Často se mě Češi ptají na toho „globálního“ profesora: Kdo to je? Co dělá? Proč je? Mnozí se ptají upřímně, jiní s úšklebkem a někteří kontrují „že tohle nikdy neslyšeli“ - a tak co? Jsou i tací, kteří jakoby závidí - že jako cestování, exotika a jiné kultury, že by to jako byla jejich parketa. V podstatě ale o tom málokdo něco ví.

Nepsal bych o tom, protože nevědomost si nezaslouží komentáře. Ale potřebuji si trochu ulevit od stresu téhle globální profesury a tak se vám zde „vypláči“, aspoň na papíře, s pomocí inkoustových slz. Možná se i usmějeme.


Léto globálního profesora jistě není jachta s tím mazaným Hřebíčkem v Toskánsku, ale spíše starobylé posluchárny v Padově nebo zšeřelé auly v Neapoli… anebo, jako nyní, vymražené lecture rooms v Riu.

Cestovní šňůra Praha-Amsterodam-Chengdu-Xi´an-Šanghaj-Amsterodam-Praha-Lisabon-Rio-Lisabon-Praha mě potkala jako rutinní okruh v červnu-červenci 2009. „Létající profesor“ musí létat. Jenže - ono to vždycky nevyjde.

Jak jsem si to poroučel po přednáškách ze Xi´an, šestimilionového bývalého hlavního města Číny, jehož jméno dalo i název Číně, tak se letadlo do Šanghaje asi o 20 minut zpozdilo. Utrápený 40°C vedry jsem vláčel zavazadla z domácího na mezinárodní terminál, abych stihl půlnoční let KLM do Amsterodamu. Asi 45 min. před odletem jsem dorazil k Check-in, ale tam nebyla ani noha, jenom tma. Vše již zavřeli 60 minut pře odletem a odešli k nástupní bráně – ejhle, Holanďané v Číně. Pot na zádech se mi náhle zklimatizoval. Věděl jsem najisto, že mě čekají nečekané a nežádoucí přívažky ke globální profesuře.

Nevěřili byste, jak si vás v takových chvílích na letišti nikdo nevšímá, jak jste sám se svými kufry – asi jako když jsem kdysi dávno vystoupil v newyorském přístavu a seděl na molu na vlastních kufrech, s kalhoty rozpáranými v rozkroku a s 20 dolary v kapse – s vyděšeným pohledem na obličeji. Našel jsem sice kancelář KLM, ale nikdo tam nebyl a také již nikdo nepřišel – jen čínská zaměstnankyně opakovala, že ona „no ingliš“ a že ona „no know nothing“. Úderem půlnoci jsem ztratil poslední naději a stal se obětí opuštěného šanghajského letiště a jeho nočních dravečků.

Nakonec mě „ulovili“ nějací taxikáři, že do hotelu za 500 RMB – odjel jsem s nimi do hluboké tmy. Ten hotel Ztroskotanců, tak nějak se jmenoval, byl nehostinný: po předložení českého pasu na mě chtěli 800 RMB, které jsem již neměl. Naštěstí jsem měl i pas americký a tak mi ty pojistné příplatky odpustili - když jsem s pasem začal mávat a chovat se jako „hlasitý“ Američan. Naneštěstí jsem visa měl v tom českém.

Český pas je vůbec radost ukazovat: jelikož je určen do vzdálených a exotických zemí, je na něm napsáno Česká republika a Cestovní pas, vše v perfektní diakritice Mistra Jana Husa, který „…brkem z husy litery a, c, d, e, i, n, o, r, s, r, u, y a z hrubě pobodal a zle poranil.“ Dodnes jsme v pasti těchto berliček fonetičnosti. V každém hotelu musím vysvětlovat, že pocházím z „Czech Republic“ (spolehlivěji Czechoslovakia) a že to je opravdu „passport“ a ne vnitřní občanský průkaz v nějaké EU zemi Cestovní. (Při odletu z Brazílie mi kontrola pas zabavila a odnesla ke studiu diakritiky „dozadu“; nakupila se za mnou zajímavá fronta, jako kdysi „na melouny“.)

Horší je, že my tu Husovu unikátní diakritiku užíváme i pro přepis cizích jmen a názvů. V Číně např. jsou oficiálně všechny názvy v Mandarin a English. Představte si zděšené české turisty, kteří zakoupili drahého českého „Průvodce“, v němž jsou všechny mezinárodní názvy a jména zkomoleny do diakritické češtiny. Dokonce i PRC (People´s Republic of China), tedy základní orientační údaj, je přepsán jako Čung-chua žen-min kung-che-kuo, i s diakritikou. Nebo Xi´an je přepsán jako Si-an, takže to město prostý Čech na letištní tabuli těžko hledá.

Jak si vysvětlit následující české „ujištění“: „Názvy čínských filmů, autorů, herců a míst píšeme v české transkripci. Jelikož jsou tato jména a názvy v Česku známa v mezinárodně užívaném přepisu pchin-jin, uvádíme pro snazší orientaci za jmény v českém přepisu také jejich pchin-jin transkripci.“ Proč tedy ne rovnou mezinárodně užívaný přepis pinyin (v mezinárodně užívaném přepisu), který Čína přijala za oficiální v r. 1979 a OSN v r. 1977 jako mezinárodní standard přepisu čínských geografických názvů? K čemu jsou českým turistům „české transkripce“ v Číně, kde jsou všechny názvy v pinyin? Proč se tak vytrvale snažíme „mást nepřítele“? Což nás komunisté nikdy neopustí? Ale to jen na okraj.

Druhý den ráno jsem na letišti bloudil ve snaze sehnat nějaký let, alespoň do EU. Nakonec jsem koupil novou letenku s Finnair, Helsinki-Lisabon, za nějakých 10 tisíc RMB. Pamatujte, že mým konečným cílem bylo a zůstalo Rio de Janeiro. V té chvíli bych snad koupil i Průvodce Brazílií v českém přepisu a s Husovou diakritikou.

Můj spásný Finnair však seděl na startovací ploše přes 3 hodiny. Po celý let jsem tedy věděl, že spoj do Lisabonu nestihnu, že mi to zase uletí. Tak se též stalo. Zůstal jsem na letišti v Helsinkách a musel se opět ubytovat přes noc. Alespoň jsem mohl ochutnat slanečky a sledě, namísto toho švej-ču-žou nebo čop-švej (v české transkripci). Milý čtenář si na čínském menu jistě najde sám – a rád – co to vše je vlastně za „čínu“. Ale to je na okraj.

Druhý den, v neděli, z Helsinek do Lisabonu nic neletělo. Nakonec jsem koupil spoj do Bruselu a z Bruselu do Lisabonu, kde mi ovšem spoj TAP do Ria spolehlivě uletěl. Musel jsem tedy zůstat na letišti opět přes noc (již potřetí za sebou), ale hlavně jsem musel přemluvit TAP, aby mi let změnili z neděle na pondělí a přestali se divit, že nepřilétám z Prahy, ale z Helsinek přes Brusel. Někdy jsou takové okliky leteckým společnostem těžší vysvětlit než v hotelu objasnit co že je „Cestovní pas“. To pas je navíc blízko país a otázka co je ta Cestovní vlastně za zemi vyvstává. Naštěstí byli v TAP inteligentní a v pondělí ráno jsem odletěl na 10 hodinový přelet rovníku do zimního Ria. Večer mě tam čekalo 25 MBA studentů, kteří si za kurs poctivě zaplatili. Tudíž, po příletu čtyřhodinová přednáška.

Byl jsem konečně v Riu. A ještě jsem, když píši tyto řádky. Čeká mě ještě úsek Rio-Lisabon-Praha, o další štrece Praha - New York ani nemluvě. Ale nemyslím na to, abych mohl ve dne spát a v noci přednášet. Navíc je v Riu zima tak kolem 30°C. Tak jsem stále v kraťasech a sneakers (nevím českou transkripci). Jelikož bydlím na rozhraní Copacabany a Ipanemy, mohu každý den projít obě pláže, tam i zpět, jako správný Carioca. Pozorovat místní bundy a jejich tandemové vnady je nečekaným intelektuálním zážitkem i pro globálního profesora.

