Co jsou to ty evropské hodnoty? Není třeba je lépe specifikovat? Téměř každý o nich, „evropských“ hodnotách, dnes mluví. Existuje dokonce i Think Tank „Evropské hodnoty“. Je to divný svět: mluvit společně o něčem, na co máme každý svůj osobní a zcela specifický názor.



Přitom hodnota je anglicky value, německy wert, atp., jako valuer, valor, valore … jde tedy o všeobecnou formu ocenění. Všichni známe daň z přidané hodnoty. Hodnoty jsou tedy zdanitelné. To vysvětluje, proč se o ně v EU tolik zajímají?

A nyní nastává ten pravý zmatek: jsou hodnoty to, co si lidé cení (u sebe i u druhých), anebo jsou to vlastnosti, které prostě mají (a manifestují svým chováním), nebo jde o kvality, které je definují (charakterizují, vnitřně nebo zevně)? Jsou tedy hodnoty nějaký kodex (soupis), anebo to jsou akce?

Prozrazují Evropané své hodnoty chováním a rozhodováním, anebo svými kodexy, ústavami a zákony? Ale popis akce nemůže být vždy totožný s akcí samotnou. Např., je „Nezabiješ“ vnitřní hodnotou chování, nebo jde o pouhé přikázání či kodex?

Evropské hodnoty – ale které to vlastně máme na mysli? Ty starověké, nebo středověké, novověké, předválečné, poválečné, komunistické, post-komunistické, post-1989, před EU, při EU, nebo post EU? Má Evropa hodnoty před-migrační, migrační, nebo post-migrační? Všechny takové hodnoty přece byly, jsou a nutně i budou výrazně odlišné.

Jsou evropské hodnoty individuální, skupinové, partajní, národní nebo nadnárodní, unijní či dokonce univerzální? Jsou maďarské hodnoty také evropské? Nebo snad naopak?

Jsou hodnoty politických stran také hodnoty evropské? Nebo snad jen hodnoty stran vítězných či zrovna u moci, nebo v koalici, či snad i těch v opozici? Nebo snad strany žádné hodnoty nemají či nevyznávají? Je možné, aby „hodnotní“ politici přecházeli ze strany do strany? Jsou pak hodnoty vlastně jen politickým převlečníkem? Anebo, mohou strany své hodnoty ponořit v koalici s hodnotami zcela jinými? Jsou hodnoty jen prostým kontextuálním oportunismem?

A kdo vlastně je nositelem těch „evropských“ hodnot? Je to snad Mama Merkel, nebo spíš Papa Juncker? Nebo snad prostí lidé-voliči? Když si ale voliči zvolí dobrovolně a demokraticky svého prezidenta, je tento nutně nositelem jejich „evropských“ hodnot? Nebo ne nutně? A jestliže ne, je potom zastupitelská demokracie „evropskou“ hodnotou? A to i tehdy, když vede k volbě Hitlera, Gottwalda, nebo Merkelové, či snad Zemana, Fica nebo Orbána? Jsou oni, ti zvolení, pak nositeli oněch „evropských“ hodnot? A když pak ty dotyčné nositele voliči „odvolí“, anebo oni sami skončí před soudem či ve vězení – zůstávají stále nosiči oněch hodnot? Vede pak střídání nosičů hodnot též ke střídání „evropských“ hodnot?

Jinými slovy: je oportunistická změna „evropských“ hodnot možná? Je žádoucí? Naivní Cameron se snaží reformovat nereformovatelné. Jakou hodnotu může mít “reformované” EU? Už to, že by někdo ustoupil z “evropských” hodnot by vrhlo Chamberleinovo červené světlo na papírové dohody. Jsou flexibilní hodnoty ještě hodnoty, anebo jen poškozenou páteří politiků bez hodnot? Dají se hodnoty měnit a přizpůsobovat měnícím se podmínkám, anebo jsou dané, trvalé a definiční – alespoň na čas? Neprojeví se skutečné hodnoty právě ve chvílích stresu, krize a selhání, spíše než v obdobích pohody, parády, prosperity a piva, tj. v časech malin nezralých i řepky kvetoucí, a rozverně rozmarného plácání o hodnotách?

Můj oblíbený evropský spisovatel, Robert Musil, napsal skutečnou „evropskou“ ultra-novelu Der Mann Ohne Eigenschaften. Tedy literaturu ne francouzskou, anglickou nebo španělskou (a vůbec ne německou). Co jsou ty jeho Eigenschaften? Podle internetu funkce, podle anglického překladu qualities, podle českého překladu vlastnosti.

Je to celkem prosté: čím více se snažíme soubor hodnot zobecňovat, tím měně nám v něm toho společného zbude. Musil např. tvrdí, že pak už to málo, co zbývá společné, obsahuje vlastně jen tři věci: stupiditu, peníze, nebo nějaké ty zbytky náboženské paměti.

Náboženství a církve jsou dnes narychlo oprašovány jako součást evropských hodnot. Mluví se o hodnotách Judeo-křesťanských, nebo Germanico-křesťanských. Obojí evropské, ale v minulém století zcela protichůdné. Ty nejsilnější „hodnoty“ jsou také nejčastěji porušované - nejsou to vlastně hodnoty, ale přikázání. Mluvíme-li o křesťanství, máme pak na mysli to jezuitské, římsko-katolické, řecko-pravoslavné, Husovo, Komenského nebo snad Inkviziční? Jdeme-li do historie, máme na mysli evropský anti-semitismus, pálení čarodějnic nebo současná morální selhání vatikánské církevní hierarchie? (Plus papežův soud: „Kdo chce stavět zdi proti migrantům, není křesťan“.) Není všechno tohle křesťanství také „evropské“? Nebo spíše nic z něho?

V oblasti vztahů mezi lidmi, regiony a národy se asi nelze do minulosti vracet příliš: dvě světové války, dlouhá období komunismu, studená válka a následné války regionální – jde skutečně o evropské hodnoty, anebo uznáváme jen ty loňské, nebo snad jen letošní – ovšem při opomenutí běženců a migrantů? Tedy opět: dají a mají se hodnoty měnit a přizpůsobovat podle současné situace či módy? Jsou potom oportunistické hodnoty opravdu hodnotami „evropskými“. Co máme vlastně na mysli, když nám otázek přibývá geometricky?

Kdysi dávno se lidstvu přihodilo, že mezi jedince a Boha vstoupila církev, jako výhodný a výnosný zastupitelský mezičlánek. Poměrně nedávno se mezi voliče a volené podobně vetřely politické strany (v americké ústavě o nich není jediná zmínka), výhodně a výnosně, a prohlásily samy sebe za nositele zastupitelské demokracie. Jakoby voliči kdy volili něco jiného, než své zástupce? Přímý vztah zodpovědnosti mezi voličem a zástupcem Nejvyšším, anebo nejnižším, je základním principem víry i demokracie. Mezičlánky však podléhají desintermediaci. Hodnotné by bylo, kdyby vztah jedince k Bohu mohl zůstat osobní a soukromý, stejně jako vztah voliče k volenému – tedy opět, bez mezičlánků.

(Nyní asi přichází ta chvíle, kdy podblogový komentátor udeří: „A co americké hodnoty? Které to jsou? Nemění se? Liší se od evropských? Diskuze evropských hodnot by však měla probíhat bez těch amerických.
Ale budiž. Americké hodnoty kdysi byly: nezávislost, soběstačnost, peníze, úspěch, důvěra a tolerance. Už nejsou; ani jedna. Evropa tytéž vždy odmítala ve jménu rovnosti, volnosti, bratrství a solidarity. Ty už také nejsou, jestli někdy vůbec byly. Dnes v USA převládají hodnoty socialistické a oportunistické. Vedoucí kandidáti jsou Sanders: klasický socialismus státního přerozdělování, Trump: národní socialismus autoritativní a „kámošský“, nebo Clintonová: státní socialismus korupce a oportunismu.
Ve 30. letech v USA vznikaly oddíly Černé Legie (Black Legion), odnože KKK, které nebyly vůbec rasové, ale ve jménu hodnoty „Amerikanismu“, vražedně protiemigrantské – proti Polákům, Francouzům a Řekům, kteří hlavně ve státech Ohio a Michigan, s centrem v Detroitu, brali „rodákům“ práci i pozice. Doporučuji film s H. Bogartem z r. 1937, s názvem „Black Legion“.)

Podobných tázek, které seriozního studenta „evropských“ hodnot napadnou, je jistě na tisíce. Nemá smysl se zde o nich dále rozepisovat. Každý čtenář si je může generovat sám, kolik se mu zlíbí. Jenže: otázka není, kolik je otázek, ale zda je alespoň jedna odpověď: Co je to „evropská“ hodnota?

Osobně jsem došel k pohledu, že nositelem hodnot, dobrých i špatných, je jedinec, případně rodina, region, nebo menší stát. Při silném zobecnění na celoevropský rozměr to stále platí – nositeli jsou i tam jedinci, jako Merkel, Juncker, Zeman nebo Fico. Tito se snaží své vlastní hodnoty prosadit u svých voličů a občanů ve jménu politické strategie tzv. solidarity (protože spolupráce není možná). Tudíž, „evropské“ hodnoty neexistují a jedinou spolehlivou hodnotou Evropy se jeví „bezhodnotovost“, tj. „Ohne Eigenschaften“, „without qualities“ nebo „bez vlastností“. Výraznou hodnotou Evropy se jeví, že jako celek nemá hodnoty žádné. Hodnoty vznikají a jsou manifestovány pouze při sestupu dolů, k jedinci; ne při vzestupu nahoru, kde na vrcholu nenalézáme komunitu, národ nebo unii národů, ale jen hierarchii jedinců a jejich politicky prosazovaných hodnot typu „přikázání“ solidarity.

Nejsem samozřejmě se svým závěrem zcela spokojen; zdá se mi až příliš snadný a samozřejmý. Proto žádám své podblogové komentátory, aby se pokusili sjednotit (tj. opravdu sjednotit) alespoň na jedné skutečně „evropské“ hodnotě. Když by se to podařilo malé skupince kolem jediného blogu, pak by jistě mohl přijít nový úsvit nadějí i hodnot pro celou, dnes tak těžce zkoušenou a týranou unii EU.

(Zde by již asi mnozí testovali: „A co jsou to ty tvoje osobní hodnoty, individuální?“ Budiž tedy. Celý život jsem vystačil se dvěma základními hodnotami: láska a respekt (tedy hodnoty spíše neevropské). Lásku považuji za přirozenou lidskou hodnotu, která se nedá přikázat a kterou vnímám jako individuální a jedinečný dar; nedá se s ní tudíž moc nadělat: je nebo není, přichází a odchází… Respekt však můžeme ovlivnit: svým chováním, rozhodováním a respektem k druhým: je výsledkem celkového životního postoje či charakteru. Respekt se nedá vyžádat, vyfňukat, vyhrozit, darovat nebo koupit (proto není hodnotou „evropskou“). Na žebříčku hodnot si kladu respekt na místo nejvyšší. Máte-li respekt (od druhých nebo pro druhé), můžete vždy ještě získat lásku; ztratíte-li respekt, ztrácíte i lásku, a to nenávratně. Respekt bez lásky je stále vysokou hodnotou; láska bez respektu je niveč.)

„Ne, je-li nám čeho třeba, tedy je to pracovat proti stranám, proti vládě stran, proti hlasovací mašinérii, proti inkompetenci, proti politice za zavřenými dveřmi, proti všemohoucnosti výkonných výborů, proti našemu ponížení, proti úpadku demokracie.“
„Jest svatá povinnost každé obce, státi vždy na vrcholu vzdělání svého času; žádný pokrok v jakémkoli odvětví lidských vědomostí a kdekoli učiněný nemá jí tajný býti; starati se má, aby co možná nejdříve každé zlepšení jinde uvedené i doma opakovala.“

Váš,
Milan Zelený