HDP vzrostlo čtvrtletně o 0,6% (odhad byl 0,7%), ale meziročně HDP kleslo o -1,3% (odhad byl -1.2%). Media tvrdí, že „statistici potvrdili konec recese.“ Těžko uvěřit, že by se našel statistik, který by něco takového „potvrdil“: v obou případech ČSÚ naopak snížil své původní odhady. Takové revize prý analytici neočekávali – není snad úplně jedno, co analytici „očekávají“?
Po šesti čtvrtletích poklesu máme pouhá dvě čtvrtletí velmi nízkého růstu: neměli bychom počkat se svými soudy, že „jsme z nejhoršího venku?“ Žádný seberespektující ekonom by takový závěr nenabídl; spíše jen přemládlý analytik nebo ambiciosní TV komentátor. Bizarní je, že se nikdo neptá, proč se to stalo a zda to někdo vysvětlí – nemůže přece stačit zírat jen tak do čísel, s úplně prázdnou hlavou. I kdyby to byla pravda – co je toho příčinou? Čísla sama o sobě nejsou nikdy příčinou ničeho; jde jen o prosté popisy toho, co se již událo – a to je třeba zdůvodnit; jinak budoucnost nikdy nepochopíme.
Tento blog je rozšířenou verzí internetové úvahy „Jak dál s českou demokracií: všechna politika je místní…“, která navazuje na předchozí: http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=20876
Svět prochází procesem deglobalizace, tj. přesouváním ekonomických, podnikatelských, politických a společenských aktivit zpět do lokalizovaných místních podmínek, kde vlastně jsou všechny takové aktivity iniciovány, vznikají a přetrvávají. Tedy až do chvíle, kdy jsou původní aktivity ovládnuty, kontrolovány a utlumeny ideologickými seskupeními politických stran. Namísto zástupců stavů (podnikatelů, lékařů, sedláků, inženýrů, novinářů, atp.), vládnou bezprofesní ideologové, kteří nezastupují nikoho, než své strany. Zlaté doby regionálního rozvoje, jako průmyslové město Baťova Zlína, byly odstoupeny ideologickému centru a transformovány na „doby ostudné“ – vše prostým činem dobrovolné „volby“.
Tento blog je nezkrácenou verzí internetové úvahy Strany přestaly být hybnou silou demokracie…
Rozklad stranické demokracie v ČR není náhodný, ale je odrazem širšího světového trendu mésalliance mezi starým systémem a novým kontextem lidských potřeb a aspirací. Politické instituce (jako strany) se nedokážou přizpůsobit rychle se měnícím očekáváním, informovanosti a propojení občanů. Pokulhávají, jsou pozadu a v ČR dokonce až „v demisi“ vůči zásadní socio-ekonomické transformaci. Podobným rozporem trpí nejen demokracie staré (USA), ale i nově vznikající (Egypt); nejvíce však ČR, kde si stranickost vepsali do ústavy podle 20. let minulého století! Dynamika internetu, společenských sítí, globální komunikace a růstu regionální autonomie, soběstačnosti a sebevědomí kontrastují s hlemýždí rychlostí rozhodování i pohybu, vracení se, přešlapování a ulpívání na zajetých (ne)pořádcích „vyzrálých“ politiků a jejich stran.