Současná krize není pouhou krizí, ale řinčivou předehrou k dlouhodobé transformaci politiky, ekonomiky a společnosti. Všechno bude jinak. Hospodářskou krizi způsobili politici a jejich banky – zadlužováním obyvatelstva. I průběh krize zhoršovali dalším zadlužováním: nejdříve za účelem záchrany svých bank, pak pro záchranu velkých podniků. Nic nefungovalo: nezaměstnanost roste spolu se zadlužeností jedinců, rodin, regionů i států. Růst i nadále stagnuje, přes zmatené potlesky v mediích. Nyní již politici zachraňují jen sami sebe a své předlužené státy – dalším zadlužováním daňových poplatníků, nyní již nejen svých, ale i cizích a vzdálených, třeba i z druhého konce světa. Za krizi a její prodlužování a šíření jsou zodpovědní politici, za očistnou transformaci už ne. Současnou krizi politiky a demokracie je třeba řešit nejdříve.






Churchillova trpká poznámka o demokracii, po jeho prohraných volbách v r. 1947, je plná pasivity v chápání demokracie jako fixní, jediné formu. Není tomu tak. Ve skutečnosti se demokracie vyvíjí a má více forem než všechny ostatní druhy vlád dohromady. Zatímco celá řada zemí dnes bojuje za (jakoukoliv) demokracii, úplně jiná řada zemí je stavem demokracie zklamána a ještě menší řada se rozhodla demokracii reformovat a její nejhorší vlastnosti odstraňovat.

Tradiční základní pilíře vlády – jakože stát má větší moc než ostatní instituce, autorita státu je občany přijímána dobrovolně, a služby státu nelze efektivně nahradit – to vše ztrácí na samozřejmosti a platnosti v éře znalostní společnosti, internetu, globálních komunikací a touze po autonomii a zodpovědnosti jedince, skupiny i regionu. Převládající forma demokracie je ve vyspělém světě politiky a jejich stranami výrazně deformována: omezováním volebních alternativ a odsouzením většiny občanů do politické pasivity a voličské ignorance. Masivní politické penězovody mají za následek nevyhnutelnou, legalizovanou korupcí. Taková forma demokracie již v autonomních kulturách přežívat nemůže. Rostoucí spektrum občanských hnutí v USA, jako Tea Party, Occupy Wall Street (OWS), Bank Transfer Day (BTD) a také Get Money Out (GMO), je příkladem prvních kroků k zásadní transformaci demokracie a předzvěstí občanských revolt ve většině vyspělých zemí.

Americké volby budou již v r. 2012 stát kolem 6 miliard dolarů – největší to částka dosud vyplýtvaná ve jménu demokracie. Peníze jsou všude, kde být nemají – díky bizarní interpretaci Ústavního soudu, že jakékoliv omezení penězovodů je omezením svobody projevu! Uplácení, podplácení a financování politických stran a jejich „partyzánů“ je jistě projevem něčeho – ale potřebuje tohle „něco“ ústavní ochranu? Velké korporace a odbory dnes mohou anonymně a neomezeně podporovat nebo oponovat kandidáty pomoci tzv. Super PAC (Political Action Committee). V penězích lze utopit všechno na světě, obzvláště zbývající jiskřičky demokracie.

Největším benefaktorem super-kreativního „financování“ je v USA Barack Obama, který jako sedící prezident rozdává peníze daňových poplatníků bankám, podnikům i odborům ve formě stimulů, záchranných balíčků a podpory „ekologického“ podnikání. Vyplácí se mu to: již dnes má Obamova kampaň nejméně 30 milionů přímo z Wall Streetu. Není divu, že se věnuje své vlastní politické kampani a otázky korupce, plýtvání a rostoucí nezaměstnanosti nechává stranou – tj. svádí na druhou stranu, Republikány.

V několika předchozích blozích projektu „Soumrak“ jsme popsali dva pilíře obnovy autentické demokracie:

1. Oslabení (až odstranění) politických stran a návrat k původní demokracii individuálních osobností v lokálně-regionálním prostředí (http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=12940)

2. Posílení individuální účasti a volby (či referenda) pomoci ústavního dodatku NOTA (none of the above), viz http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milanzeleny.php?itemid=13913.

Dnes popisujeme třetí a neméně důležitý pilíř: odříznutí penězovodů politickým stranám a jejich politikům, omezení až odstranění peněz z politiky.




Odstranit peníze z politiky je poměrně transparentní (i když ne snadná) záležitost: stačí jediný ústavní paragraf, např. následujícího znění:

„Žádná osoba, společnost nebo obchodní zájem, domácí či cizí, nesmí poskytnout finanční podporu, přímo či nepřímo, kterémukoliv kandidátu na státní politickou pozici, nebo poskytnout peníze na podporu či opozici jakékoliv politické kampani na státní úrovni. Bez ohledu na jiné články ústavy, příspěvky na kampaň politických kandidátů nejsou formou svobodného projevu a jejich garance zákonem je vyloučena.“

Za peníze lze dnes koupit demokracii, politické strany i politiky. Peníze mění demokracii na ošklivou atrapu, znetvořenou korupcí bezprecedentních rozměrů. Pouze občané mohou získat ukradenou demokracii zpět. Politické strany samy reformu zkorumpované demokracie nikdy neprovedou, jen ji zatíží zbytečnými slovy a sliby. Občané si tenhle džob musí udělat sami – anebo zůstat v nemilosti peněz a korupce navždy. Chce to ale absolutní většinu, spojenou do rozsáhlé, organizované, vytrvalé a nikdy se nevzdávající akce za prosazení potřebného ústavního dodatku pomocí nástrojů petic, volení nezávislých jedinců namísto stran, volební účasti typu NOTA (proti, ne pro), a soustředěné mediální kampaně za informování a vzdělání veřejnosti v otázkách demokracie.

Podle rozsahu a razance veřejné akce se postupně připojí nezávislí kandidáti a nezávislá media, kteří se budou aktivně zasazovat za obnovu demokracie, odstranění korupce a očistu společnosti. Plýtvání, rozkrádání a zneužívání peněz daňových poplatníků musí skončit. Proti korupci nelze „bojovat“ přemlouváním, výměnou nebo odvoláváním politiků a jejich stran. Nelze spoléhat na mýtus lepších či horších politiků: ti horší jsou zkorumpovaní a bezohledně kradou, ti lepší jsou zkorumpovaní k pasivitě, toleranci, volbě en bloc nebo zavírání očí nad zlem. Stávají se ideologickými nevolníky své vlastní strany. Všechny nově zvolené strany se ukázují být horší než strany předchozí a volba menšího zla zlikvidovala již tak slábnoucí naděje statisíců mladých voličů.

Ani Česko se nevyhnulo kritice své politické scény: Britský The Economist charakterizuje český politický systém jako “zahnívající stranokracii” a české politiky jako arogantní a zkorumpované, opojené mocí. Vládnoucí elita rabuje veřejné zdroje: plných 67 procent z 343 miliard korun vydaných v letech 2006 až 2010 není uvedeno v oficiální databázi zakázek. Není divu, že na žebříčku korupce ČR figuruje někde mezi Saudskou Arábií a Jihoafrickou republikou. (viz např. www.novinky.cz/zahranicni/svet/249498-tydenik-economist-rozebira-ceskou-politiku-je-to-desive-cteni.html)

Demokracie + Peníze = Plutodemokracie + Argentokracie, tj. vláda těch, kteří disponují penězi druhých lidí pod rouškou demokracie. Tudy ovšem cesta nevede (viz např. www.getmoneyout.com). S hnutími GMO a OWS souvisí také BTD: Každou sobotu převádějí američtí střadatelé své úspory z velkých bank do místních a regionálních bank a kreditních spolků (viz http://en.wikipedia.org/wiki/Bank_Transfer_Day). Jen za první BTD, 5. listopadu 2011, bylo převedeno kolem 650 tisíc účtů.

Existují dvě základní skupiny, které spravují peníze druhých lidí: politici a bankéři. Jejich MOP-aliance (Money of Other People), tj. aliance Státu a Wall Streetu dnes představuje kruhové propojení a zpětné vazby vzájemných penězovodů ve většině vyspělých zemí. Tato MOP-aliance je původní příčinou dnešní ekonomické, společenské a morální krize. Oba dva směry finančních toků, od státu do bank a od bank zpět k držitelům státu, probíhají bez souhlasu daňových poplatníků a banovních střadatelů. Tento finanční kolotoč se roztočil nezávisle na demokracii, tržním hospodářství či reálné ekonomice. Představuje dnes svět sám o sobě, autonomní a vzájemně se podporující „jánabráchismus“, tleskající sám sobě ve spřátelených mediích, a společně vyzývající občany k dalšímu zadlužování při omezování životního standardu a vlastní spotřeby (viz také http://blog.aktualne.centrum.cz/blogy/milan-zeleny.php?itemid=13449)

