Opouštění starého světa probíhá rychleji a ve větším rozsahu než se očekávalo. Všechno bude jinak. Úžasné vize Komenského, Baťů a Čapků se naplňují celosvětově, i když ne v zemi jejich původu. Náročnost probíhající transformace spočívá v paralelním souběhu proměn v různých oblastech současně. Také řešení plejády nových problémů musí probíhat současně: je třeba nového, systémového myšlení - urgentně. Uvádíme zde příklady změn v některých vybraných oblastech.

MEDIA

Media procházejí zásadní transformací, ztrácejí své tradiční trhy a stávají se snadnou kořistí státního i obchodního vlivu. V nesvaté alianci se státem nebo byznysem pak nemohou plnit svoji skutečnou společenskou roli a stávají se nástroji propagandy. Mediální propaganda se také stala hlavním nástrojem vedení teroristické války. Přijetí propagace (jakkoliv kamuflované) stranicko-politických, ideologických, nacionálních, náboženských nebo finančních zájmů, ve spojení s digitálními technologiemi, představuje „poslední zvonění“ pro tradiční mediální formy a nástup medií nových.

Dnes již nestačí prostý přenos informací, zpráv a reportáží. Mnohá media na to reagují zahalením zpráv a informací do ponurého formátu umělé zábavy či show. Hlasatelé a komentátoři si stále častěji povídají s jinými hlasateli a komentátory - vystačí si sami sobě. Zákazník se na to má pasivně dívat, nebo poslušně komentovat přes facebook nebo twitter. Tudy cesta nevede. Vytrácí se rozbor, pochopení, vysvětlení, kontext a odborné posouzení stále složitějšího světa.

Digitální media se musí posunout od prostých informací k potřebným znalostem. Ne tedy informovat popisem akce, ale vysvětlovat a komunikovat za účelem vyvolání akce odpovídající danému kontextu. Bez široce vzdělaných odborníků to nepůjde. V USA tomu říkáme „Explanation, not Information“ – tedy „Vysvětlovat, ne jen informovat“. Lidem nestačí vědět Co se děje (informací je dostatek, díky internetu a společenským sítím), ale Proč se to děje. Jestliže lidé vědí co se děje, ale nevědí proč – pak je nacházíme v ulicích, skutečných nebo virtuálních. Role nového, autonomního media je v tomto směru žádoucí a nezastupitelná. Nálepky „svobodný“ nebo „nezávislý“ také nepostačí - jsou samozřejmé (zkuste si představit opak). Důležitou se stává akce samotná, ne její popis.

STÁT

Stát dnes selhává celosvětově, jako instituce. Stává se konzervativní, neprogresivní a brzdící silou ve společnosti, kterou zatěžuje centralismem, partajnictvím, byrokracií, nedostatkem kvalifikace a přemírou ideologické náplavy. Moderní stát má potíže se svým základním posláním - ochranou občana. Byrokratický stát selhává narůstající pomalostí, nákladností, ideologickou (stranickou) blokací a povrchním chápáním světa a jeho trendů. Jakoby se hroutil pod šířkou, hloubkou a tíhou paralelních nároků a očekávání. Uchyluje se tudíž k manipulaci, propagandě a demagogii.

Výčet specifických příkladů nedostatečné ochrany občana je rozsáhlý. Stát dnes neumí válce zabránit, ani válku vést. Vzpomeňme na zbytečné a neplodné krveprolití na Ukrajině, „koaliční“ boj proti teroristům Isis, selhání Sýrie, Iráku i Libye, ostudné chování Turecka (proč je v NATO?), podceňování šíření viru Eboly, neschopnost snížit korupci, omezit manipulaci, obelhávání a zneužívání nejslabších občanů (např. „drobný tisk“ ve smlouvách), zprůhlednit dodavatelské řetězce nebo poskytnout naději a zaměstnání mladým. Nelze neustále tvrdit, že je „po krizi“, když tato se teprve rozjíždí a přerůstá v transformaci, s pomocí primitivních, nevhodných a radikálně antitržních nástrojů státních intervencí. Zatímco regulace (ochrana zákazníka a spotřebitele) je chabá, státní intervence (ochrana politických zájmů bankrotářů, velkobyznysu a velkobank – spojenců státu) narůstá.

