V září 2014 otevřela americká ekonomika 248 tis. nových pracovních příležitostí. To není zas tak zajímavé, protože se již neuvádí, kolik ohlášených příležitostí bylo skutečně obsazeno (kvalifikace uchazečů?) a kolik pracovních míst bylo za ten měsíc ztraceno. Jenom politikovi před volbami může taková informace stačit a být záminkou k jásání a bití se ve vlastní prsa. Trapné.

Mnohem zajímavější je, že míra nezaměstnanosti klesla na 5,9%, tj. o celé dva body (z 6,1%). To představuje veliký skok za pouhý měsíc. Jak je to vůbec možné? Proč si nikdo (nikdy) neptá proč? Analytici a analytické služby pouze oznamují data a pak je interpretují – tj. když nějaké číslo klesne, tak napíší (slovy), že ono číslo kleslo (nebo padá jako shnilá švestka); to je vše. Čísla jsou všude po internetu a pro zmíněnou interpretaci člověk nemusí číst a předplácet „analýzy“ a slovní popisy vůbec. Důležité není, co se stalo, ale proč se to stalo; ne co se děje, ale proč se to děje. Prosté.

Stejně tak to unavené klišé, že sklenice napůl naplněná se dá interpretovat jako poloplná anebo poloprázdná. To se pak můžete dívat na věc „optimisticky“ anebo „pesimisticky“, z jedné či z druhé (politické?) strany, nebo jako Haškův pan farář. Faktem zůstává, že se nikdo neptá (a neví?) Proč? – a poloha optimismu či pesimismu to jen potvrzuje. Ekonomika není nikdy statická: ze sklenice pivo buďto upíjíme, anebo do ní čepujeme; polovina sklenice je pouze bezvýznamný bod v procesu, v toku jevů. Jestliže upíjíme, tak je napůl prázdná, jestliže čepujeme, tak je napůl plná. Bez znalosti kauzálních ekonomických jevů nemá smysl čísla „interpretovat“, ani optimisticky, ani pesimisticky.

Proč tedy spadla míra nezaměstnanosti o celé dva body? Nezaměstnanost je poměr těch, kteří jsou registrování pro státní podporu (jsou dočasní zaměstnanci státu a aktivně si i nadále práci hledají) k celkové pracovní síle (práceschopné obyvatelstvo). Trvá-li nezaměstnanost dlouho, ztrácí se podpora a lidé přestávají aktivně hledat. Přestanou se účastnit, neparticipují v procesu zaměstnání či hledání zaměstnání. Tato účast se měří mírou participace (labor force participation rate). Tato míra participace klesla v USA na 62,7% práceschopného obyvatelstva. Je to nejnižší procento účasti od února 1978 (kdy vstoupily do pracovní síly ženy).

Při takhle dlouhém trvání krize (již 7 let) lidé nutně opouštějí aktivní pracovní sílu. I když míra nezaměstnanosti klesá, lidí bez práce (kteří se neúčastní v pracovní síle) tedy přibývá. Být nezaměstnaný a být bez práce je tedy jako nebe a dudy. Jelikož je více lidí bez práce než nezaměstnaných, tlak na mzdy je minimální, pracovní místa jsou spíše sezónní, dočasná a na částečný úvazek. Průměrná mzda stagnuje nebo klesá (stejně jako zdravotní pojištění). Průměrná hodinová mzda klesla v USA na $24,53, průměrný pracovní týden se zvýšil na 34,6 hodin; na meziroční bázi zůstává růst mezd kolem 2%.

Kromě nepochopení kauzálních ekonomických procesů se mezi politiky a jejich ekonomy začíná úspěšně rozšiřovat argumentace pomocí tautologie: viz např. optimistický analytik Mark Zandi (Hlavní ekonom Moody’s Analytics), který prohlásil: "My sense is, that if we continue to get this kind of job growth, and indications are that we will, we will get a substantive pick-up in job growth" (Domnívám se, že jestliže budeme i nadále pokračovat s podobnou mírou růstu jobů, a indikace ukazují, že budeme, pak docílíme podstatného zrychlení růstů jobů.) A máte to.

