Miloš Balabán

17. 09.

Naše volby jako evropská předehra

Miloš Balabán Přečteno 2238 krát

Téma Evropy a budoucnosti Unie nebude v předčasných volbách stěžejní.
Občany víc zajímají domácí problémy jako zaměstnanost, daně, sociální politika, zdravotnictví, bydlení.

Na debatu o budoucnosti EU si tak musíme počkat na příští rok. Evropské volby mohou být i prvním referendem o úspěšnosti nové vlády vzešlé z předčasných voleb, přesto se dá očekávat, že proti minulým eurovolbám se s větším zájmem budou probírat i „evropská témata“.

Důvodů je několik. V roce 2009 ještě nebyla zdaleka tak patrná hospodářská krize, která na Evropu dopadla s velkou tvrdostí v následujících letech. Kvůli krizi a sporům, jak ji překonávat, se Evropa stala velkým diskusním tématem nejen pro politiky, ale i pro široké vrstvy občanů a média. Důvěra v Evropu a evropský integrační projekt tváří v tvář hospodářské krizi přitom slábne, což je přirozený jev, protože větší ekonomický růst rovná se větší podpora evropské integrace a naopak. A samozřejmě legitimita evropské integrace je odvozena od ekonomického růstu.

Politika mnohdy drastických úsporných opatření, jakkoliv může být úspěšná při regulaci deficitů, nevytváří růst ani zaměstnanost a navíc podkopává i legitimitu národních politických systémů. Ty jsou i oslabeny krizí „tradičních“ politických stran a stranictví. Odtud vede cesta i k oslabení, či k rozkladu politického systému. Vidíme to hlavně na jižním křídle EU – v Řecku, Portugalsku, Španělsku a Itálii, příznaky jsou ale patrné i ve střední Evropě, včetně Česka. Na druhé straně ve věřitelských severských zemích, jelikož ani tam nedochází k ekonomickému růstu, převládá pocit, že jižní země jsou pro ně a EU přítěží, odčerpávají jejich zdroje a brzdí jejich rozvoj.

A to nahrává populistům, kteří mají dnes ambici etablovat se nejen na národní, ale i evropské úrovni. Stojí třeba za to pozorně sledovat italské Hnutí pěti hvězd, které získalo v italských volbách čtvrtinu hlasů se svojí protistranickou, protievropskou a protiekologickou rétorikou. Jeho lídr Beppe Grillo po volbách prohlásil: „Nemůžeme si myslet, že jsme tohle všechno dělali jen proto, abychom skončili tady v Římě. Musíme jít dál. Naším cílem pro rok 2014 je Štrasburk, Evropský parlament. Protože tam existuje podobná potřeba jako v Itálii, a když se dostaneme do Evropy, bude to znamenat rozhodující změnu pro celou naši epochu.“

Spojence může najít v sílící britské Straně za nezávislost Spojeného království, francouzské Národní frontě nebo protiislámské nizozemské straně Gerta Wilderse. Na druhé straně zde máme nedávno vzniklou Alternativu pro Německo s jejím programem zřeknutí se eura, což by fakticky znamenalo likvidaci EU. Spekuluje se i o tom, že do Evropského parlamentu může zamířit nesmlouvavý kritik EU Václav Klaus, kterého podle informace zveřejněné v Právu již několik měsíců přemlouvají představitelé evropských konzervativních euroskeptických stran, aby se stal jejich lídrem. Klaus zatím odolává.

Podoba EP, jemuž dnes dominují dvě velká silně proevropská uskupení – Evropská lidová strana a evropští socialisté –, by se tak mohla změnit i v neprospěch zastánců silné, politicky, ekonomicky i bezpečnostně integrované Evropy. To by nevěstilo nic dobrého ani pro nás. Předehrou takového scénáře může být i po našich sněmovních volbách rozdrobený parlament za účasti hnutí, která integrovanou Evropu programově odmítají. Uskutečňování proevropské politiky může být nakonec i u nás velmi složité.
(Právo,17.9. 2013) 2013)

10. 09.

Zakončí válka na dluh dekádu neúspěchů?