Zamilovaným místem je mi skála na pláži Arpoador, s výhledem na Ipanemu i Copacabanu, kde trávím časná rána. Pozoruji stovky krásných ptáků, kteří již od nepaměti krouží nad Riem. Jsou to Fregata magnificens (v české transkripci fregatka vznešená); marně si lámu hlavu proč Češi udělali z fregaty fregatku, když tito majestátní tvorové mají rozpětí křídel přes 2 metry a nejsou tedy žádné pěnkavky či muráriki. Ale to jen na okraj. Fregaty poskytují Riu zvláštní mystiku až nadpozemské krásy, ve spojení s pohledy na Kristovo Corcovado nebo dramatičnost homole Pao de Açúcar.

Proč mám raději Ipanemu než Copacabanu? Je to prosté: Ipanema je pro místní Cariocas, Copacobana pro turisty. Jako je rozdíl mezi přirozenou místní bundou, “dívkou z Ipanemy“ - a prostitutkou.

Při svých cestách se samozřejmě snažím nevypadat jako turista – i když ani turista nejsem. Ale uznáte, že to pro mě nemůže být snadné v Číně, v Indii, anebo zde v Brazílii. Spíše bych řekl, že to pro Čecha není snadné vůbec nikde. Každý na nás pozná, že jsem Češi. Nic podobného na světě dosud neexistuje. Ale i tak jsem měl v životě to neuvěřitelné štěstí, že jsem nikdy nemusel mít dovolenou, cestovat jako turista, bydlet v předplacených resortech, navštěvovat Disneylandy, anebo užívat služeb Fischerovy Tomi Tour. (Kdo je asi Tomi?) Ani nevím komu za to vše lze být vděčen.

Na pláži Copacabana mají pro turisty místní trik. Jsou tam „čističi bot“. Řeknete si: co čističi bot na pláži, kde chodí lidé v sandálech, nebo bosí nebo ve sneakers (neznám českou transkripci). A v tom je právě ten fór. Takový „čistič“ se vás zeptá kolik je hodin, přitočí se ze strany a na zadní patu vám stříkne ptačí… no hovno. Je to zabarvená, smrdutá pasta a máte ji na sobě během zlomku vteřiny. Je nemožné je spatřit při činu. A za chvíli jde proti vám a křičí „Shííít, shíít“ a ukazuje na vaši botu. A skutečně, máte tam bird shit, i bez české transkripce. V ruce žmoulá ubrousek a chce vás čistit. Když podlehnete a necháte se, tak to prostě rozmaže. No a pak vám to musí vyčistit odborně, s pomocí kamarádů vám zují botu, omyjí vás, vykartáčují a naleští. Cena: 50 reais; tedy kolem 20 USD. Někteří dokonce vytáhnou Certifikát prefektury Rio de Janeiro, kde je uvedena tato oficiální cena za vyčištění ptačího hovna. Pracují ve skupinách, i se staršími matronami, které se kolem turisty srotí a křičí jako do pekla: „Shííít, shííít“ na celou Copacabanu. Nejlépe jim vytrhnout svoji botu a utéci; anebo i bez bot: vyplatí se koupit si za 10 USD boty nové. Dostali mě třikrát!

Ani jednou jsem neplatil, ani jednou se nenechal „čistit“, ale musel jsem si večer v hotelu své pěkné sneakers pěkně čistit sám. Po třetí jsem už našel odpověď: tou potřísněnou botou jsem „čističe“ vzal přes kalhoty, tedy nakopl. Ale jeho tým se začal srocovat a já se rychle vydal směrem ke skupince plážové policie. Od té doby dávám přednost pláži Ipanema před Copacabanou.

Pověstné české batůžkáře, kteří znak své „turističnosti“ nosí přímo na zádech, tímto varuji: české batůžky jsou v tomto krutém, globálním světě tím nejlepším terčem pro ptačí hovna „čističů“ na plážích Rio de Janeira. Neučte se z vlastních chyb.

Brazilci zcela propadli tetování. I docela pěkné a zdánlivě inteligentní dívky jsou někdy ztetované k nepoznání - štíhlé nohy a stehna flekaté, jakoby zasažené zlobou bohů. Tetování lze dokonce sledovat v přímém přenosu na kanálech místních TV, několikrát týdně. Otetovaného profesora jsem zde ale neviděl; to by bylo i na Brazilce příliš.

Příjemné je, že vás studenti mohou vzít na stadion Maracanã, třeba na místní derby, jako Vasco a Botafogo. Anebo přijedou Corinthians ze Sao Paulo, a můžete sledovat jak slavný Ronaldo (konečně zpět doma) si při penaltě krásnou fintou položí brankáře na jednu stranu… a pak se mu dobře mířenou placírkou strefí přímo do jeho nic nechápajícího obličeje. Mohu zde oficiálně potvrdit, že se jména brazilských fotbalistů opravdu nevyslovují tak, jak je módou v české transkripci televizních komentátorů: Ronaldo je opravdu Ronaldo, díky bohu.

Brazilci alespoň nekouří v restauracích; v Sao Paulu se nekouří nikde. Je to blahodárné: mají ty krásné bufetové restaurace, kde za pevnou cenu dostanete všechno a kolik dokážete sníst. Nejlepší je asi Porcão, kde jsem dokonce objevil výborné sashimi a nacpal se za třetinu běžné ceny.

I když mám Číňany rád jako nejlepší podnikatele na světě, dodnes mají nejvíce kuřáků: civilizovaného respektu pro svobodu druhých lidí zatím nedosáhli. Jsou sice slušní, ohleduplně se zeptají a nosí si své vlastní popelníčky – ale jak jim můžete jako host odmítnout? Myslím, že další kuřácké velmoci jsou jen Indie, Rusko a Turecko (také Nauru, Guinea, Kenya, Bosna a Hercegovina, Srbsko a Montenegro, Mongolsko a jiné výkvěty globální civilizace). Proč ale jinak pragmatičtí čínští komunisté dopustí ruinování své talentované populace jedovatým tabákem?

Komunističtí a socialističtí politici vždy dávali přednost přílivu peněz do státní pokladny z rostoucích daní na alkohol a tabák, jak výrobce, tak i náruživé občany. Svoboda jedince jim byla vždy cizí. Ideálem je pro ně to modravé a zapáchající kouřmo kavárenských prostorů hotelu Moskva ve Zlíně. Socialistům zase nevadí, že musí léčit nákladné rakovinné případy za státní peníze – nejsou to jejich peníze, ale daně od nekuřáků. Což nás komunisté nikdy neopustí? Ale to jen na okraj. (Osobně nemám proti kouřeni nic, pokud kouři a smradu nemusím být vystaven ve veřejně přístupných prostorách a pokud si náklady úmyslně zničeného zdraví ponesou kuřáci sami.) Jak někdo chytrý řekl (Švejk?): svoboda jedince začíná tam, kde se lidé přestávají chovat jako dobytek.

Teď si vlastně uvědomuji, že jsem ani nezmínil co ten globální profesor vlastně dělá, proč vůbec je a k čemu je vlastně dobrý. Slyším, že Česko, zcela unikátně a zpátečnicky, dokonce připravuje zákon pro omezení „létajících profesorů“. Tedy: jeden profesor-jedna instituce, na celý život. Intelektuální výkon davu je vždy hluboko pod intelektuálním výkonem jednotlivce. Něco jako v té rockové písni:

Screaming from the devil's pulpit
Intellectual incest, incestual intellect
Open minds, open mines

Co to udělá s institucí jako je univerzita, podnik nebo politická strana v globální společnost? Všichni jsou stálí, stejní, komunikují pouze mezi sebou, blaženě izolovaní od ostatního světa: genetický ostrůvek intelektuálního incestu ve vroucím moři globální společnosti. Za 20-30 let to taková instituce může „zabalit“, anebo se ještě více izolovat a nepustit do svého uzavřeného prostředí žádné nové, nebo až příliš cizí intelektuální geny.

Globální profesor se nemusí bát o místo, nemusí hrát místní politiku, může přinést nové myšlení, bourat ikony a ruinovat zajetá paradigma zvyku. Proto jeho role v globální společnosti stále roste a on je vítaným nositelem nových myšlenek, které „místní“ sice chtějí, ale neodvažují se prosazovat v uzavřeném prostředí uzákoněné genetické izolace intelektu. (Až na to, že někdy nedoletí včas, díky zcela neintelektuální logistice.)

Ono se to v konečném výpočtu vzdělávacímu sektoru vyplatí, když nějaké ty profesorské fregaty zakrouží jako ti ptáci na čas nad místní univerzitou a připomenou vzdálené země vonící skořicí, modravé dálavy, nové prostory a to úchvatné zakřivení naší zeměkoule - v jinak suchopárně nudném dění izolované a bohem opuštěné provinční instituce.

Váš,
Milan Zelený