Jako duševní cvičení si lze představit následující: Automatizované továrny zaměstnávají malý, ale vysoce kvalifikovaný zlomek pracovní síly. Ostatní lidé zůstávají dlouhodobě bez práce, tj. bez podpory a bez aktivní účasti v hledání. Jelikož je míra participace velmi nízká a aktivní složka je stabilně zaměstnaná, může být míra nezaměstnanosti blíže 0%, ale počet lidí bez práce blíže 100%. Přibližujeme se plné zaměstnanosti tím, že vyřazujeme stále více lidí z aktivní pracovní síly. Tento paradox se začíná prosazovat až v současné fázi (transformace, metamorfóza a deglobalizace) ekonomické evoluce.

Podle předsedkyně Yellen z Fedu, zůstává tedy v ekonomice necyklický a dlouhodobý trend k poklesu míry participace (nárůst lidí bez práce). I přes nízkou míru nezaměstnanosti, nelze tedy snížit tisk peněz a zvýšit úrokovou míru. Pokračující příliv hotovosti do ekonomiky se projevuje inflací ve spekulativní sféře burzovních trhů. Čím horší je ekonomika, tím vyšší jsou ceny burzovních akcií. Burzy již naslouchají pouze zprávám z Fedu, bez ohledu na skutečný stav ekonomiky. Jak prohlásil Paul Dales z Capital Economics, Fed může nakonec dojít k závěru, že se míra nezaměstnanosti stává relativně spolehlivou mírou existující volnosti (slack) v ekonomice (tj. počtu lidí bez práce). Tak, a babo raď.


Českou ekonomiku v podstatě nemá smysl sledovat nezávisle: není autonomní, je odvozená od ekonomik Německa a EU, je ve vlastnictví zahraničních firem a její pohyb prostě kopíruje pohyb německý. Zahraniční firmy ročně z ČR navíc odsávají kolem 300 miliard zisků. Je tudíž mnohem přesnější sledovat ekonomiky německou, evropskou, americkou, ale i čínskou.

Nicméně, český průmysl propadl o 5,2%, stavební výroba o 0,9%, stavební povolení o 6,9% a zahájených staveb bytů o 8,9%. Poprvé od dob komunismu se u nás (ale i ve světě) ozývají hlasy, že za stagnaci může špatné počasí, velký počet svátků nebo nevhodně zvolené závodní dovolené. V Německu se začíná projevovat i deglobalizace: zahraniční zakázky rostou o 0,7%, zatímco domácí o 2,8%. Ale i český Koh-i-noor vrací své podnikání z Číny, stejně jako utužuje svoji českou pozici např. Jablotron. To jen čeští politici užívají stále častěji oxymóron „Ekonomická diplomacie“ – ne směrem domů, ale do daleka zaměřené strategie: je přece třeba plných korýtek pro své věrné spolustraníky!

Na tuhle situaci se ale v ČR zadělávalo již od počátku 90. let. Z nízkých mezd a vysokých daní se dotují tzv. investice zahraničních podniků do české ekonomiky (investují přece sami do své ekonomiky, ale na území ČR). Výsledkem nejsou žádná pracovní místa, ale ještě nižší mzdy a vyšší daně, aby bylo na ještě více dotací na zahraniční „investice“ a tak i větší provize a tučná koryta pro zodpovědné úředníky politických stran. Na tom je po 25 letech zajímavé snad jen to, že takové odírání přijímá česká populace voličů s až stoickým klidem.

Proto česká průmyslová výroba, tj. zahraničně vlastněná, odvozená a subdodavatelská, jakož i stavebnictví, dlouhodobě stagnují a budou stagnovat i nadále, volby nevolby a výročí, nevýročí – dokud nepochopíme co se děje a proč.

Váš,

Milan Zelený