Klíčové centrální banky (USA, Japonsko, EU) již selhaly a neposkytují slibnou naději do budoucna. Mnohé ještě selžou, svým opožděným a nevkusným kopírováním špatných nástrojů. Zde vede a nejvíce vyniká ČNB svým radikálním útokem na autonomii svobodných trhů a svévolnou deformací tržních signálů. V ČR je žádoucí, aby ti čtyři „boys z Neumětel“ ČNB podstoupili veřejný parlamentní výslech a dostali tak možnost vysvětlit své kroky a prokázat „hrozbu“ deflace i nutnou potřebu inflace. Jejich masivní tisk nových peněz a znehodnocení koruny jsou zcela nevhodné pro neautonomní a odvozenou českou ekonomiku.


Takový parlamentní výslech (pokud ČR ještě má parlament) je třeba inscenovat veřejně (jak je pravidelné v USA) a pro celou EU. Týká se to všech Evropanů a příklad i služba takhle prokázané jsou neocenitelné. Dlouhodobé a neinformované zasahování do citlivých a životadárných mechanizmů tržního prostředí, na které jsme přes 50 let čekali, je třeba ukončit a éru Velké Deformace opustit. K čemu je nám vlastní měna, když ji sami bezohledně mrzačíme v zájmu zahraničních lobbistů a spekulantů? Nedostatek parlamentního a mediálního rozhořčení také nevěstí nic dobrého.

Finanční krize začala v r. 2007 – je tomu už šest let, co centrální banky USA, EU a Japonska proti ní zcela neúspěšně a zbytečně „bojují“ dvěma triviálními nástroji: 1. Snížením úrokových měr k nule a 2. Pumpováním nových peněz do ekonomiky, tzv. „quantitative easing“, ve skutečnosti „tisk“ peněz státním nákupem obligací (v ČR eura). Šest let – a nic. Přitom míra vstřiku nových peněz činí jen v USA $85 miliard – měsíčně! Tyto úžasné částky však nejdou do nových investic, ale do burzovních spekulací: bublina hodnoty papíru tak na americké burze nutně dosahuje historických rekordů. FED experiment je neortodoxní, bezprecedentní a hlavně: pro reálnou ekonomiku výrazně neúčinný (nejde již totiž o finanční krizi, ale o dlouhodobou transformaci ekonomiky).

Základní “bolehlav“ teprve přichází: Jak celé tohle pomatení zastavit? Lze to vůbec ukončit? A když ano, jaké budou následky? Ukazuje se, že se to nikomu zastavovat moc nechce; všichni se bojí důsledků a strkají hlavy do písku; jiní prostě rezignují nebo „prchají“.

V ekonomii (i v politice) se dnes nadmíru užívá obamovské argumentace, tzv. counterfactual reasoning (argumentace proti faktům): představa, že skutečný výsledek by mohl být jiný, kdyby bylo se rozhodlo jinak, než se fakticky rozhodlo; např. prohráli jsme, ale kdyby kopal (nekopal) Pepek, tak bychom vyhráli (prohráli ještě víc). Zvrhlá „krása“ takových úvah spočívá v tom, že nikdo neví a nedá se dokázat, jak by bylo, kdyby… Fakta jsou fakta; argumentovat proti faktům je výsadou a privilegiem pomatených.

Známý argument: „Krize sice trvá přes 6 let, ale kdybychom tehdy radikálně nesrazili úrokové míry a nenapumpovali do systému biliony, tak by se finanční soustava totálně zhroutila“, může být sice zbožným přáním, ale nikdo to nikdy nedokáže, a nikdy tedy nebudeme vědět. Podobné příklady jsou: „Bez Rooseveltova New Deal by Velká deprese trvala mnohem déle a byla by hlubší“, anebo „Nebýt Druhé světové války, Velká deprese by trvala až do 60. let“ atp.

Oficiální výzkumy centrálních bank samy ukazují, že jejich extrémní strategie „nulování“ úroků a masivního tisku peněz mohla pomoci zvýšit růst HDP o 1-3%, snížit nezaměstnanost o 1% a vzdorovat deflaci. Očekávali bychom jistě podstatně vyšší makroekonomickou hodnotu od tak masivního vynaložení peněz, času a úsilí. Zatímco vlády (USA, EU a Japonska) získaly kolem $1,6 biliónů úlevy ve splátkách svých rekordních dluhů, domácnosti naopak ztratily $630 miliard na úrokových příjmech a ceny nemovitostí vzrostly spekulačně o 15%. To je vše.

Nejde tedy o pouhou cyklickou krizi (tak jako o ní nešlo ani za Velké Deprese), ale o dlouhodobou kvalitativní transformaci dominantních ekonomických sektorů (viz např. http://en.wikipedia.org/wiki/Transformation_in_Economics) a deglobalizaci k lokálním ekonomikám (globalizace → relokalizace).

