Celosvětová finanční krize má nejen očistné dopady, jako v identifikaci a vyloučení předlužených, nekonkurenceschopných a zkorumpovaných individuí, institucí, podniků a vlád, ale zároveň pomáhá odhalovat závažné strategické chyby, jejichž dopady se mohou projevovat ještě po desítkách let. Po odeznění „vnější“ krize celosvětové jsou odhalována slabá místa nesprávně transformovaných ekonomik východní Evropy a následuje tak řada lokálních krizí „vnitřních“, vyplývajících ze specifických podmínek té které země.

I když pro mnohé politiky krize stále ještě „zuří venku“, je vyloučeno nemít žádnou rezervní strategii pro situaci podobně krizového „zuření“ doma. To je jako vyrazit napříč Afrikou bez silničního atlasu, anebo dolů po Mississippi bez kormidla či vůbec kormidelníka. Taková nezbytná hospodářsko-politická mapa či „plán akce“ ve východní Evropě zcela chybí a nelze se divit, že nikdo neví co a jak, natož proč.

Ve východní Evropě se po r. 1989 podařilo prosadit model tzv. „zahraničních investic“. Pod klausiánským heslem „Vždyť je to jedno, komu to patří“ došlo k masivnímu a historicky bezprecedentnímu výprodeji národních hospodářských aktiv do zahraničních (a mafiánských) rukou. Veřejnost „koupila“ tuhle politickou vějičku zahraničních investic a volebně podpořila daňově zvýhodněnou výstavbu zahraničně vlastněných sítí průmyslových areálů na svém území, využívajících levné pracovní síly a fungujících pro spotřebitele v Evropě západní. Takové klausiánství není a nebude nikdy jedno: namísto železné opony vzniká rezivý pás opuštěného průmyslového ghetta.

Je třeba si uvědomit základní fakta:

 zahraniční „investoři“ neinvestují do hostitelské země, ale jen a pouze do sebe – na území a v prostoru hostitele

 levné pracovní síly jsou hostem využity ke snížení nákladů a cen pro zahraniční spotřebitele (export)

 důležité vlastnické funkce rozhodovací, investiční a strategické zůstávají v rukou hostujícího podniku a hostitelská země je na nich neúměrně závislá

 zvýhodněné daňové režimy preferují hosty proti domácím: kritická vrstva národních kapitalistů (typu Baťa, Škoda, Kolben) nevznikne, strategické znalosti se vytratí a hostitel se vzdává své hospodářské (následně i politické) autonomie

 strategie daňových výhod a investičních pobídek narušuje normální tržní vztahy a zkresluje hospodářská rozhodnutí i ekonomické signály: ve své podstatě je taková strategie „nemoudrá“, založená na populistickém předpokladu vysokého růstu - celou třetinu „investorů“ přivedly do Česka jen státní „pobídky“

 reagování na vnější výkyvy v poptávce a nabídce zůstávají v rukách hosta, hostitel neovlivňuje potřebná strategická, ochranná a konkurenční rozhodnutí – daňové úlevy, zisky a dividendy odtékají z prostoru hostitele do prostoru hosta (v ČR již 11 miliard eur ročně)

 levná pracovní síla je dočasná, námezdní nebo agenturní, vykonává příkazy, ztrácí znalosti, kvalifikaci a kreativitu; po čase se stává „drahou“ a pro hosty méně přitažlivou

 jakákoliv hospodářská „monokultura“, ať již cukrová třtina a tabák Kuby, anebo řepka či montovny automobilů ČR, je z dlouhodobého hlediska neudržitelná, riskantní a strategicky sebezničující

 vznik domácích sítí hosta podporujících výrob a služeb dále prohlubuje míru závislosti, ztrátu autonomie, strategickou rizikovost a monokulturnost malé ekonomiky; vznikají nová „ghetta“ nezaměstnanosti a sociální závislosti

 účast státu na ekonomických aktivitách rychle narůstá, spolu s korupcí, zatímco efektivnost veřejných financí klesá a jejich spoléhání na zdanění osob a podniků stoupá na úkor zdanění produktů a služeb

 míra zaměstnanosti na území hostitele je tak výrazně závislá na exportní konkurenceschopnosti hosta, která je stále silněji závislá na levné pracovní síle a daňových úlevách – tudíž dlouhodobě neudržitelná

 v globální éře se výroba stává mobilní, je rychle přestavitelná a přesunutelná v prostoru i čase do podmínek levnější pracovní síly, technologické automatizace a specifických znalostí i schopností. Mobilní host se efektivně přesouvá od hostitele k hostiteli – a nakonec zpět „domů“

 domovské země se dnes aktivně snaží o zrušení podnikatelských daní a byrokracie za účelem udržení a „návratu“ svých podniků z východu zpět na západ

 hostitel ztrácí dlouhodobě spolehlivé „motory ekonomiky“; chová se jako jedinec bez kariéry a profese, fluktuující od jednoho džobu k druhému, bez stability, spolehlivosti a dlouhodobé perspektivy

 namísto společnosti autonomních vlastníků vzniká společnost závislých námezdníků; procesy inovací, zvyšování produktivity a rozvoje znalostí tím dlouhodobě trpí a upadají