Alianční systém politického a bankovního sektoru je nástroj určený k trvalému přežívání jak politiků tak bankéřů na účet daňových poplatníků. Navíc mu poplatníci skrze poplatná media tleskají – nic lepšího si už nemohou přát. Např. tzv. „záchrana“ předlužených států a bank Evropy je vlastně hlavolam: jak jejich megadluhy převést na prosté poplatníky? Zdánlivě není nic jednoduššího: vytvoří se bilionový fond na „záchranu“ EU. Nikdo nezná pravý zdroj těchto prostředků, ale jsou to mezinárodní finanční instituce a jejich dluhopisy, placené z daní Číňanů, Američanů i Evropanů. Např. Řecku se „odpustí“ 50% dluhu tak, že se zadluží ostatní země. Banky zaznamenají „ztráty“, které jsou doplaceny z megafondu. Výdaje megafondu jsou doplaceny pomocí IMF a Federal Reserve Bank (které nemají jiné peníze než daně poplatníků). Tak nejen Německo, ale hlavně USA (68 miliard dolarů pro MMF) a Čína platí za „odpuštění“ dluhů Řecku a záchranu EU: divné to společenství a divná to měna, které mohou existovat pouze díky bilionovým injekcím politiků z ostatního světa. Pak přijde na řadu Itálie, Portugalsko, Irsko, Španělsko, Francie, atd., v nekončícím řetězu natažených dlaní. Náklady nesou jen a pouze daňoví poplatníci ve formě vyššího zadlužení, vyšších daní a vyšší inflace. Národy chudnou, ale mezinárodní subkultury politiků a bankéřů přežívají v bezprecedentně ziskovém, pojištěném a bezrizikovém stavu. Klíč: přístup k penězům druhých lidí, tj. money of other people (MOP). Důsledek: ochromení kapitalismu a politická deformace svobodných trhů.

Ostatní jedinci a podniky mají přístup k penězům druhých lidí pouze na základě tvorby hodnoty a tržní směny. Jen bankéři a politici nemusí vytvářet hodnoty žádné – proto jsou v této nesvaté alianci. Jediné opodstatnění k takhle privilegovanému přístupu je v demokracii souhlas voličů. Proto je klíčem k řešení celosvětové krize změna a transformace demokracie samotné.

Základní principy autentické demokracie

Tak jako vše ostatní na světě, demokracie se vyvíjí a přizpůsobuje novým realitám 21. století; nelze ustrnout někde ve 20. letech minulého století. Níže uvádíme základní trendy autentické demokracie pro 21. století. Jednotlivě a odděleně již ve vyspělém světě všechny fungují, ale je to právě jejich celek, jejich komplexní a navzájem se posilující funkce, která vede k opravdové demokracii, tak jak byla původně zamýšlena a často i úspěšně praktikována. Později převládly zájmy politiků a jejich stran – dnes největší překážka k řešení ekonomických, společenských a morálních problémů současné krize.

1. Přímá demokracie a jeden člověk-jeden hlas. Strany jsou pouze nákladným a zbytečným mezičlánkem mezi voličem a kandidátem. Dnešní technologie umožňuje přímou volbu a přímou zodpovědnost na všech úrovních. Každý hlas musí platit za jeden: ne více, ale také ne méně. Politické distrikty a „vítěz bere vše“ jsou zastaralé způsoby omezování účasti. Vítězství 51% nebere celý district; zbývajících 49% voličů musí být zastoupeno – jinak nelze mluvit o demokracii. Pouze celkový počet individuálních hlasů definuje přímou demokracii.

2. Nestranické zastoupení. Politické strany nejsou nutné; přinášejí jen ideologii, konflikty, blokové „zvedání rukou“, peníze do politiky a následnou korupci, pasivitu a úplné oslabení individuální zodpovědnosti. Politici musí být volení přímo a jako nestraničtí zástupci přímo zodpovědní svým voličům.

3. Kritická možnost NOTA na všech úrovních. Zvýšení účasti občanů vyžaduje možnost volit „nikoho z výše uvedených“ tj. “None of the above” (NOTA). Tato možnost je kritická pro určení skutečného efektivního „mandátu“ zvoleného zástupce. Nevoliči nejsou pasivní občané, kterým je všechno jedno, ale naopak: jde o lidi, kteří odmítají volit „menší zlo“. Jejich demotivace pak vede k neúčasti na demokratickém procesu a přežívání stran.

4. Peníze do politiky nepatří. Americké volby 2012 budou stát 6 miliard dolarů. Co za to? Předražené pomlouvačné kampaně a reklamy, kde kandidáti napadají charakter jiných kandidátů a slibují nesmysly, zatímco se jejich strany navzájem potírají ve jménu ideologie. Anonymní a neomezené financování politických stran pomocí tzv. Super PAC (political action committee) legalizuje korupci.

5. Omezení volebních mandátů na jedno období. Možnost druhého období již umožňuje efektivní lobbismus, korupční sítě a zázemí politických kmotrů. Politici se musí střídat, pokud možno po čtyřech letech. Musí přijít připraveni a vzdělaní, nemohou být kolem politických penězovodů třeba i přes dvacet let, jako v některých politických kulturách.

Demokracie jistě není totéž co republika. Ale dēmokratía se nikdy neměla dostat do výprodeje za peníze a zastupitelská zodpovědnost se neměla anonymně rozplynout ve stranách a vytratit se z res publica.

Váš,
Milan Zelený