Miloš Balabán Přečteno 2768 krát

Bez ohledu na to, zda Spojené státy provedou avizovaný útok na Sýrii, či nikoliv, jasné je jedno: Sýrie představuje kritický bod západního intervencionismu uplatňovaného po 11. září 2001.
Po dvanácti letech konfliktů v Afghánistánu, Iráku a Libyi je patrná určitá politická, ekonomická a samozřejmě i vojenská vyčerpanost Západu, USA i Aliance, která se projevuje i rozdílnými postoji k zásahu proti Sýrii. Z toho vyplývá, že neexistuje konsenzus v NATO a skutečně společná zahraniční a bezpečnostní politika EU je stále velmi vzdáleným cílem.

K zásahu se staví převážně odmítavě i veřejné mínění. A tento postoj musejí začít brát vážně i politici, jak ukázalo i neschválení vstupu Británie do syrského konfliktu Dolní sněmovnou. Veřejnost má na skepsi právo. V Afghánistánu, Iráku a Libyi může totiž vidět viditelné rozpory mezi deklarovanými cíli zásahu a jeho výsledky. Všechny tři země zůstávají po západní intervenci bezpečnostní hrozbou pro regiony. Strategie Západu vůči nim se nakonec musí řídit výběrem ze špatných nebo méně špatných řešení.

Z Afghánistánu se chtějí Spojené státy a NATO stáhnout. Jaká ale bude stabilita tamější vlády, která bude odkázána více na sebe než na zahraniční vojska? O vnitropolitické situaci v Iráku se raději moc nemluví, vypovídají o ní ovšem velmi časté atentáty s desítkami obětí. Na rozdíl od teroristického útoku na bostonském maratónu ale tyto tragédie v přímém mediálním přenosu nesledujeme. A chaos v Libyi po svržení Muammara Kaddáfího je zdrojem bezpečnostní nestability v Mali.

Možný omezený americký úder proti Sýrii, opírající se o nejednoznačné důkazy o použití chemických zbraní Asadovým režimem, přitom může prohloubit i bezpečnostní nestabilitu na Blízkém východě, který stojí před reálným scénářem překreslování zdejších hranic, jak upozornil bývalý zástupce ředitele izraelské vojenské zpravodajské služby generál Danny Rothschild. A překreslování hranic s účastí radikálních islamistů, kteří jsou dnes v Sýrii viditelně přítomni, je hodně neradostná bezpečnostní perspektiva pro Izrael i pro Evropu.

Viditelné taktizování prezidenta Obamy ohledně útoku na Sýrii nemusí přitom být spojeno jen s pesimismem řady vedoucích amerických vojenských činitelů, kteří si na rozdíl od některých amerických politických jestřábů uvědomují rizika s ním spojená. Důvodem mohou být i aktuální rozpočtové problémy, které mj. způsobila i „dekáda amerických válek“.

Linda Bilmesová, uznávaná ekonomka Harvardské univerzity, v obsáhlé analýze došla k závěru, že obě války v Iráku a Afghánistánu přijdou Spojené státy v dlouhodobé perspektivě na čtyři až šest biliónů dolarů, což se rovná zhruba třetině předpokládané výše zadlužení USA v roce 2015. Dosud byly v obou válkách zaplaceny dva bilióny dolarů, další výdaje si v dlouhodobé perspektivě vyžádá péče o veterány válek. Novou „díru do rozpočtu“ dalším konfliktem tak musí prezident Obama velmi zvažovat, aby nakonec ještě dále nepodlomil americké vojenské schopnosti.

Je dobře, že česká vláda se v případě Sýrie chová obezřetně a preferuje diplomatické řešení konfliktu. Nová vláda, která vzejde z voleb koncem října, bude ale mít i ve světle neúspěchů Západu v jeho zahraničních intervencích v posledních deseti letech a v souvislosti s možnou eskalací konfliktu v Sýrii složitý úkol: přesvědčit veřejnost o další smysluplnosti naší účasti v misích NATO a EU. Projednávání mandátu na roky 2015–2016 je přitom již přede dveřmi parlamentu.

(Právo, 10.9. 2013)

Archiv článků: září 2013

Naše volby jako evropská předehra

Zakončí válka na dluh dekádu neúspěchů?

Blogeři abecedně