Trump je určitě předzvěstí, a do určité míry i produktem, bezprecedentních změn a transformací v politice i ekonomice. V žádném případě však není jejich příčinou nebo nositelem, a je pravděpodobné, že nebude ani účastníkem. Trump poměrně šťastně a shodou okolností využil prostoru pro oportunistický populismus v podmínkách všeobecného odporu proti oběma politickým stranám, založeném na hlubokém zklamání nad rozdílem mezi politicko-mediálním popisem a neútěšnou realitou ekonomiky uplynulé dekády.


Nesporným a největším přínosem „trumpismu“ je radikální a nebojácný popis skutečného stavu věcí, obzvláště v ekonomice. Důraz kladu na slovo „popis“, protože pochopení příčin, anebo dokonce formulace možných reakcí a řešení, nejsou v „trumpismu“ obsaženy. Prosté snižování daňové zátěže, anebo keynesiánské státní stimuly v infrastruktuře (o zbytečném tisku peněz a zadlužování ani nemluvě) nejsou a nemohou být v současné situaci efektivní.

Hlavní příčinou nepokoje je dlouhodobé stranicko-mocenské přetírání ekonomické reality na růžovo a tak prohlubování propasti proti skutečnému životu „dole“, obzvláště pro zanikající farmářské a průmyslové činnosti starého věku. Lhát o ekonomice již dnes nelze, i když je pravda bolestná a pro zmíněné třídy likvidační. V nemilosrdném odkrytí této propasti spočívá zásluha Donalda Trumpa. Odhalil symptomy a důsledky politicko-mediálního stranictví, ale nepochopil pravé příčiny – a v tom je zároveň jeho selhání.

Z hlediska voleb byli Trump i Clintonová, oba, nejméně žádoucí kandidáti v celé historii USA. (Trump dokonce ještě méně žádoucí než ona.) Vyprodukuje-li stranická demokracie kandidáty, kteří předkládají volbu mezi „kamenem a tvrdým místem“, pak není divu, že téměř polovina občanů nevolila vůbec, anebo volili „nepředvídatelně“ – mnozí Demokraté za Republikány a naopak. Nemůže fungovat demokracie, která nutí občany do volby mezi dvěma stejně nechutnými alternativami. A volit „menší zlo“? Samotným aktem zvolení se menší zlo nutně stává zlem větším.

Nakonec Clintonová vyhrála tzv. „populární volby“ a Trump delegáty tzv. Electoral College. Vítězný rozdíl v Michiganu byl asi jen 100 tisíc hlasů. Samotná FBI dokonce zasáhla do politického procesu pár dní před volbami. To je však úplně jedno, protože hlavním motivem voličů byl protest, vzpoura proti oběma stranám, proti jejich neschopným politikům, a také proti mediím, které stranické politice nahrávaly. To vše nyní skončilo: jak Demokraté, tak Republikáni jsou ve zmatku a krizi, ulice jsou zaplaveny demonstranty, začíná převládat anarchismus – a Trump chválí Obamu i Clintonovou, radikálně omezuje své sliby a přísliby, a do svého kabinetu vytahuje vysloužilé politiky z dob dávno minulých, lidí, kteří vůbec nerozumějí současné době, a budou manipulovat daně, úroky, zadlužení a media tak, jako po celá staletí předtím. Je zásluhou Trumpa, že se konec toho všeho výrazně urychlil, ovšem za cenu toho, že doba předběhla i jeho.

Fakt, že populární hlasování vyhrál jeden, ale „Electoral College“ delegátů druhý ze soupeřů se stalo jen po páté v historii voleb v USA. Ještě před týdnem Trump prohlašoval, že „Electoral College“ je „největším neštěstím pro demokracii“ – ale to ještě netušil, že ji nakonec vyhraje. A pak ztichl. Přijme jakékoliv výsledky – když zvítězí.

Populární volba znamená jeden volič-jeden hlas a hlavně: všechny hlasy platí. To je přímá demokracie. „Electoral College“ znamená, že každá stát má určitý počet hlasů, a kdo vyhraje daný stát (bez ohledu na rozdíl), dostane všechny hlasy (Winner takes all). To znamená, že když kandidát vyhraje stát s 51%, tak zbývajících 49% hlasů se do volby prostě nepočítá – takové hlasy jsou jaksi zbytečné a jdou jenom do „populární“ volby, která se ale nepočítá. Proto se může stát, že kandidát s nejvíce hlasy nedostane nejvíce hlasů delegátů a nestane se prezidentem.

Neumím vysvětlit výhody „Electoral College“ delegátů, prostě to tak je po staletí a nikdo neví proč. Tato archaická forma byla zavedena, když ještě Kalifornie byla Mexikem. Proč ji nezrušit je mysteriem moderní doby. Ani Trump nevěděl, že existuje, když začal svoji kandidaturu. Neumím argumentovat, co je špatného na přímé volbě a proč jednoduchý součet všech hlasů (populární volba) není používán. Prostě to tak je.

Americká společnost je hluboce rozpolcená, díky systému dvou stran: Republikánů a Demokratů. Po staletích výkyvů dosáhlo dnes toto rozpolcení téměř stavu fifty-fifty (půl na půl); obě strany jsou zhruba stejně silné, jak v podpoře, tak v zastoupení. V podstatě se již nedá žádný klíčový zákon prosadit, protože jej druhá strana blokuje, už z principu strany. Takhle rozdělená společnost pak vyžaduje, aby i kandidáti byli výrazně rozdělení (straničtí), a tak nejlépe odráželi představy a hodnoty svých stoupenců; tak jako Trump za Republikány a Clintonová za Demokraty. Trump byl po celá desetiletí stoupencem Demokratů, až se pro současné volby vyprofiloval za Republikány. I když si získal určitou Republikánskou podskupinu (hlavně dělnickou a farmářskou vrstvu ze středu a středo-západu USA), setkal se nepochopením ze strany Republikánského vedení a nomenklatury.

Zde však nastupuje další princip: zájmy strany jsou důležitější než zájmy kandidáta nebo národa. Strana může přežít jen tehdy, když vždy a všude bude sledovat své vlastní zájmy. Když se ukázalo, že Trump má možnost vyhrát (a hlavně, když vyhrál), tak bylo v zájmu strany se za něho plně postavit a podřídit se jeho vedení. Totéž platí pro Demokraty v případě Clintonové. Obě strany pak divoce napadají kandidáty svých protivníků, a také i sebe navzájem. Podobně útočně se chovají i kandidáti. Otázky ekonomiky, politiky, zahraničních vztahů, atd., jdou do pozadí před osobními výpady a nactiutrháním. Někdy je to až komické nebo neočekávané a zdrcující – jako při letošních volbách. Ale nedá se nic dělat, strana a její kandidát musejí zvítězit, ať to stojí miliardy.

Pak nastupuje další princip: po volbách vždy nastává volání po spolupráci stran – jsme přece všichni Američané. Jenže ke spolupráci nedochází – účelem strany je se vymezovat, ne spolupracovat, obzvláště v posledních dekádách. Jestliže by strany významně spolupracovaly, pak by mezi nimi nebylo rozdílu – vznikla by jedna strana de facto. Proto se musí vymezovat. V systému dvou stran nemohou vznikat ani dočasné koalice, protože „třetí“ strany neexistují, anebo jsou výrazně slabé. A koalice dvou stejně silných stran je nemožná, protože pak jde opět o jednu stranu de facto, ne o koalici. Volání po spolupráci a sliby spolupráce nejsou vyslyšeny – s výjimkou údobí národního ohrožení a rizika. Ale i tak je pravděpodobnější občanská válka – jako byl Jih proti Severu.

