Svoboda od lži a manipulace, svoboda slyšet a říkat pravdu – to by bylo něco.

Americkou mediální scénou dominuje kauza „Brian Williams“, přední hvězdný anchor-reportér z NBC, s lukrativní smlouvou do konce desetiletí. Jeho reportáže z počátku války v Iráku, z hurikánu Katrína, atp., ukázaly zkreslování skutečnosti, sebeglorifikaci, přímé lži a podřízení se ideologickým postojům NBC.
Williams to sám přiznal, několikrát se omluvil, ale jeho omluvy byly shledány nedostatečné a manipulativní. Nakonec byl Williams odstaven na pouhých 6 měsíců (!) neplacené dovolené. Byznys mediálních sítí si vždy chrání své investice - dokud se profese sama nevzpamatuje a neočistí od uměle vyrobených „hvězd“. Jen 30% Američanů kroky NBC schvaluje; 70% rozhodnutí odsuzuje a žádá okamžité propuštění reportéra, prošetření ostatních „hvězd“ a trvalou nápravu pojetí smyslu zpráv. Nikdo jiný nemůže obnovit důvěru, spolehlivost a kvalitu profese; nikdo jiný, než profese sama. Uměle vytvářená „hvězdnost“ do objektivního informování o dění v dnešním světě prostě nepatří. Zprávy nejsou cirkus ani show, ale bezpodmínečná integrita a zodpovědnost za ovlivňování lidských životů, všude na zeměkouli.

Ukazuje se, že Williams je jen špičkou ledovce; sám není důležitý, ale strategie většiny mediálních sítí od počátku 21. století je nejen nedostatečná a pochybná, ale i nebezpečná a sebezničující. Ukazuje se, že Williams není sám: jeho odhalení odkrylo masovost a systémovost mediální ideologizace, sebestřednosti, manipulace, střetu zájmů a důrazu na osobnost spíše než na fakta, pravdu či objektivitu. Nejhorší je, že Williamsovy nepravdivé výroky o jeho roli v Iráku byly tak snadno ověřitelné, že o nich museli ředitelé NBC vědět po celou dekádu. To už je velmi nebezpečné. Když už nelžou jen politici, ale i media a jejich šéfové - kam pak mohou neinformovaní za pravdou a svým znalostním ukotvením?

Navíc, téměř současně ohlásil rezignaci i tvůrce satirických zpráv, komik Jon Stewart z „The Nightly News“. Jinak, miláček nové mládeže, které nejde o zprávy, ale o zábavu a situační komedii. S nástupem internetu a ztrátou zájmu nových generací, tradiční media (noviny, TV, rádio), zahájily marný boj za udržení „starých pořádků“ v nových, multibarevných pláštících. Ze zpráv a reportáží se staly „show“. Namísto objektivního podání a rozboru fakt a zpráv se objevily debatující skupiny reportérů a novinářů, mužů i žen, které zábavným, rozverným a rozmarně „plácajícím“ způsobem reagují na různé náměty, podle okamžitých osobních nebo ideologických inklinací účastníků. Reportéři a moderátoři přestali zvát odborníky, nebo alespoň lidi znalé, ale o to aktivněji si zvou kolegy moderátory, novináře a mediální hvězdy, kteří jim pak oplácejí recipročně a navštěvují se tak navzájem ve veřejném prostoru. Fakta, hledání pravdy a objektivita přestaly být nutné; hlavně že je uspokojen nejnižší společný jmenovatel konzumentů srandy a nadsázkou odlehčených "zpráv".

Po vzoru Hollywoodu, začaly mediální koncerny „vyrábět“ reportérské superhvězdy (viz Amanpour, Quest, O´Reilly, Stewart, atp.). Mediální reklama přestala zdůrazňovat fakta a zprávy, a začala „prodávat“ osobnosti. Ženy jsou často prezentovány jako blond sexbomby a nuceny do, „sexy“ úborů typu mini-dole, maxi-nahoře. V Anglii mají reportéra burzovních zpráv, který ve studiu poskakuje jako klaun a hýká jako jelen. Nepřekonatelný je ovšem Jim Cramer na CNBC, který má své burzovní show vybavené houkačkami, trumpetkami a bučítky.

Tyto hvězdy jsou pak zvány na různá „show“, kde nahrazují tradiční odborníky, experty a znalce. Richard Quest je často konzultován jako první se svými názory na letecká neštěstí a kalamity. Christiane Amanpour se stala „expertem“ na geopolitiku, a už kdokoliv komentuje Ukrajinu. Hvězdy navíc zastávají ideologii svých zaměstnavatelů a jsou za to náležitě placeny, propagovány a protěžovány. Módou jsou také nákladná „hledání kořenů“ mediálních hvězd. Svoji odbornost získávají, tak jako Williams, úpravou faktů, využíváním veřejného prostoru a hvězdám odpovídající sebeglorifikací. Dokonce i na mezinárodních konferencích (jako v Davosu) jsou již běžná častá interviews mezi moderátory navzájem.

Tak jako se glorifikace hvězd v Hollywoodu špatně překládá do politiky, ekonomiky či podnikání, tak ani hvězdy mediální nemohou suplovat skutečnou odbornost a expertízu. Ostřílený reportér či moderátor má sice velkou zásobu povrchních informací, ale informace nejsou znalosti a už vůbec nezaručují moudrost nebo dokonce pochopení co se děje a proč. Naopak, přemíra informací, bez pochopení příčin jevů, vede často k produkci odpovídající přemíry klišé, která jsou pak opakována masově a stále dokola, až je veřejnost přijme jako zcela evidentní pravdy (např., státní investice jsou prorůstové; inovace musí podporovat stát; Putin rozumí jen síle; sankce jsou efektivním nástrojem; je suis Charlie; Kyjev je nutné vyzbrojit; atp.). Společnost se pak nemůže pohnout z místa, chycena v kruhu nesporné „pravdy“ klišé a tautologie.

Nejzávažnějším selháním medií, dominujícím americké debaty, je nekritická podpora politických ideologií, jako např. přijímání a roztrubování polopravd a lží z politické nebo byznysové scény (např. v argumentacích pro vojenskou invazi Iráku v r. 2003). Zde už nejde jen o selhání nějakého Williamse, ale o masivní plýtvání životy, penězi a budoucností lidí v nejširším měřítku. Stejně tak nepodložený optimismus, nebo přehnaný pesimismus, vzhledem k trvání ekonomické krize, není bez dopadu na plánování životů, ničení životů a marginalizaci životů v dezinformované společnosti. Bez fakt a pravdy nelze pochopit žádný ekonomický, společenský nebo politický jev. Cirkusové, jistě směšné a zábavné, plácání páté přes deváté, nemůže nahradit řemeslnou žurnalistiku. Jsou přece věci, které nelze jen tak podřídit penězům, ideologii nebo mediálnímu byznysu.

Kdykoliv media zvolí i nepřímou podporu politické strany, ideologie nebo myšlenkového dogmatu, prodávají pak prostou a nahou propagandou. Selhávají tak ve svém nadmíru důležitém a ušlechtilém poslání: nalezení verze zpráv, informací a vysvětlení, která jsou pravdě nejbližší, v odpovídajícím kontextu situace. Informační media mají proto pouze jedno zásadní a neprodejné poslání: vždy a všude projevovat skepsi, dožadovat se odpovědí na otázky Proč, poskytovat širokou plejádu různých pohledů a rozborů, a nesnažit se za každou cenu uspokojit platícího zaměstnavatele. Není to tak těžké, přizpůsobit se „nové normále“ fakt a pravdy. Lze jen doufat, že současné americké debata nakonec přinese nová (znovunalezená?) kritéria profese a řemesla, zbaví se vlivu peněz, byznysu, politiky a ideologie, a nová normála se bude moci rozšířit i do Evropy, Ruska, Brazílie a Číny. Tím by skončila vláda prázdných klišé a zjednodušující propagandy. Svět je v příliš vážném stavu, ekonomicky, politicky, militaristicky, nábožensky i společensky, aby si mohl takovou degradaci lidské inteligence vůbec dovolit.

Lidé se ovšem musí umět i bavit, zasmát se sobě i druhým, zlidštit nafoukanost a nabubřelost mediálních hvězd. Neumět však rozlišovat a smíchat (často podloudně a nečekaně) cirkus s žurnalistikou, a show s přínosem objektivních zpráv a informací, může vést pouze ke společnosti mistrně popsané v americkém filmu „Idiocracy“.

V USA, a postupně snad i v dalších zemích, dnes probíhá masivní analýza videoreportáží a jejich porovnávání s fakty, objektivitou a pravdou. Kde a kdy to skončí, nikdo neví. Je ale nadějné, že krátká, ač neblahá, éra mediálně hvězdných zpráv již dohlédla na svůj konec.

Dnešní svět by neměl být jen o svobodě projevu – co hloupostí, lží, manipulací a podvodů se skrývá za její potrhanou rouškou? Ale svoboda hledat a říkat pravdu - beze strachu, bez obav a bez pocitu viny – to by bylo něco.

⍣⍣⍣⍣

Věnováno památce velikánů české žurnalistiky, Karla Čapka a Ferdinanda Peroutky:

„Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“

„Škodlivá lhostejnost státu byla nahrazena škodlivou všemohoucností státu, a občan ztratil poslední útulek, kam by se skryl před domýšlivým dohlížitelem. Lidskost je odsuzována jako chyba, která je pod úrovní cílevědomého politika.“

Váš,

Milan Zelený

Letnímu vánku o bouři, studniční žábě o moři a polovzdělanci o tom, co nikdy ve škole neslyšel, nevyprávěj.
Čínské přísloví