Nulové úroky zvýhodňují především stát, který se tak může i nadále levně zadlužovat a financovat stávající úrovně veřejných výdajů. I podniky se mohou snadněji zadlužovat, ale jejich investice nerostou, díky sníženému očekávání budoucí poptávky. Na hotovosti si prostě „sedí“ (alespoň v USA). Vzhledem k dlouhodobému trvání krize, jsou na tom nejhůře domácnosti, kde je zvýšené zadlužování katastrofické a spoření je nutné k přežití (i když silně nevýnosné).

Problém není v tom, že se někdo v jedinečné, bezprecedentní a nepochopené situaci uchýlí k extrémnímu a nevyzkoušenému kroku. Budiž. Problém vězí v tom, že tento „krok“ trvá již 6 let, ale došlápnutí (či strategický exit) je stále v nedohlednu. Jak dlouho lze udržovat úrokovou míru na nule? Jak dlouho lze pumpovat (tisknout) nové peníze do ekonomiky?

Úroková míra je prostě cena peněz. Představte si, že cena peněz je nula (někde i negativní) během dlouhého období. Jak lze racionálně rozhodovat, investovat a spořit, když je cena peněz nula? Jak lze do ekonomiky pumpovat biliony dolarů, aniž by klesala hodnota peněz a nerostla inflace? Jediné co brání růstu inflace je rostoucí nezaměstnanost, klesající mzdy, minimální růst a vysoké deflační tlaky. Proto nelze jen tak „přestat“. Navíc se ekonomiky již přizpůsobily a unáhlený exit by vedl k chaosu rostoucích úroků, vysoké inflace a hlubší nezaměstnanosti. (To je z toho pak i ta Yellen jelen.)

Jde samozřejmě o makroekonomická opatření, která nevycházejí z analýzy mikroekonomických dopadů a předpokládají identické chování ekonomických subjektů (proto jsou předpovědi analytiků tak špatné a nepřesné). Je nabíledni, že státní intervence těchto rozměrů a trvání mají různé dopady na různé sektory, instituce, skupiny a třídy. Je stejně samozřejmé, že chudí reagují zcela jinak než bohatí a že zprůměrování dopadů na poptávku, spoření, splácení, zadlužování a individuální spotřebu je informačně prázdné, nepoužitelné pro racionální plošnou politiku. Bez mikroekonomiky není makroekonomika, ale ne naopak: mikroekonomika fungovala celá tisíciletí bez makroekonomie, která vznikla až s příchodem Lorda Keynese a dalších následných -ismů.

Makroekonomické modely jsou tak prostinké, že předpokládají ekonomiku jediného „reprezentativního“ činitele, jediný homogenní produkt a pouze dva produktivní vstupy (práce a kapitál). Složitost, různorodost a diferencovanost reálné ekonomiky je nahrazena předpokladem, že se pestrost základních rozdílů v agregátu nějak vynuluje. Je vůbec možné takhle uvažovat?

Odpověď je jednoduchá: jediný bod stabilní rovnováhy (kdy je agregátní poptávka rovna agregátní nabídce) existuje pouze za předpokladu jednoho ekonomického činitele. Jinými slovy, postulujeme takové ekonomické chování, které vyhovuje matematickému modelu, ne naopak. Není divu, že nelze téměř nic předpovědět s použitelnou spolehlivostí. Za předpokladu více různých činitelů už smysluplnou koncepci agregátní poptávky nelze ani definovat.

Laikovi to připomene známý vtip, kdy opilec hledá ztracené klíče pod lucernou (protože je tam vidět) i když mu spadly jinde a ve tmě do kanálu. Makroekonomický „agregát“ lze přiblížit následovně: představte si místnost s polovinou trpaslíků (1m) a polovinou basketbalistů (2m). Jaká je průměrná výška? No, 1,5m; to bude náš reprezentativní představitel pro chování této jednoduché skupiny. Nikdo v místnosti sice neměří 1,5m, ale případné odchylky se od Mr. Nobody jistě vynulují. V realitě se trpaslíci a basketbalisté chovají zcela odlišně, mají jiné potřeby i zájmy, nedomluví se téměř na ničem. Ale odhady jejich chování jsou stabilně a spolehlivě založeny na tom 1,5 metrovém Mr. Nobody. Makroekonomická strategie je tudíž konzistentní, transparentní a lehce spočítatelná. Že neodpovídá skutečnosti? S horlivou pomocí zpolitizovaných medií si přizpůsobíme skutečnost svému modelu, jako vždycky.

Naše hospodářská strategie pak bude velmi prostá, bez ohledu na matematickou náročnost modelů. V podstatě se nám dnes scvrkla na jeden instrument (úroková míra) a dva cíle (inflace a růst HDP). Cíle jsou konfliktní, vyžadují četné rozhodovací kompenzace (tradeoffs) – a tak nám jediný činitel pomůže najít ten optimální tradeoff a určit tak přípustnou míru inflace. Tohle všechno „funguje“ jen když o nic nejde: tj. když roste HDP a inflace je stabilní. Když to není jedno, tj. když je krize, tak to nefunguje a předvídání je tristní. A když to navíc není ani ta krize, ale transformace, tak pak ani nevíme, že to nefunguje: jen vyjadřujeme svá sériová „překvapení“ a zklamání svých „očekávání“.

