsou s to, aby se jim člověk vyhnul na dvacet kroků.
Oni však se jim nevyhýbají, ti jejich voličové; naopak, poslouchají je s otevřenými ústy, jak líčí své zkušenosti, naděje do budoucnosti a podobné věci, hrnuli se do jejich schůzí s odhodlaností partánskou, aby je vyslechli. A oni mluvili k nim, jak se budou mít dobře, jak právě oni jsou s to je zachránit, je povznést.“

Haškovo „ti jejich voličové“ je přesné a pro naše generace degradující. Ano, „voličové“ – ne straničtí „kandidáti“ – jsou podstatou autentické demokracie. Není třeba těch, kteří „chtěji“, ale hlavně těch, kteří jsou vyzváni (a pozváni) – tak jako ve zlínských dobách Tomáše Bati – aby nabídli své vidiny, hodnoty a hlavně akci.
„Nechte je klusat, uděláme si to sami!“