... do samotné podstaty demokracie, ekonomiky, podnikání, justice i osobních životů jedinců, obcí i regionů. Zcela podivný a bezprecedentní protiústavní puč spřátelených předsedů politických stran se rapidně transformuje do nahého a bezostyšného převzetí moci politickými osobnostmi. Jména jsou stále stejná, lidé se nemění, jen ústava je stále výrazněji obcházena – vlastně již od mafiánské transformace ekonomiky 90. let. Dominantní politické strany v Česku nejsou politické strany, ale dobře naolejované společnosti s ručením omezeným, podniky pracující s penězi nejen daňových poplatníků, ale i naivních a do tmy zaváděných partajních voličů.

Radikálně je napadána právě rovnováha či vyvažování moci mezi třemi pilíři demokratického státu: parlamentem, prezidentem a ústavním soudem. Česká demokracie zůstává demokracií osobností, ne demokracií zákonů. Motivem úsilí politických stran je permanentní rekorytarizace, která zcela dominuje chování politických s.r.o. již od fatálního oxymóronu tzv. opoziční smlouvy.

Opět se ozývají stará hesla, která světu dala nacismus i komunismus: „veškerá moc pochází z lidu“. Aby lid mohl být zdrojem moci, musí být informován, znalý a sebevědomý; nesmí být manipulován nebo v nejistotě – nesmí se vzdát toho, že je zdrojem moci. Jinak bude jako zdroj zneužit a jeho „moc“ přejde na koalici předsedů nejsilnějších stran. Vzdor proti vlastní ústavě a ústavnímu soudu, jediné pojistce proti předsednickému zneužití demokracie, je zneklidňující a varovný.

Lidé se diví, jak krátkodobě jsou politici motivováni, jak nezvažují návazné kroky svých rozhodnutí, jak se zaměřují pouze na úspěch předvolební kampaně nerealistických a nemorálních slibů, jak nedokáží chápat nároky budoucnosti… jak se prostě chovají tak - jak se politici chovají. Chtěl bych argumentovat, že tomu jinak být nemůže, že politici se ve své podstatě nemohou chovat jinak – protože by přestali být politiky. Nejsou jiní politici než politici. Jediné co zbývá k ochraně demokracie je zmíněné vyvažování sil, vzájemné testování a kontrola jejích tří pilířů.

Nejdůležitější úlohou státu, i v rukou politických stran, je ochrana občanů země – tj. ochrana před individuálním či kolektivním ohrožením zdraví, majetku, práva, podnikání, vzdělání a demokracie. Potřebujeme ochranu před zloději, lháři, podvodníky, manipulátory, tuneláři a násilníky – před virulentními jedy v potravinách, prostředí, hypotékách, smlouvách, úvěrech a dětských hračkách. Tedy vše, co stát dělá nerad, špatně anebo vůbec.

Stát nabízí pomoc a zvýhodňováním jedněch na úkor druhých – tj. korupci, lobby, šrotovná a „porcování medvěda“. S penězi daňových poplatníků je třeba hospodařit - ne je užívat jako nástroje k manipulaci voličů - a dobře zmanipulovaných voličů k udržení permanentní rekorytarizace politiků.

Představte si společnost, kde je zpolitizováno úplně všechno: zdravotnictví, veřejné finance, školství, justici, media, podnikání, policii, morálku i demokracii samotnou. Politika prorostla do všech sfér života jedince i společnosti. Jestli prezidenta nebo předsedu volí koňští handlíři (a ne „lid“), pak nemůže překvapit, že bude zvolen koňský handlíř. V čem tedy spočívá problém konfliktu mezi uvažováním politiků na straně jedné, a ekonomů, právníků nebo učitelů na straně druhé?

Vezměme na příklad ekonomiku. Politické a ekonomické hodnoty i rozhodování jsou zásadně protichůdné a v podstatě neslučitelné. Tam, kde politik uvažuje krátkodobě, od voleb do voleb, tam musí ekonom uvažovat dlouhodobě, přes vzdělávací a investiční cykly. Politik udělá „první krok“, ale o druhý, třetí a čtvrtý krok se již nezajímá, natož o konečné vyústění či „výstupní strategii“. Ekonom se musí ptát: Co následuje po kroku 1? Krok 2? A co po něm? Krok 3? A co dál? Co je vlastním cílem ekonomického rozhodování a tvorby hodnot?