Připomíná to nedávný mediální titulek: „Studená sprcha: česká ekonomika znovu padá“. Jde prý o „překvapení“; analytici očekávali pokračování oživení, současné výsledky jsou podle nich studená sprcha. Stojí za nimi například slabé investice a nižší počet pracovních dní (jistě těžko odhadnutelné „faktory“, že?). Jakou roli v tom všem hrají analytici, proboha? Zíráním do čísel nelze předpovědět nic, pokud nerozumíme tomu, co taková čísla představují, pokud vůbec něco. Jak varoval prof. Deming: „Automobil nelze řídit s pohledem upřeným do zpětného zrcátka“. Nejde však o analytiky (ti dělají jen to, co umí), ale o ty, kteří se jejich rad dovolávají a jejich pochybné názory mediálně rozšiřují. Není divu, že je veřejnost zmatená a podle toho se i chová. A ten podtitulek „Dolů jde i Německo“ také nevěstí nic dobrého, obzvláště ne v ČR. Trend rostoucí německé nezaměstnanosti se stává hrozbou.

Každý seberespektující ekonom ví, že recese zdaleka neskončila, že česká ekonomika je odvozená, že Německo nemá zázračný recept (kromě hospodářské závislosti eurozóny), že nejde o cyklickou krizi, ale o novou „normálu“ transformace, a že po skončení krize (nebo zastavení intervencí) nás čeká éra vysokých úroků a inflace.

„Jediný reprezentativní činitel“ není to jediné, co díky současné krizi vzalo v dnešní makroekonomii za své. Padly i teorie hospodářské stability, efektivních finančních trhů, obecné rovnováhy, nutnosti extrémní hospodářské nerovnosti, privatizace bez demonopolizace, a mnohé další důsledky chápání ekonomiky jako jednoduchého mechanismu, ne jako složitého živého organismu. Všechny normální vědy odvozují svůj progres pohybem od makro-jevů k mikro-příčinám, tj. k atomům, buňkám, komponentům, jednotlivcům, atp. Pouze ekonomie dnes postupuje opačně: vzhůru k agregátním makro-jevům, bez odpovídajícího poznání mikro-příčin. To vede k mylné víře, že uměle vytvářené makro-jevy (pomocí státních intervencí) přinesou žádoucí a přirozené chování jednotlivců. Spíše naopak: umělé intervence → umělé (nežádoucí) chování jedinců a skupin.

Lze tedy očekávat, že po zrušení intervencí úrokové míry výrazně a dlouhodobě porostou, i přesto, že míra nezaměstnanosti zůstane vysoká. Centrální banky nemohou do nekonečna eliminovat cenu peněz. Nebezpečí nahrazení investiční činnosti burzovním kasinem je příliš vysoké. Cenová volatilita a tak i riziko, dosud tlumené intervencemi státu, se opět zvýší. Podniky i domácnosti dále omezí kapitálové investice a nákup trvanlivých výrobků. Podle McKinsey Global Institute se náklady na splácení státního dluhu zvýší až o 20%; státní rozpočty budou pod rostoucím stresem, stejně jako hypotéky s variabilními úroky. Kapitálové toky do rozvojových ekonomik se obrátí opačně a jejich volatilita zvýší, obzvláště v Eurozóně, jakož i v zemích závislých na zahraničních investicích a s deficitním běžným účtem (jako Ukrajina, Maďarsko, Turecko, Polsko, atp).

Je zásadní rozdíl mezi úrokovou mírou (i nulovou) následkem přirozené poptávky a nabídky, a úrokovou mírou (i nulovou) svévolně diktovanou státními intervencionisty. Pokud máme většinu ukazatelů deformované uměle, pak neznáme a nemůžeme znát ukazatele přirozené. Tudíž nevíme, co se v ekonomice děje. Není divu, že se nikomu nechce investovat, ale jen zadlužovat, spekulovat, sázet a hrát.

Vezměme si „předpověď“ MMF pro rok 2014: „Globální růst má zařazenu nízkou rychlost, hnací síly aktivit se mění, a spodní rizika přetrvávají.“ Takhle mohou mlžit a lhát politici, ale ekonomové? To už je lepší ta polopravda z Business Week: „Roky nulových úrokových měr a agresivního nákupu obligací FEDu selhaly a nepřinesly zvýšení hospodářského růstu.“ V ekonomice je každá náhražka pravdy velmi riziková, dříve či později.

Natírat ekonomiku narůžovo je opravdové selhání, ne-li zločin, na milionech bezbranných a svedených občanů. Lež nedovoluje správnou a včasnou diagnózu, nabádá k lehkomyslnosti a lehkovážnosti, neumožňuje adaptaci a přípravu, otevírá prostor politickým šamanům, odkládá léčbu, stimuluje zadlužení a degraduje životy. Cena za ignorování reality, falešný optimismus a neochotu ke změně je a bude vždy vysoká.

Váš,
Milan Zelený