NÁRODNÍ STÁT

Po zkušenostech dvou světových válek a degradace demokracie, byly a jsou snahy o oslabení národního státu, pomocí NATO a EHS (Evropské hospodářské společenství), zcela přirozené. Namísto toho však končíme s centralistickou EU jako společenstvím národních států, s vlastní byrokracií, institucemi a Junckerovou vládou. Namísto oslabení národního státu dochází k jeho kolektivnímu posilování v instituci multikulturního superstátu.

Jiný a efektivnější způsob oslabení národního státu, tj. autonomie evropských regionů a lokalit, je efektivně brzděn byrokratickou setrvačností EU. Někdejší přísliby „Evropy regionů“ jsou ty tam. Zkušenosti Skotska, Katalánska, Bavorska, Baskicka, sev. Itálie, sev. Irska a východní Ukrajiny s hledáním autonomie, narazily na rostoucí odpor národního státu – s podporou superstátu EU. Národní státy mohou souhlasit s integrací, která je posiluje, ale ne už s regionalizací, která je oslabuje. V USA se o status autonomního svobodného státu již dlouhodobě pokouší New Hampshire. Podobně i projekt „Šest Kalifornií“ navrhuje autonomizaci regionů uvnitř nejlidnatějšího státu; v podstatě jde o získání samosprávy pro Silicon Valley. V plánu je i plovoucí autonomní mikrostát Seasteading v Tichém oceánu.

Pro Evropu je největším nebezpečím politická a vojenská moc v rukou eurobyrokratů. Bývalý komunista a maoista Barroso již dokáže vyhrožovat UK izolací v případě vystoupení z EU: jak jste v našem medvědím objetí, už nikdy nepustíme. Takový je první princip byrokratické moci. Jestli Německo včas nezastaví svůj volný skluz do odborářské „Streik Reich“ a bude také chtít ven, na svobodu, vyhlásí mocí posedlí Barrosové izolaci a sankce?

Je zřejmé, že demokracie zdola, založená na referendu a autonomii (á la Švýcarsko) je aktivně brzděna, zatímco pseudodemokracie shora, založená na centrálních politických stranách a jejich byrokratickém pronikání (pomocí tzv. grantů a podpor) do regionů, měst a lokalit, je posilována stále arogantnější mašinerií EU.

KOMUNÁLNÍ VOLBY

Pouze komunální volby mají význam, veškerá politika je lokální (USA: All politics is local). Jsou ovšem i jiné volby, stranické - jako např. do Senátu. Těch se ovšem účastní jen málokdo (nejméně voličů v historii České republiky, pouhých 16,69%, přišlo k druhému kolu voleb do Senátu).

Nezávislí a místní kandidáti získali 32779 mandátů. Nejúspěšnější strana KDU/ČSL získala 3792 atp., až na konci ODS 2214, ANO 1600 a TOP09 jen 726. Tři poslední strany jsou bez Prahy výrazně chimérické a potravou pro podivné koalice. Praha jde proti proudu přímé a nezávislé demokracie již historicky (viz níže K. Čapek). Jak dlouho jen Praha držela u moci ODS, pak zase TOP 09 a nakonec i ANO – vždy proti proudu, proti trendům, proti přímé demokracii.

Ale i Praha se probírá ze své politické letargie: Volební účast v Praze byla necelých 38%. Takže, vítězná strana ANO získala v Praze necelých 6% z oprávněných voličů. Oficiální výsledek ANO (22 %) odráží tedy jen hlasy skalních stranických voličů, kteří snad přímou demokracii nikdy nepochopí. Půjde-li to s účastí ve volbách takhle dál, budou v ČR volit důchodci jiné důchodce. Již nyní lze očekávat výkřiky stranických pudů, jako že by v ČR měla být volební účast povinná, nebo v pracovní době, anebo i jinak placená (Mnozí to pamatují ze svého mládí). Držet vítězný mandát 6% voličů vyžaduje silné nervy, hroší kůži, hluboké kapsy a podporu EU; o morálce či stavovské hrdosti už nemluvě. Dnešní politika proto přitahuje lidi s výrazně nepolitickými zájmy.

