Všichni vojáci, kteří se dobrovolně podřizují přáním politických "vůdcú", živí nebo mrtví, jsou hrdinové. Hrdinové ovšem nejsou ti, kteří o hrdinství stále řeční, páté přes deváté, jen aby ochránili své partajní zájmy "hrdinství". Budou kecat a kecat, trvat na svém, bez ohledu na oběti. "Prodejci Ibalginu". Zažil jsem si toho v Americe tisíckrát, bez žádných výsledků, jiných než pompézních pohřbů. Ani uplakaný "Feldukurát Katz" to nedokáže ospravedlnit.

Proč musí být mladý člověk zastřelen, aby se stal hrdinou? Proč si tak málo vážíme živých vojáků, ale když už jsou mrtví, udělujeme medaile a – obzvláště ti, kteří je na smrt poslali, a vlastně se o ně nestarali, mají náhle plná ústa „hrdinství“ a obdivu? Politici milují lidi mrtvé. Prožijeme si toho v mediích více než dost. Stojí fronty s věnci a svícemi, cpou se na podia s prázdnými řečmi o hrdinství, kapesníky si jemně ťukají na oči; na živé si jen málokdy vzpomenou (kromě voleb)… někdy je na místě spíše omluva a nabídka zodpovědnosti, než medaile. Teroristy nelze podceňovat, zastaralé strategie nestačí. Nelze učit druhé, co sami neumíme. Patová situace je patová situace. A vojáky nelze snižovat jen proto, že se vracejí živí.

Nejvíce oslavují mrtvé hrdiny ti různí jako-Trumpové a evropští „trumpíci“, kteří mladé muže posílají na nepromyšlené, často nesmyslené a politicky motivované akce solidarity úředníků a „činitelů“ po celém světě. Čs. armáda by neměla být součástí "cizinecké legie".

Už jste někdy viděli některého z těch „Trumpů“ na bojištích, která osobně a často rozmarně rozpoutali? Co si myslíte o placené koordinaci USA s Al-kajdou v Jemenu? A co ta solidarita namísto spolupráce! Jaký prohnaný „dobrák“ to asi vymyslel? Solidarita bez spolupráce je přece prázdné gesto politiků, straníků, lidí nezodpovědných a často i neznalých. Nemusím zrovna ty, kteří jsou s mým úsilím „solidární“; osobně dávám přednost spolupracovníkům.

Vždy bychom si měli více vážit svých i našich hrdinů živých – bylo by pak méně i těch hrdinů mrtvých.




Česká kultura se po roce 1990 výrazně zaměřuje na minulost, někdy i na minulost již nezvratně vzdálenou. Vidiny a představy budoucnosti, tj. to jediné, co můžeme, alespoň my-ještě-žijící, společně sdílet, jsou až programaticky ignorovány. Fetiš historie a ignorování budoucnosti, tj. žití ze dne na den, nejsou však příliš moudré.

Minulost už prostě byla. Nemůže nám ani napovědět co dělat v dnešním, mladém, rychle se měnícím, digitálním a technologickém světě. Naše opájení se minulosti nesahá jen k předkomunismu a postkomunismu. Vracíme se až k věrozvěstům, náboženským blouznivcům, upáleným, zavražděným, vyhnaným a zlikvidovaným. Snažíme se čerpat sílu ze smrti obětovaných. Čím mrtvější je Čech, tím slavnější, obdivovanější a inspirativnější je. Tím více věnců a stuh, svíček a slz, atp. Nevyvažujeme je ale vidinou, aspirací, touhou – anebo i vírou, v lepší, nebo alespoň naší – budoucnost. Většina našich hrdinů, vzorů, příkladů, inspirací a zdrojů naší hrdosti i pýchy – jsou mrtví.

Je jistě žádoucí znát své vlastní dějiny, učit se z minulosti, obdivovat a učit se z úsilí našich předků. (Sám jsem uveřejnil studii První Čech v Americe; historie zůstává mojí hlavní četbou.) Něco úplně jiného je však fetiš minulosti: protože jsme byli velcí v minulosti, jsme nepochybně „velcí“ i dnes. Není tomu tak.

Problémem historického bádání je neschopnost pochopit kontext doby. Přepisujeme svoji minulost pohledy z kontextu vlastní doby, tj. dle současného vzdělání, hodnot a způsobu myšlení. Přestáváme tak chápat naše slavné předky, od poutních Věrozvěstů, přes cizího Karla IV, našeho Komenského, až po všechny ty vlastní Batě, Křižíky a Čapky, jen tak namátkou. V čem jsme se alespoň přiblížili k jejich vidinám, úsilí, snům a obětem? V čem jsme lepší?

Budoucnost je to jediné co dnes můžeme všichni sdílet. Přítomnost se stává minulostí každou vteřinou. Minulost nelze reálně sdílet s nikým: minulost už byla – je mimo náš kontext, i přes ty věnce, stuhy, proslovy a slzy.

Budoucnost je dar. Važme si svých darů, važme si své budoucnosti – udělejme vše pro to, abychom ji byli hodni, abychom si ji zasloužili. Přestaňme plakat a kvílet nad tím co bylo, a již nikdy nebude. Naučme se hledat, vytvářet a těšit se z toho, co nikdy nebylo – tj. to jediné, co nás může spojit.

Politicky, kulturně, vzdělanostně a rasově rozpolcená společnost už není společností silných, spolupracujících a cílevědomých jedinců, ale bojištěm ztracených, a často i zatracených, skupin, partají, bojůvek, praporčíků a nositelů nesmyslných billboardů, hesel, transparentů, vlaječek a korouhví – bez jakéhokoliv propojení, sdílení, spolupráce a cílevědomosti. Pro Ameriku je to spíše pochopitelné; ale pro jedno malé „město“, v té naší překrásné kotlině, je to hřích.

S fetiší historie přichází i fetiš financí, bank, rozpočtů, dotací a státních „investic“. Dovoluji si uzavřít malou nabídkou nových pravd nové epochy - nikdy předtím nepoznané budoucnosti:

- Máte-li špatný vzdělávací systém, a zvýšíte platy bez radikální změny obsahu (informace nejsou znalosti), pak skončíte jen s dražším, ale stále špatným systémem.
- Investujete-li stále více do „výzkumu a vývoje“ tam, kde svět přímo volá po podnikatelství a inovacích, skončíte se stále dražší společností upadajících inovací a podnikatelských znalostí.

(Nejlepší publikace je urychlená aplikace!)

- Digitalizujete-li drahý, byrokratický systém, skončíte jen s ještě dražším, ale stejně neefektivním, digitálním systémem.
- Dáte-li blbý systém na internet, budete mít blbý systém na internetu.
- Automatizace a robotizace výroby složitých a „špinavých“ automobilů přinese jen více zastaralých, špinících a složitých automobilů. Fór je ve změně obsahu technologie, tj. dnes běžně dostupné vozy bez emisí. (elektro, vodík, atp.)
- Zvýšíte-li platy hlupákům a voleným partajníkům, budete mít stále více hlupáků a volených vlezlistů. Budou stále trapně omílat jména velikánů, bez jakéhokoliv pochopení.
- Máte-li monokulturní průmysl i zemědělství, není monokulturní myšlení a vzdělávání daleko. "Investovat" do toho státní peníze je potvrzením zmatenosti a dluhodobé bezvýchodnosti.

Každý čtenář si jistě může odvodit celou řadu podobných pravidel. Není to cvičení zcela zbytečné: člověk se mnohému naučí a mnohé si ujasní i sám. Učí tím i druhé.

Váš,
Milan Zelený

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví