Stojíme na prahu fundamentální změny ve světové ekonomice. Setkání Světového ekonomického fóra v Davosu však bylo jen ohňostrojem marností, a hlavně marnivostí.

Sešli se tam politici, bankéři, spekulanti a mediální nohsledi z celého světa, hlavně z těch nejzazších, upadajících, dnes již irelevantních výsep a provincií lidského myšlení i ducha. Ekonoma bys tam nezastihl, obzvláště ne autonomního, tj. „bez stranické příslušnosti“; jen něco pseudopolitiků ve službách výše uvedených účastnických kategorií. V kuloárech se všichni ptali hlavně na Trumpa (obavy, nedostanou-li „po kokosu“).


Téma tohoto fóra bylo sice jiné (“Mastering the Fourth Industrial Revolution”), ale již po prvním dnu se tím nikdo nezabýval; nikdo nevěděl, kolik těch průmyslových „revolucí“ vlastně bylo, natož jak je „zvládnout“. Vášnivě byly debatovány negativní úrokové míry, ceny nafty, čínské burzy, centrální banky, migrace, brexit, grexit a rozpad EU – ekonomika jen virtuálně a spekulativně. Ti odvážnější tvrdili, že burzy jdou obvykle nahoru, a pak zase dolu, den za dnem, rok za rokem, dekádu za dekádou. Nikdo z politických, bankovních a mediálních ochránců statu quo v Davosu však nevěděl co se děje a proč. Marnost nad marnost.

Širší reálný svět „ne Davosu“ se potýká s úplně jinými problémy: banky prožívají svůj „Uber moment“, stojí na prahu radikální desintermediace. Ekonomiky ničí diktovaná nebo vnucená austerita, deflace, tisk peněz, eliminace ceny peněz, zadlužování, nezaměstnanost, snižování účasti v pracovní síle, atp. Každý oligarcha dnes daně vybírá, ale daně podnikatelům nesnižuje nikdo; stát musí přestat dusit podnikatelství, inovace a vzdělávání – jinak selže tak, že se octne na pověstném „smetišti dějin“.
Stagnace růstu HDP se projevuje ve stagnaci růstu produktivity, protože Nová ekonomika je stále ignorována, inovace a investice odkládány, nahrazovány burzovními spekulacemi a státním plýtváním finančními prostředky. Státní utlumování růstu produktivity práce se nutně projeví v poklesu životní úrovně budoucích generací.



Samozřejmě, že si bankéři a politici v Davosu našli příčinu pokračující globální recese a stagnace: Čína. Přitom Čína prochází typickou transformací z průmyslové na ekonomiku služeb; prošly si stejnou fází i dnes vyspělé, dříve průmyslové mocnosti. Míra růstu Číny stále zůstává nejvyšší ze všech post-industriálních společností. Je zřejmé, že Čína, na rozdíl od východní Evropy (jako ČR), nemíní zůstat prostým poskytovatelem nízkoproduktivních průmyslových služeb s nízkou přidanou hodnotou, v zájmu USA, Japonska a západní Evropy (Německo). Taková role není ambicí Číny. Ani pro malé a podřízené ekonomiky východní Evropy nemůže být ambicí provozování hnědouhelných, koksových, ropných a ocelárenských činnosti, tj. odsouzení k závislé, odvozené, neautonomní a „špinavé“, porobené ekonomice, v éře akcelerující deglobalizace a relokalizace k digitální, lokálně-regionální, autonomní a svéprávné ekonomice podnikatelsko-inovačních regionů a malých států.

Německý marketing tzv. „Industrie 4.0“ není žádná revoluce, ale jen fáze technologického vývoje směrem k robotizaci, automatizaci, digitalizaci, internetu věcí, atp. Jejím hlavním znakem je vyšší produktivita, snížená potřeba zaměstnanců a nižší náklady na jednotku. (Revoluce by to byla, kdyby potřeba zaměstnanců byla vyšší, ne prudce nižší).

Německý „StreikReich“ už prostě nechce užívat (a platit) východoevropskou pracovní sílu, ale stahuje si zbývající pracovní místa zpět do Německa – pro Němce a jejich, dnes již nevyhnutelné migranty. Plná automatizace zaměstnává jen malý počet zahraničních zaměstnanců, při vyšší produktivitě a vyšších platech. Východoevropští subdodavatelé už nejsou potřební, jejich nízké mzdy jsou až příliš „vysoké“ (s novými migranty neporovnatelné). Německo může být ještě svým vlastním „motorem“, ale ne finančníkem post-EU pohrobků a trosečníků.

Východoevropské ekonomiky byly svoji dobrovolnou politikou zahraniční (německé) závislosti a pochybné, politické „ekonomické diplomacie“ zbaveny samostatnosti, autonomie a tržního podnikatelství. Nyní, ve fázi německé Industrie 4.0, již nepředstavují konkurenci pro nikoho v EU: nemají přímý styk s koncovými zákazníky, neumí vysokou přidanou hodnotu (pouhé komponenty namísto komplexních celků) a ztratily masivní podnikatelské schopnosti národních kapitalistů. Zbyli pouze politicky zabezpečení, spekulativně a mediálně silní oligarchové-podnikátělja.

Virtuální ekonomika nemůže zachránit reálnou ekonomiku

Je to logické: virtuální „ekonomika“ tisku peněz, úrokových měr, manipulace směnných kurzů, burzovních spekulací a bankovních intervencí se výrazně odtrhla od reálné ekonomiky produktivity, růstu, inovací, investic a podnikatelství. Po osmi letech státně-monetárního úsilí centrálních bank je zřejmé, že pokračující ignorování reálné ekonomiky je nejen bezperspektivní, ale sebezraňující.

Po tisíciletí hrály úrokové míry (cena peněz) nezastupitelnou signální úlohu na svobodném trhu: když šly nahoru, tak se spořilo, když šly dolu, tak se investovalo.
Před téměř sto lety se ekonomický samouk, Lord Keynes, opájel myšlenkou, že když tedy budeme, s pomocí státu, udržovat úrokové míry uměle nízké, blíže k nule, tak zajistíme trvalé investice a hospodářskou konjunkturu.(Jaká to naivita!). Stejně tak po válce se (kdysi můj učitel) Friedman, nechal zlákat podobnou vizí: když budeme manipulovat množství peněz v oběživu (s pomocí státního monetarismu), tak poskytneme dostatek prostředků pro investice a tím zabráníme deflaci. (Jaké to brilantní a glorifikované pomýlení!).

Dnes jsme již vytiskli více peněz než zdrávo, stáhli úroky až do negativních hodnot, a pro budoucí recese či stagnace se centrální banky již nemají kam posunout. Vynulovaly samy sebe. To také setkání v Davosu potvrdilo: že už je vystřílená veškerá strategická „munice“ státu, a nadcházející globální recese je pro vyspělý stát noční můrou. Zbývá už jen snižování daní, obnova masivního podnikatelství à la Baťa a lokálně-regionální použití nových technologií, jako 3D printing, roboty, automaty a podobné nástroje pro zvyšování produktivity pracovní síly v autonomních ekonomických lokalitách. Nové technologie v lokálních podmínkách slouží jako „spolupracovníci“, zatímco v globálním pohledu pracovní sílu prostě nahrazují.

Mezitím se v Česku donekonečna, kromě jiných věcí, diskutují EEP, dotace pro biopaliva a řepku, prolamování uhelných limitů, kradení dětí v Norsku, dotovaný růst, mediální podpora oligarchistů, a samozřejmě: Zeman a Putin, Peroutka, Sobotka, Babiš, Kalašnikov, profesoři, vzdělanci, podnikatelé a jiné zemákoviny. ČR jakoby se zapouzdřilo, uzavřelo vnějšímu světu a oddalo se drobnému politicko-partajnímu sebezahledění. Je to strategie odvozená a nadmíru krátkozraká; svět se vydal jiným směrem. K tomu potřebujeme podnikatele Baťova typu; musíme si je však vychovat sami ve svých podnikových a podnikatelských univerzitách, s pomocí efektivního „bypassu“ státní byrokracie.

Co se tedy děje a proč?

Světové hospodářství ovlivňují dva základní, dlouhodobé jevy, které začínáme plně vnímat jen díky vrcholící evoluci ekonomiky a bezprecedentní akceleraci změn ve společnosti. Krátkodobé recese a krize jsou pouze jevy souběžné a tudíž často směšovány s jevy základními:

1. Transformace v ekonomice představuje dlouhodobou změnu dominantní hospodářské aktivity (sektoru), ve smyslu převažujícího zapojení nebo zaměstnání práceschopných jedinců dané společnosti (viz evoluční sérii: lov & sběr→zemědělství→průmysl→ služby→ stát).
2. Metamorfóza je vyústěním série transformací - kvalitativní proměna formy hospodářského organismu v novém prostředí – od globalizace k relokalizaci. (Metafora transformující se housenky, která se nakonec promění v motýla: tj. stejný organismus - různé formy.) V ekonomice jde o autopoietický proces přirozeného (a přírodního) evolučního cyklu konstrukce→destrukce→rekonstrukce.

I když nemusíme plně chápat definice a dopady obou jevů (neučíme se o nich ve školách), každý se dnes a denně setkáváme s jejich doprovodnými jevy. Oba tyto fundamentální a nezvratné procesy jsou totiž doprovázeny rozsáhlou plejádou specifických jevů a trendů. Každý z níže uvedených jevů je konkrétním výrazem transformace a metamorfózy ve specifickém prostředí lokálním, regionálním i národním. Každý z nich představuji nabídku i výzvu k inovaci, podnikatelským záměrům, hospodářskému osvobození a politické autonomii.

Desintermediace. Vylučování mezičlánků; hledání přímého propojení mezi výrobcem, poskytovatelem služeb a zákazníkem. Moderní mobilní a komunikační technologie tak mění tradiční potřebu i role agentů, dealerů, zprostředkovatelů a úředníků.
Samoobsluha a self-service (outsourcing to customer). Zákazník je stále lépe vybaven a připraven k poskytování sebeslužeb a samoslužeb, ne jen samoobsluhy. Od bankomatů, kiosků a čerpání benzinu až po nákupy přes internet, drobné zdravotní úkony a uplatnění v domácí ekonomice, tento „outsourcing to customer“ akceleruje do mocného globálního trendu.
Masová kustomizace. Zákazník vyžaduje stále více produktů a služeb "šitých na míru": individualizace nahradila masovou (hromadnou) výrobu, podle principu „Nejdříve prodat a pak vyrobit“ relokalizované výroby. Obzvláště lokální zákazník upřednostňuje masivní kustomizaci, samokustomizaci a individualizaci.
Reintegrace práce, úkolu a znalostí. Po extrémech dělby práce masové výroby nastává reintegrace. Rostoucí podíl na řízení procesu, méně součástí a komponentů v produktech, znalost celku, ne jen dílčích operací.
Od informací ke znalostem, tj. od symbolického popisu akce k akci samotné. Znalost je účelová koordinace akce, informace je její (digitální) popis. Vědět ještě neznamená umět.
Zákaznická intervence. Dodavatelský řetězec se rozkládá na část dodavatelskou a poptávkovou. Zákazník specifikuje žádoucí atributy produktu před zahájením výroby. Řetězce je třeba zkracovat, ne ještě dále prodlužovat.
Práce doma (homesourcing). Domov se stává efektivní hospodářskou jednotkou. Domácí pracovna se stává ekonomickým zdrojem. Vzdálená pracoviště vs. síťové propojení místních pracovišť.
Sdílení zdrojů. Zdroje není nutné vlastnit: lze je pronajímat a sdílet. Sdílení kapitálových zdrojů (Komatsu), pronajímání obchodních prostorů (Pop-up store). Vše spojené s tzv. share economy (viz Uber, Lyft a GrabTaxi). Stávkovat proti přirozeným inovacím je znakem lpění na status quo.
Substituce zdrojů. Tradiční, drahé, špinavé a omezené zdroje jsou nahrazovány lehkými, levnějšími, čistými, bezpečnějšími a obnovitelnými materiály a komposity.
Digitální technologie. Zákazník může kupovat to, co chce, ne v balíčku s tím, co nechce. Systémy pay-per-view, pay-per-song, pay-per-program, pay-per-page, atd., jsou výrazem nových možností digitalizace: separovat žádoucí od nežádoucího, chtěné od nechtěného.
Digitalizace výroby. Namísto globálního převážení fyzických produktů, je efektivnější digitální distribuce informací, znalostí, programů a receptů k užití v lokalizované výrobě. (3D tiskárny, modulární konstrukce, sdílení kapitálových produktů i zdrojů).
Kolokace. Zákazník nekupuje jen součásti a komponenty, ale především již instalované a fungující součásti a komponenty. Dodavatel je kolokován ve stejném prostoru se zákazníkem. Dodavatel instaluje komponenty přímo ve výrobním procesu zákazníka, přímo v místě montážní linky.
Vysoká technologie. Technologická podpůrná síť se restrukturalizuje kvalitativně, narušena klíčovými inovacemi. Namísto nepřetržitého zlepšování přichází zlepšování skokové (přetržité) a převládají přelomové (disruptive) technologie.
Podpůrná síť: Bypass. Odpor a státem i medii organizovaná rezistence k inovační změně: lze použít inovačního obchvatu a paralelních sítí v zájmu zákazníků a uživatelů.
Spolupráce doplňuje a nahrazuje konkurenci nebo solidaritu. Podniky v síti či alianci spolupracují, konkurují si jen sítě samotné. Relokalizovaná síť užití zdrojů posiluje dlouhodobé vztahy a návaznosti.
Doplňující se entity jsou efektivnější ve spolupráci. Když všichni dělají totéž, pak zbývá jen konkurence. Účelem benchmarkingu je rozšíření diferenciace, ne homogenizace a kopírování. Kopírování tzv. „nejlepších praktik“ vede v EU ke stejnosti a inovačnímu útlumu.
Podnikatelská síť. Velké firmy se rozkládají do sítí outsourcovaných zdrojů. Malé firmy se sdružují do aliancí, klastrů, partnerství a sítí spolupráce. Tradiční firma se transformuje v pružnou podnikatelskou síť, obzvláště v lokálním kontextu.
Strategická flexibilita a organizační přizpůsobivost jsou efektivnější než tradiční provozní výkonnost. Spíše než dělat věci správně, je lépe dělat správné věci. Minimalizace nákladů ustupuje maximalizaci přidané hodnoty pro zákazníka.
Cyklická organizace. Posiluje se autonomie a soběstačnost v užití zdrojů, energie, vody a materiálů. Maximalizuje se zbytková hodnota (po užití), efektivní dekonstrukce produktů, recyklace a nepřetržitá obnova znalostí i dovedností.
Eliminace odpadu. Vynulování všeho plýtvání a defektů v materiálových, organizačních a znalostních systémech. Efektivní „redesign“ produktů i služeb a odstranění rozhodovacích kompenzací (tradeoffs) snižují i plýtvání lidským potenciálem, úsilím, časem i uplatněním.
Nepodmíněný základní příjem. Rozvoj autonomních regionálních produkčních systémů umožňuje zavedení NZP pro občany, eliminaci státní intervence a byrokratických nákladů, autonomii lokalit a regionů. NZP referenda se dnes připravují ve Švýcarsku, Finsku, Norsku i v USA, např. lokálně Youngstown, OH.

Podobných doprovodných jevů transformace a metamorfózy je samozřejmě mnohem více. Každý pozorný čtenář může sám generovat celou další řadu. Téměř nic z toho jsme se neučili ve školách; to je právě ta celosvětová výzva doby: Uděláme si to sami!

Váš,

Milan Zelený, www.milanzeleny.com
(v angličtině viz např. https://www.youtube.com/watch?v=5FjYMRMyIBU)