Miloš Balabán

15. 06.

Bumerang aneb Nic není černobílé

Miloš Balabán Přečteno 4959 krát

Aktuální dění v Iráku, kdy se před náporem radikálních islamistů ze sunnitského hnutí napojeného na al-Kajdá hroutí irácká armáda a vláda tomu bezmocně přihlíží, představuje další epizodu v krvavém iráckém příběhu.

Ten měl ale dnes vypadat podle plánů administrativy bývalého amerického prezidenta George Bushe zcela jinak. Z plánovaného „majáku demokracie“ pro arabský svět ale nezbylo nic a jedenáct let po zahájení americké invaze proti režimu Saddáma Husajna, pochybně odůvodněné existencí chemických zbraní v jeho rukou, tady máme hroutící se stát.

Po pravidelných vlnách sektářského násilí s tisíci obětí to ovšem nemůže být až tak velké překvapení. Spojené státy Irák před dvěma a půl roku opustily a tím fakticky přiznaly, že zvolená politická a vojenská strategie zde selhala. Dlužno dodat, že za stovky miliard dolarů a životy téměř pěti tisíc amerických vojáků. Ti by byli možná dnes překvapeni, že do konfliktu zasáhnou v zájmu záchrany Iráku íránské vojenské síly s americkou podporou, jak signalizují některé zdroje.

Ve světle událostí v Iráku je možné se dnes znovu podivovat tomu, že irácká zkušenost Spojených států a také některých spojenců v NATO nevedla k větší obezřetnosti v dalších lokálních střetech v arabském světě, do kterých se Západ aktivně vložil v Libyi a v Sýrii.

Partikulární politické, vojenské a ekonomické zájmy evidentně převážily nad racionální analýzou rizik spojených s angažovaností v konfliktech, kde zdaleka nebylo od samého počátku vše černobílé. V Sýrii se tolerancí radikálních islamistů bojujících proti prezidentu Asadovi podařilo vytvořit podmínky pro jejich zocelení a dnes krok za krokem likvidují Irák.A snad jako „bonus“ se vycvičení radikální islamisté pocházející z Evropy po bojové zkušenosti ze syrské fronty vracejí, jistě k nemalé radosti zpravodajských služeb a policie.

Především Itálie, která byla součástí operace vedoucí ke svržení Kaddáfího režimu v Libyi, se dnes musí potýkat s náporem uprchlíků z afrických zemí procházejících touto zemí, tonoucí v naprostém chaosu. Nestabilita v Libyi se pak šíří do zemí afrického Sahelu spolu se zbraněmi z rozkradených armádních skladů.

Ostrovem stability, i když i to je možná jen dočasný stav, je nejlidnatější arabská země Egypt, kde moc pro jistotu převzala armáda, která si ovšem mnoho starostí s lidskými právy nedělá. Nějaká velká kritika za to ale z Evropy a ze Spojených států nezaznívá. Možná s vědomím, že pokud by se bouřil ještě Egypt, mohla by to být už katastrofa…

Neschopnost správně analyzovat probíhající události a vyhodnocovat scénáře příštích dějů je pro EU a NATO varující. Nevidíme to náhodou, vedle arabského světa, také na Ukrajině? Stačí si jen uvědomit, že v rozmezí pouhých tří let vznikly v bezprostřední blízkosti Evropy na jih, jihovýchod a východ od jejích hranic čtyři zóny konfliktů představujících značnou bezpečnostní hrozbu, a to nikoliv bez podílu Západu.Bude se nyní na politické úrovni v rámci EU a NATO jednat o skutečné podstatě hrozeb a cestách, jak jim předcházet, nebo se politici spokojí jen s dílčími záplatami v podobě navyšování vojenských rozpočtů?

Nejsem si tím jist. Mezitím se EU i NATO a jejím členským státům vracejí jako bumerang negativní dopady špatně zvolených strategií a rozhodnutí.
(Právo, 14.6.)

03. 06.

Kdo a jak řídí Ukrajinu? Tápe i Evropská unie

Miloš Balabán Přečteno 14947 krát

Premiér Bohuslav Sobotka po jednání Evropské rady uvedl, že EU nebyla schopna včas si vyhodnotit rizika postupu při přípravě asociační smlouvy s ohledem na vnitropolitické poměry na Ukrajině a neměla dost předvídavosti a přesné analýzy situace v tamní společnosti.

Podle premiéra bylo iluzí spolehnout se na ukrajinské elity, s nimiž probíhala jednání, protože byly odtrženy od skutečných nálad ve veřejnosti, byly zdiskreditované a bez společenské podpory, což se týká jak bývalého prezidenta, tak Julije Tymošenkové.

V Bruselu se ale přehlížela i známá fakta. Rok před Euromajdanem se v rezoluci Evropského parlamentu z 13. prosince 2012 k situaci na Ukrajině uvádělo, že parlament je „znepokojen stále rozšířenějšími nacionalistickými náladami na Ukrajině, které vyústily v podporu politické straně Svoboda, jež se dostala do parlamentu jako jedna ze dvou nových stran; připomíná, že rasistické, antisemitistické a xenofobní postoje jsou v rozporu se základními hodnotami a zásadami EU, a proto vyzývá prodemokratické strany, aby se s touto politickou stranou nespojovaly a nepodporovaly ji ani nevytvářely koalice s touto stranou“.

Jaká je dnešní realita? Strana Svoboda má po svržení Janukovyče 38 poslanců v parlamentu a obsadila čtyři ministerstva, včetně spravedlnosti. Její zakladatel Andrij Parubij, jeden z „velitelů“ Euromajdanu, je tajemníkem Rady národní bezpečnosti a obrany Ukrajiny. Zástupce mu dělá Dmytro Jaroš, šéf neofašistického uskupení Pravý sektor.

EU ovšem i přes zmíněnou rezoluci EP uznává legitimitu ukrajinské vlády. Na stole je tudíž otázka, zda by nově zvolený Evropský parlament neměl logicky nastolit požadavek, že podmínkou dalšího jednání EU s Ukrajinou, resp. její politické a ekonomické podpory, musí být odchod strany Svoboda z vlády.

EU přece nemůže vyloučit, že extremisté typu Parubije a Jaroše negativně ovlivňují jednání nově zvoleného prezidenta Petra Porošenka. Zatím totiž nic nenasvědčuje tomu, že by usiloval o zastavení občanské války na jihovýchodě Ukrajiny, naopak vojenská operace s použitím letectva a dělostřelectva proti vzbouřeným regionům se rozšiřuje.Postihuje to ale především civilisty, některé zdroje uvádějí až tisíc mrtvých u Slavjansku a Doněcku. Rozumím proto kritickým slovům prezidenta Miloše Zemana o tom, že by ukrajinské vedení nemělo vést válku s vlastním obyvatelstvem.

Naděje na ukrajinsko-ruské jednání o urovnání situace, které existovalo po zvolení Porošenka, jako „oligarchy pragmatika“, se snížila.Evropská unie by ale v každém případě měla znát odpověď na otázku, kdo a jak ve skutečnosti řídí Ukrajinu. Další nedostatek objektivních informací o dění v zemi a přehlížení zjevných fakt dělá z Unie bezmocného pozorovatele eskalace války podle jugoslávského scénáře.

(Právo, 3.6.)

Archiv článků: červen 2014

Bumerang aneb Nic není černobílé

Kdo a jak řídí Ukrajinu? Tápe i Evropská unie

Blogeři abecedně