Ani tzv. zahraniční „strategický partner“ nezachránil, nezachraňuje a nezachrání přežité průmyslové „dinosaury“. „Partner“neinvestuje do nás, ale jen a pouze do sebe. Vytváří vlastní, dočasně silné a konkurenceschopné podniky přímo na cizím území a snižuje konkurenceschopnost domácích podnikatelů, obzvláště malých a středních. Nejde o to, kde je geograficky ta či ona výroba umístěna, ale komu patří. Tedy pravý opak transformačního klausiánství.

Zahraničně vlastněné podniky mohou prosperovat, ale nejsou a nikdy nebudou naše, a již vůbec ne jejich zisky. Nám přinesou přiznané daně, příslib dočasné námezdní zaměstnanosti a utržené peníze. Získané peníze zůstanou ležet v našich devizových rezervách, tj. v zahraničních bankách, od nichž si zahraniční investoři půjčují. Tím vlastně my financujeme své zahraniční „partnery“, ne oni nás. Nám kapitálu neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá. Peníze nejsou kapitál.

Jestliže poskytujeme své vlastní peníze zahraničním investorům, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál, pak tím úspěšně likvidujeme místní podniky - a střední, natož kapitalistická vrstva národní nemůže vzniknout. Českých kapitalistů máme velmi málo, ale finančních (i politických) spekulantů, hráčů a makléřů je nadbytek.

Kapitál nejsou peníze

Základní poučka z prvního kurzu ekonomie: kapitál není pytel peněz. Pytel peněz je pytel peněz – nic víc. Zahraniční investoři v ČR investují do sebe: tudíž oni získávají kapitál (a následné zisky), zakoupené za pouhý „pytel peněz“. V ČR zůstává jen „pytel peněz“, který pak prostě spotřebujeme. Kapitál jsou výrobní prostředky: znalosti, technologie, práce, atp., které se obnovují a rozšiřují procesem výroby.

Kapitálu nám tedy neustále ubývá a zahraničním „partnerům“ neustále přibývá. Bylo by chybou se domnívat, že jsou hloupější než my. Nám zůstávají peníze (než je spotřebujeme), ne kapitál. To, že se peníze spotřebují a ne investují, představuje zásadní rozdíl mezi českým a zahraničním kapitalistou. K čemu jsou peníze, když je umíte pouze utratit? Odevzdání českého kapitálu do zahraničních rukou není cestou k oživení českého hospodářství, ale k oživení hospodářství zahraničního.

Co když nám takový investor dá peníze z „vlastní kapsy“ místo z „české“ zahraničně vlastněné banky? Je to úplně jedno, protože si další peníze může opět půjčit v zahraničních bankách, které my financujeme svými devizovými rezervami, atd. Takže: kapitál vám nikdo nikdy nedá a dát nemůže. Kapitál si musíte vytvořit s pomocí výrobních prostředků, pokud tyto prostředky a zdroje ovšem neprodáte. Získat pak můžete zase jen peníze, které jste partnerům (skrze devizové rezervy) sami „mazaně“ půjčili.

Kde je zdravý rozum?

Uložíme-li své peníze do banky, pak bance poskytujeme půjčku, ne kapitál. Kapitál z toho banka (skrze své vlastní půjčky) teprve vytvoří - pokud to umí, nebo nevytvoří, neumí-li a její půjčky („investice“) jsou „špatné“. Proto se špatné banky živí na nízkých úrocích, poplatcích a pokutách spíše než na hodnotných projektech s podnikovými partnery. Tak jako tak, peníze bance nepatří; pouze kapitál, který s pomocí investic do výrobních procesů vytvoří, jí patří. Proto se banky dělí na dobré, špatné a zcela neschopné (bankrotářské a zlodějské). Získané peníze (ne kapitál) mohou podnik oddlužit a umožnit investice (pokud nejsou spotřebovány), ale následné kapitálové přírůstky a zisky již patří tomu, kdo vlastní výrobní prostředky - tedy zahraničnímu partnerovi-investorovi. Strategický partner vlastně nepřinese ani kapitál, ani peníze (viz devizové rezervy), ale pouze potenciální možnost další spotřeby. Spotřebitelé se nemohou „proutrácet“ k prosperitě; někdo musí kapitál tvořit.