Pak je zde vztah mezi kandidátem a jeho podpůrci a voliči. Na jedné straně si voliči volí kandidáta, ale i kandidát si také „volí“ své voliče, ať už z pohledu stranického, hodnotového, odborného, atp. Nejlepší je, když si voliči vyhledají kandidáta „tak jak je“: tj. tak jak jim vyhovuje jeho osobnost, přesvědčení a chování. Nejhorší je, když si kandidát vyhledá „své“ voliče a přizpůsobí se jejich hodnotám, předstíranou osobností, přesvědčením i chováním. Jinými slovy, oportunisticky se přetvařuje. Když vyhraje a pak jeho skutečné hodnoty a přesvědčení vyjdou napovrch, přichází zklamání, kritika a i nenávist. Jestliže se většina kandidátů opakovaně přizpůsobuje svým voličům, tj. až do chvíle zvolení – a pak se opět stanou sami sebou (čímž vlastně nikdy nepřestali být) a odhodí přetvářku, pak není divu, že v takové společnosti začne převládat rozkol, herectví, hrubost, ponižování a nenávist. Trump, Clintonová i Obama mluvili po volbách zcela jinak než před volbami.

Když se pak dva vůdci, jako třeba Trump a Obama, navzájem osočují, ponižují a pomlouvají – aby uspokojili své strany a voliče – a potom se setkají a chovají se slušně a s respektem, pak už je jedno co je přetvářka a co realita. Tak jako tak budou jejich straníci, podpůrci a voliči zklamaní, nenávist ovládne společnost.

Media si někdy pochvalují, jak se dva zarytí nepřátelé chovají „profesionálně“, tj. slušně a s respektem. Přetvářka však zůstane přetvářkou a vůbec nejhorší je, když se stane „profesionální“. Proč se kandidát nemůže chovat slušně a s respektem, proč nemůže zůstat sám sebou – a to za všech okolností? Proč je pro některé kandidáty přetvářka tak snadná, že vždy a za všech okolností uspokojí jakoukoliv skupinu voličů? Proč je pro jiné kandidáty přetvářka vyloučená, zůstávají sami sebou za všech okolností, a to i když je voliči zamítnou? Proto jsem uvedl, že ideální stav je, když si voliči hledají nezávislé kandidáty-osobnosti, a ne kandidáti voliče, kterým se pak snaží přizpůsobit a svoji osobnost adaptovat, zakrýt nebo dočasně upravit. Společnost by byla spokojenější a efektivnější, kdyby si volila osobnosti a ne straníky. Prezident by nikdy neměl být straník, ale vždy jen celoživotní a zásadní nezávislou osobností – jen tak může sloužit národu všech občanů.

V USA dochází k významnému, ne-li fatálnímu oslabení stranické demokracie. Moderní společnost je taková, že ji zajímá ekonomika, uplatnění, budoucnost, bezpečí, atp. Přežilo se stranictví, ideologie a „profesionální“ přetvářka – ale málokdo o tom ještě ví. Proto narůstá nespokojenost, netolerance a nenávist: protože chceme něco jiného, než děláme, protože máme jiné tužby a představy než stranicky držet krok (a to vše ostatní) a tak se namísto společnosti stávat stádem – i když to individuálně nikdo nechceme.

Co je tedy žádoucí demokracie? Volit jako straníci strany, nebo volit jako jedinci jedince. Proč nelze dát svůj hlas dané osobnosti kandidátovi, který se kvůli mně (a tudíž kvůli nikomu) nemusí přetvařovat a panáčkovat za nezajímavou stranu, která nutně překroutí jeho osobnost? Podívejte se, jak se změnil Trump za několik dní, předefinoval svoje sliby a začal lichotit i svým největším nepřátelům. Jeho chvála Obamy a Clintonové nemůže být přirozená, ale jen „profesionální“. (Vzpomeňme na Tomáše Baťu, který byl čtyřikrát za sebou zvolen starostou Zlína – bez žádných stran, jen jako osobnost, a vždy na konci kandidátky. Volili ho všichni, i když měli na vybranou celou škálu stran „z Prahy“.) V lokalitách a regionech to jde, protože tam strany nemají význam a osobnosti jsou dostatečně známé, než by se musely politicky přetvařovat.

Váš,
Milan Zelený