Politik nemůže jinak: zvítězit ve volbách je jeho prioritou, stejně jako ustavit mocenskou koalici. Není třeba se hněvat: politik by nebyl politikem, kdyby nechtěl uchopit moc a vyhrát volby. Musí proto natírat tanky skutečnosti na růžovo (je-li u moci), anebo na černo (je-li v opozici). Musí manipulovat, slibovat a lhát – jinak by prohrál volby. Stranický ekonom je oxymóron: musí straně pomoci zvítězit a proto se chová jako politik. Stejně tak stranický právník nebo stranický odborník: všichni jsou a musí být žoldnéři politiků a přestávají být odborníky – jinak by stranický „glajchšalt“ nepřežili.

Tyto dva diametrálně protichůdné postoje nelze sloučit: jeden vylučuje druhý. Nazývat věci pravými jmény, nezkreslovat realitu a neslibovat nesplnitelné je zaručenou cestou k politické prohře. Zatímco dělení hospodářského koláče je a musí být věcí politického rozhodování, tvorba hospodářského koláče by měla být věcí efektivní, odborné racionální úvahy a strategie – bez politických omezení. Mistr pekař upeče větší koláč a to je jeho největší dar rodině; ta si jej může rozdělit či se o něj poprat po svém. Namísto toho politici ideologicky ovlivňují samotnou tvorbu hospodářského koláče.

Hospodářský koláč je díky politikům a jejich častým kampaním stále menší a menší, jeho dělení stále náročnější, konfliktnější a méně spravedlivé. Namísto, aby hledali řešení v pečení většího koláče, hledají východisko v „soutěžení“ o stále se zmenšující podíly – pomocí stamilionových kampaní nejapných billboardů, hesel a prázdných, hloupě se chechtajících tváří. Je však nutné pochopit, že pravda a pravdivý popis reality nemůže vyhrát volby.

Stejně tak i v ostatních oblastech, jak třeba v nastalé ústavní „krizi“. V nočním vydání Otázek Václava Moravce se předsedové chovali jako politici: zaskočení a frustrovaní náhlým zpochybněním předčasných voleb. Jeden se pustil do nezařazeného poslance a lamentoval jeho „zradu“, druhý chtěl podřídit ústavu „zdravému selskému rozum“ (svému), třetí opakoval růženec o zodpovědnosti volených představitelů (jako kdyby někdy nějakou zodpovědnost za svá rozhodnutí přijali), další se obával přílišné shody „aby si voliči nepovšimli, že spolu za miliony jejich peněz ostře soutěží a pak se klidně dohodnou“), jiný nevěděl o co jde a sliboval, že si to doma nastuduje, atp.

Na tom jednom nezařazeném poslanci bylo zajímavé pouze to, že žádný z poslanců „zařazených“ neměl odvahu či zodpovědnost upozornit, že „král je nahý“. Jejich individuální přísaha, že budou dodržovat ústavu, se změnila v její kolektivně stádní, blokové nedodržování. Moravcova otázka o politickém „klohnění“ s ústavou bylo jednomyslně a s pokřikem smeteno se stolu. Jeden dokonce prohlásil, že přílepky jsou běžné i k americké ústavě (tzv. Amendments to Constitution), ale zapomněl již dodat, že tato amendments jsou trvalá a děti se je učí ve škole zpaměti. S ústavním „klohněním“ v Česku to má pramálo společného. Děti se ani v ČR nebudou nikdy učit „zákon“ o předčasných volbách.

Volby jsou najednou výsostním veřejným zájmem a existující vláda nezařazených odborníků je zpochybňována a zesměšňována jen proto, že se odvážila popsat realitu pravdivě, protože nemá politický zájem na jejím zkreslování. Veřejným zájmem politiků ovšem není hrozivý úpadek školství a vzdělání, nárůst korupce a lobbingu, kolaps veřejných financí, zpolitizování zdravotní péče a fatální zanedbání sektoru malých a středních podniků – motoru tvorby ekonomické hodnoty a zaměstnanosti. Ve jménu boje proti protekcionismu a „otevřenosti světu“ bují politický hyperprotekcionismus pro zahraniční investory, kteří by za normálních tržních podmínek nepřišli a za nenormálních odcházejí.

Nejvyšším veřejným zájmem, ve všech civilizovaných společnostech, je dodržování ústavy. Politici vědí, že ústavu porušují, politickým „blitzem“ na ni lepí dočasné „přílepky“ a tak hazardují a experimentují s životy nic netušících voličů.

Trvalé „šrotovné“ pro zahraniční podniky na úkor podniků národních vede k deformaci struktury hospodářství, založené na politickém příslibu a předpokladu, že jde o deformaci trvalou. Když přijede cirkus do města, tak se Honza – přesvědčen a přemluven, že cirkus je tu nastálo – zadluží a zainvestuje do výstavné, mezinárodní hospody na náměstí. Obchod vzkvétá, Honza konzumuje, žije si na vysoké noze, dále se zadlužuje. Jednoho rána zeje hospoda prázdnotou: cirkus Humberto opustil město. Problém je, že když cirkus odjede z města – tak jediné co lze říct je, že cirkus odjel z města.

Volby budou, o tom není pochyb. Koho ale volit – o tom je pochyb stále víc. V „lidu“ se začíná se propagovat tzv. „volba menšího zla“. Český národ volil mnohokrát v historii menší zlo. Dosud nezvolené menší zlo se prostým aktem volby stává zlem velkým – tak to v politice vždy bylo a vždy bude. Nikdy proto nevolte „menší zlo“. Vždy volte jen to, co chcete, nikdy ne to, co nechcete, nikdy ne zlo - malé či velké. Jinak je lépe nevolit a uchovat si alespoň vnitřní integritu, autonomii a možnost rovného pohledu – toho jednoho rána do zrcadla. Někdy je nevolba, jako upření mandátu zlu, tou volbou nejsprávnější. Malé zlo bez mandátu nepřeroste ve velké, velké zlo bez mandátu se zmenší a integrita a seberespekt nevolící většiny zůstane zachována pro příští kolo. (A je-li těch nevolících menšina, pak je to stejně jedno.)

Odepření mandátu je tedy omezením systému permanentní rekorytarizace, i když ne ještě vlastním řešením. Jak ale překonat tu definiční neslučitelnost krátkodobého, zájmového rozhodování politického s dlouhodobým, objektivním rozhodováním odborným, ve veřejném zájmu?

Jedinou možnost vidím v soustředění se na politiku lokální, na politiku regionu. Lidé v regionu nezajímá levice či pravice, ideologické soutěžení a import „programů“ z centra. Lidé ve regionu chtějí dobrou školu, levné světlo a teplo, kvalitní silnice, park, spolehlivé zaměstnání, čisté prostředí, bezpečí doma i venku atd. Proto byl Tomáš Baťa čtyřikrát zvolen starostou a proto Zlínsko za jeho „vlády“ vzkvétalo: nebyl politik, neznal ideologii, nepředstavoval žádnou stranu – sloužil veřejnosti, ne stranickým zájmům.

V regionu lze ustavit triádu spolupráce mezi podnikovou, vzdělávací a samosprávnou sférou mnohem snadněji než v ideologizovaném centru. Triáda podnik-škola-radnice může lépe spolupracovat, sdílet vytvořené prostředky, snižovat závislost a zvyšovat autonomii regionu. Podle principu „Uděláme si to sami!“ může triáda zapojit široké vrstvy obyvatelstva bez ohledu na ideologii. Každý hospodářský a společenský pohyb vzniká v síti aktivit regionu, ne na ministerstvu. Silné regiony vytvářejí silné hospodářství, společnost i národ - ne naopak.

Váš,
Milan Zelený