Ani vítězní nestraníci tedy nemají vyhráno: stranické „hvězdy“, tak jako ty fotbalové, začínají vystupovat, přestupovat, vstupovat a přistupovat k hlubším korytům – a často i v módním rouchu „nezávislých“. Je štěstí, že na místní úrovni si lidé více pamatují a politiky v převlečnících si odfiltrují sami. Je nadmíru smutné, že se dnes v ČR musí nezávislým nestraníkem člověk prohlásit. To Tomáš Baťa nemusel. Starostou Zlína byl zvolen čtyřikrát za sebou (nikoho ani nenapadlo volit nějakou stranu) a výsledky baťovské lokální politiky jsou viditelné dodnes – i když již jen jako atrapy. Prosperita národa se skládá z dobře řízených „Zlínů“ – ne z dobře namazaných centrálních stran a jejich ministerstev. Je to těžké pochopit?

Základním právem demokracie je NEVOLIT – volba menšího zla je vnucená omezenou kandidátkou, je tedy nedemokratická (Proto jsou studenti Hongkongu v ulicích). Menší zlo se prostým aktem volby – a to vždy – transformuje ve zlo velké. Volit má smysl jen tehdy, jestli volíte své kandidáty, které znáte a kteří vám jsou přímo zodpovědní. Volit kandidáty předhozené politickými stranami, představuje rezignaci na demokracii a zvýšení závislosti na mezičláncích mezi voličem a voleným. Neúčast v centrálních volbách je volbou nejzávažnější: je vždy protestem nebo rezignací na stranickou mašinérii; nikdy není souhlasem. Veškerá politika je, vždy byla a vždy bude, lokální. Vše ostatní je prostě kšeft. (Viz také dřívější blogy: O roli politických stran; Jak se zbavit stran? Nebo Soumrak demokracie.)

KAREL ČAPEK

Mediální pracovníci by měli číst Karla Čapka, legendárního novináře. Někdy je dobré poradit se s názory zkušenějších, a tím slavný český spisovatel byl. Prožil Rakousko, válku i První republiku; naštěstí se již nedožil těch republik následných. Zapomněli jsme na odkaz Baťů i Čapků. Škoda, velká.

„Ponižuje nás nedůstojnost parlamentu, který i státní nezbytnosti vyřizuje stranickým handlem, ponižuje nás parlamentní systém, v němž bez hrubé a honorované majority by potřeby státu nebyly uhájeny. Ponižuje a skličuje nás přízemnost politického jednání, co jde vysoko nad domácí zájmy stran, je politickým exponentům tak lhostejno, jako je chalupníkovi aviatika. Ponižuje nás samozřejmost, se kterou političtí machři přijímají fakt, že stát je odevzdán stranám k exploataci. Ponižuje nás osobní úroveň mnohých, z nich strany učinily vladaře nad věcmi národa. Ponižuje nás forma i duch politiky, jež vládne pomocí nečistých kompromisů mezi bezohlednými zájmy…. Jsme-li nespokojeni, volá se na nás: Pracujte ve stranách! Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“ Karel Čapek: Politikum, Lidové noviny 21. 9.1925

Z Čapkovy sbírky „O věcech obecných čili Zóon politikon“ (1932) lze vybrat pasáže o regionalizaci (dnes relokalizaci) a roli stran v demokracii.

„Nemůže-li se Beroun stát Prahou nebo Římem, může se alespoň stát pořádným a jaksi soběstačným Berounem.“

„Záleží víc na tom, aby město Čáslav bylo baštou čáslavského kraje, než aby bylo baštou té nebo oné pražské politické strany. Mám skutečně za to, že nám je nadevše třeba rozvětveného regionalismu.“

„Regionalismus čeká na své politiky: na lidi nadšené ideou, že Beroun musí být Berounem a Vysoké Mýto Vysokým Mýtem, a ne nějakým bídným a jen dočasně snesitelným místem, ve kterém se trpí na malé poměry.“

„Vzestup demokracie je myslitelný jen ve formě občanské autonomie. Nikde není tak naze vidět nepolitičnost našeho života jako v úpadku samosprávy.“

