06. 08.
Milan Zelený
Přečteno 11142 krát
Když jsou živí, říká se jim „Boots on the ground“ (Půllitry na zemi); když je někdo zabije, tak jsou „heroes“ (hrdinové).
Všichni vojáci, kteří se dobrovolně podřizují přáním politických "vůdcú", živí nebo mrtví, jsou hrdinové. Hrdinové ovšem nejsou ti, kteří o hrdinství stále řeční, páté přes deváté, jen aby ochránili své partajní zájmy "hrdinství". Budou kecat a kecat, trvat na svém, bez ohledu na oběti. "Prodejci Ibalginu". Zažil jsem si toho v Americe tisíckrát, bez žádných výsledků, jiných než pompézních pohřbů. Ani uplakaný "Feldukurát Katz" to nedokáže ospravedlnit.
Proč musí být mladý člověk zastřelen, aby se stal hrdinou? Proč si tak málo vážíme živých vojáků, ale když už jsou mrtví, udělujeme medaile a – obzvláště ti, kteří je na smrt poslali, a vlastně se o ně nestarali, mají náhle plná ústa „hrdinství“ a obdivu? Politici milují lidi mrtvé. Prožijeme si toho v mediích více než dost. Stojí fronty s věnci a svícemi, cpou se na podia s prázdnými řečmi o hrdinství, kapesníky si jemně ťukají na oči; na živé si jen málokdy vzpomenou (kromě voleb)… někdy je na místě spíše omluva a nabídka zodpovědnosti, než medaile. Teroristy nelze podceňovat, zastaralé strategie nestačí. Nelze učit druhé, co sami neumíme. Patová situace je patová situace. A vojáky nelze snižovat jen proto, že se vracejí živí.
Více »