Není jedno komu to patří; je jedno, kde to je

Zahraniční investoři v každém případě investují jen do svého, nikdy ne do našeho. Jsou země, které kapitál kupují a země, které kapitál prodávají. Jestliže poskytujeme své peníze, prostor a infrastrukturu zahraničním investorům na to, aby si za ně v ČR pořizovali kapitál, pak se nelze divit, že nám nakonec kapitál chybí, i když peněz je dost. ČR zprivatizovala a rozprodala obrovská jmění a získala ohromné sumy peněz, které se však nestaly ani kapitálem, ani investicemi, ale pouhou spotřebou.

Tyto platby a výnosy, jakkoli vysoké, jsou nenávratně pryč, odtekly do zahraničních bank. Ze zahraničních bank se k nám opět vracejí a nakupují další jmění – cyklus jen zdánlivě bez konce. Bez znalostí zůstává každý pytel peněz pouhým pytlem peněz - až jej projíme a propijeme.

Ztráta znalostního kapitálu

Ztratíme-li kvalifikovanou znalostní pracovní sílu, pak již ztracené sítě a podniky nedokážeme znovu vytvořit a řídit, i kdyby peníze byly. Pánem je ten, kdo má znalosti a svými znalostmi vládne. Volání po „vládě věcí tvých ...“ se netýká politické suverenity státu, ale vlády nad vlastnictvím a jměním, znalostmi, institucemi a sítěmi. Nejdůležitější formou kapitálu jsou znalosti a schopnosti kapitál tvořit. Proto snad neznáme podnikatelské univerzity v tomto regionu? Znalosti (knowledge) jsou nejen základní formou kapitálu, ale stávají se jediným zdrojem konkurenčních výhod v globální ekonomice.

Je to prosté

Celý model zahraničních investic je vlastně gigantické schéma Ponzi (či „letadlo“). Dovážíme spotřební peníze a prodáváme (vyvážíme) kapitál. Tento kapitál na našem území produkuje zboží a utržené peníze (po zdanění) vyváží pro zahraniční spotřebu a nové „investice“.

Ročně tak ČR získává ze zahraničí kolem 11 miliard eur ročně. Zahraniční firmy stahují své zisky z investovaného kapitálu ve výši kolem 11 miliard eur ročně. Máme tedy finančně perfektně vyváženou a stabilizovanou ekonomiku. Jenže…

Jenže oni vlastní kapitál a my jen peníze. My peníze spotřebujeme a nemáme nic; jim kapitál produkuje zisky opakovaně, pořád dokola (to je vlastně podstata kapitálu). Představme si, že se náhle (jakoby mávnutím kouzelného proutku) příliv nových zahraničních investic (a reinvestic) zastaví. Nám těch ročních 11 miliard nepřiteče, ale jim těch každoročních 11 miliard zisků zůstane. Kapitál produkuje, ale peníze ne. Příliv se transformuje na odlive, rovnováha mezi přílivem a odlivem je (nadlouho) narušena.

Co dál? Jaká je strategie státu v takové situaci? Co budou dělat? Za co si koupí kapitál? Kde seženou kapitalisty? Jak se budou chovat, když začne krize „zuřit“ uvnitř a ne venku? Jak může stát fungovat na předpokladu nepřetržitě rostoucího přílivu zahraničních investic? Sociální pojištění na rostoucím počtu výdělečně činných? Hypotéky na stále rostoucích cenách nemovitostí? Automobilky na neutuchající poptávce po stále větších SUV? Nevím.

Bez Ponziho přílivu zahraničních investic nebudou peníze na spotřebu. Co jim ještě prodáme? Na co je ještě nalákáme? A je úplně jedno, že se jim přestane dařit a jejich zisky začnou klesat: budou prostě stahovat stále méně a méně a při nule od toho všeho prostě odejdou. Vydělali dost.

Odliv kapitálu do zahraničí na úrovni podniků je naší vlastní „soukromou vichřicí“, která bude „zuřit“ ještě dlouho po odeznění celosvětové finanční recese. Bez dlouhodobé hospodářské strategie jsme jen bezmocní přihlížející a nezbývá nám nic, než se modlit a doufat, že zahraniční investoři budou „utíkat pomalu“.

Váš,
Milan Zelený