„Každá konkrétní politika je především lokální.“

„Na malých městech a v jejich farnostech žije dvacetkrát víc národa než v celé Praze, i s Hostivaří a Kobylisy. A tam je třeba zvýšit úroveň života. Není-li tohle dost rozsáhlý úkol pro lidi, jímž politika není jen věcí papírové legitimace, nýbrž osobní aktivity a osobního prožití, pak ať jsem nejzbytečnější z ševců, kteří se kdy spustili svého kopyta.“

STAROSTOVÉ

Každé město (ale i obec) by mělo dokázat zvolit si svého, nezávislého, bezpartijního a neideologického starostu. To snad zas není tak velká revoluce: vymanit se z vlivu stran a dát se plně do služeb občanů.
Prof. Barber vydal knihu „If Mayors Ruled the World“ (Kdyby starostové vládli světu). Problémy dnešního světa přesahuji schopnosti centrálních politických stran – přichází chaos, blokace a beznaděj. Tytéž problémy jsou ale řešitelné na úrovni regionů, měst, lokalit a obcí. Regionalizace, decentralizace a relokalizace jsou největší příležitostí a nadějí pro moderní demokracii.

Reakce starostů byla okamžitá: už v říjnu 2014 se v Amsterdamu sešel „Celosvětový parlament starostů“. Příští rok se jich má sejít již přes 600 v Londýně. Motivace: v USA věří Kongresu pouhých 12% občanů; starostům ale věří 60-65% Američanů – a to ještě plná relokalizace demokracie ani nenastala. Vzniká tak nová politická síla – globální ve svém dosahu a lokální díky svým zkušenostem a úspěchům. Mysli globálně, jednej lokálně. Globální zkušenosti, lokální akce. Baťovo Průmyslové město se transformuje na Znalostní město. Deglobalizace představuje přenos kompetencí ze vzdálených center na občanovi nejbližší lokální úroveň, která je globální v rozsahu lokálních sítí, ale zároveň lokální v užití globálních zkušeností a znalostí.

Relokalizace neznamená lokální izolaci. Naopak, soběstačné, samosprávné a sebeudržitelné jednotky (regiony, města, obce, atd.) se propojují do širších sítí spolupráce, vyměňují si zkušenosti, spolupracují a doplňují se navzájem. Příkladem je efektivní konurbace Utrechtu, Amsterdamu Haagu a Rotterdamu. To už je pak snadnější obejít se bez centrální vlády stranických politiků.

Klíčem je důraz na širokou škálu řešení problémů, ne na tradiční ideologickou vyhraněnost. „Škála řešení problémů“ je novou koncepcí, která se promítá do nové ekonomiky i podnikání, ekonomie samotné, vzdělávání a ostatních klíčových oblastí společenské transformace.

Spolupracovat mohou jen ti, kteří mohou sdílet; sdílet mohou jen ti, kteří mají co nabídnout; nabídnout něco nového mohou jen ti, kteří jsou odlišní v myšlení i tvorbě. Sítě spolupráce jsou možné; když ne v ČR, tak v ostatním světě určitě. Problém je s velkými městy – jsou příliš bohatá a lákavá pro strany a jejich kmotry. Čím menší lokalita, tím větší naděje na autonomii. Navíc je město jaksi „nemovité“, teritoriálně fixované. (Jak šťastný je Singapur, kde stát a město splývá v jeden celek). Ve spolupráci s podniky a univerzitami (které jsou legálně „movité“) však získává triáda mocnou a vůči státní byrokracii autonomní existenci. Kdyby každý náš region mohl být „Singapur“, každé naše město „Zlín“, a každá naše obec „Slušovice“ – neměl bych obavy o českou ekonomiku.

EKONOMIE

Tradiční mechanistická ekonomie zcela selhala v 21. století. Neumí rozlišit krizi od transformace, ani transformaci od metamorfózy, její „nástroje“ jsou bez kontextu, silně omezené a, kromě stimulace spekulativního chování, výrazně neefektivní. Ekonomika jako adaptivní organismus zcela uniká držitelům triviálnímu pojetí ekonomiky jako determinovaného stroje. Učebnicová ekonomie se v poslední dekádě stala skanzenem zašlé ekonomiky.

Každá ekonomika funguje a je unikátní v daném kontextu doby. Každá ekonomika prochází evolucí, nejen v čase, ale i ve formě a výkonu, odpovídající danému kontextu. Chybí nám Evoluationary Economics (Evoluční ekonomie). Daný kontext doby je určen specifickou škálou problémů a jejich řešení. Co je škála problémů a řešení? Např. jaké druhy a kvalita potravin, bydlení, oděvů, dopravy, zdravotní péče, vzdělání, odpočinku a zábavy jsou dostupné dané populaci v daném čase (tj. v daném kontextu).

Tato škála problémů se neustále vyvíjí, spolu s trhy, zdroji, pravidly a společenskými institucemi. Tzv. prosperita není definována penězi, ale akumulovanou váhou řešení lidských problémů. Prosperitu lze měřit kvalitou a rychlostí zavádění nových řešení ve společnosti; ne mírou růstu HDP, nebo množství peněz v oběživu. Řešit symptomy a ignorovat příčiny problémů nedává smysl.

Mechanistický pohled se soustřeďuje na roli cen, trhů, optimální alokaci zdrojů a maximalizaci zisků nebo „utility“ spotřebitelů. Ceny, trhy, alokace a zisky jsou obecné kategorie, fungují ve všech kontextech a nevysvětlují rozdíly v ekonomikách. „Utilita“ je umělá tautologická konstrukce, které v chování lidí nic neodpovídá. Pouze kvantita a kvalita nových problémů a nových řešení, tj. kreativita, inovativnost a podnikatelství, určují kontext a prosperitu dané doby.

Nejspolehlivějším zdrojem kreativity a řešení lidských problémů je kapitalismus svobodného trhu; ne ta dnešní, státem zdeformovaná atrapa státo-kapitalismu. Ta dnes dominuje většinu ekonomik a namísto kreativity, inovací a podnikání stimuluje burzovní spekulace a následný nárůst ekonomických rozdílů ve společnosti. Názvy amerických knih, jako Great Deformation, Great Degradation, Great Recession, Great Decoupling, atp., dokumentují závažnost míry státní intervence a deformace přirozených tržních vztahů.

VZDĚLÁVÁNÍ

Namísto informačního Co nebo Kdo, je třeba se začít ptát (ve smyslu znalostí) Jak a (ve smyslu moudrosti) Proč; a to nejen v praxi, ale také ve vzdělávání. V éře internetu není třeba děti biflovat, co se stalo a kdo to udělal, kdy a kde; nestačí vědět o něčem něco, ale je třeba umět Jak a pochopit Proč. Vědět ještě neznamená umět, a umět – obzvláště řešit problémy a uvádět řešení do praxe – je novým posláním vzdělávání.

Nestačí učit již vyřešené problémy z jiných kontextů a předchozích evolučních fází (jako případové studie). Je třeba učit, co jsou problémy naší doby, která ještě nemají řešení, a jaké alternativy řešení se nabízejí a zkoušejí. Jak může lidský život pokračovat a vzkvétat v omezeních fyzického světa? Jakou si umíme představit budoucnost? Jak se pracuje v týmu, jak se učit hrou, jak převádět informace do akce, atp. Učit se řešit nové problémy pomocí zadání, ne pomocí přednáškových popisů starých problémů, v análech již zaznamenaných.

Nejdříve získáme informace, sami, v týmech a na internetu; pak, podle zadání, je převedeme do řešení a znalostí, tj. do použitelné akce; nakonec se naučíme vysvětlovat Proč. Položíme tak základy individuální a skupinové moudrosti. Informace→znalost→moudrost - jak prosté a jak klíčově nutné pro životadárný vzdělávací systém. Učit se hrou - a jsme zpět u Komenského. Vlastně vše zmíněné v této eseji má české kořeny: Komenský – Baťa – Čapek, tj. učit se – tvořit - pochopit a vysvětlit.

Co je ta naše škála nových lidských problémů a jejich nových řešení v našem kontextu, tj. v rámci naší doby? To je třeba se učit, učit, a pochopit.

PODNIKÁNÍ

Nová řešení nových lidských problémů jsou předmětem generace nové vlny podnikatelů. Tito podnikatelé nepodnikají jen pro zisk, akcionáře, bohatství nebo spekulace. Tak jako kdysi Baťové, nová podnikatelská vlna hledá řešení pro lidské problémy 21. století. Cílem je služba veřejnosti, testem je uspokojování zákazníků a nástrojem jsou nové podnikatelské modely; peníze samozřejmě přicházejí, tak jako u Baťů, ale nepřímo, jako důsledek a ne cíl jejich snah. Účetnictví a rozpočty jsou jen záznamy toho, co se stalo. Nic nového nepřinášejí. Nová vlna podnikatelů mění svět k lepšímu.

Špičkovými příklady nové vlny jsou noví lidé, jako např. Elon Musk, Jeff Bezos, Jack Ma, ale i jejich předchůdci, jako Bill Gates, Steve Jobs anebo Dick Branson. Tito lidé nemají mnoho společného s tradičními šéfy, sedícími dočasně na vrcholku organizační pyramidy, přecházejícími z podniku do podniku a řídícími stejně dočasné byrokraty řízení. Noví lidé tvoří, inovují, řeší problémy a hledají vlastní cestu ve službě veřejnosti. Všem jim je smutně společné, že nedokončili tradiční formální vzdělání, které je pouze omezovalo, svazovalo a brzdilo.

Takových lidí jsou na světě statisíce. Díky vzdělávání, které nepřipravuje mladé lidí k řešení nových problémů, k podnikání a ke službě veřejnosti, jen malé procento podnikatelských talentů nalezne své pravé poslání. Zbytek se ztratí v anonymitě managementu, finančnictví, bankovnictví, spekulací a byrokracie. Je to velká škoda a plýtvání talentem, kterého je právě dnes třeba více než kdykoliv předtím.

Tohle pochopil už Jan Baťa, když ke konci celosvětové krize 30. let přišel jako první s myšlenkou Podnikatelské univerzity. Na podnikatelské univerzitě se lidé učí podnikat tím, že podnikají, ne tím, že o podnikání čtou v učebnicích a případových studiích. Co dělají podnikatelé nové vlny přece nelze nalézt v žádných učebnicích, manuálech, sbornících či návodech. Podnikatelská univerzita sama podniká, podnikatelé z praxe motivují a mentorují její studenty, a investiční kapitalisté hrají přesilovku proti tradičním lektorům. Cílem je vyhledat a rozvinout co nejvíce podnikatelského talentu, nenechat jejich rozvoj náhodě, a umožnit jim dokončit svá studia podnikání úspěšně – tj. být schopni, s novými firmami, sloužit veřejnosti.

Dnešní svět nepotřebuje politiky, ale schopné a tvůrčí starosty – řešitele problémů. Svět nepotřebuje více byrokratů a manažerů, ale co nejvíce vůdčích osobností a podnikatelů. Staré podniky a staré technologie je třeba přenechat jejich přirozenému osudu – ne je uměle zachraňovat, dotovat, podporovat a stimulovat penězi daňových poplatníků, proti jejich zájmu a bez jejich souhlasu. Jen tak vytvoříme nový prostor pro nové lidi, nové výrobky, produkty, technologie a řešení nových problémů. Cílem a hodnotou naší doby nemůže být posilování centralistické byrokracie, ale hledání a rozvoj podnikatelských talentů, malých, velkých i geniálních, ve všech regionech, městech, obcích a lokalitách našeho světa, našeho kontextu existence.

Dali jsme světu Komenského, jeho Orbis Pictus a školu hrou. Dali jsme světu Tomáše a Jana Baťu a s nimi službu veřejnosti, průmyslové město a podnikatelskou univerzitu. Dali jsme světu Karla a Josefa Čapka a jejich regionalizaci, pochopení robotů a role strojů, jakož i identifikaci politických stran jako překážek demokracie – dlouho před ostatním světem (tak dlouho, že jsme jim sami nevěřili). Dali jsme cizím podnikatelům své vlastní území a ještě jim za to zaplatili. Jen sobě jsme, kromě konvenční spotřeby, nedali nic. Prodali jsme svůj kapitál, projedli své investice, nechali rozkrást své sny a naděje, okrást své děti o jejich budoucnost. Vyrovnáme někdy saldo Má dáti – Dal?

Váš,

Milan Zelený

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví