Obvinění Česka ze systematického porušování práv uprchlíků, hlavně dětí, doplněné o znepokojení nad „xenofobními veřejnými projevy, včetně islamofobních výroků“ prezidenta Miloše Zemana od vysokého komisaře OSN pro lidská práva Zajda Raada Husajna, nemůže být překvapením. Již v debatě k migraci na okraj 70. valného shromáždění OSN v New Yorku bylo možné zaznamenat, jak většina nezápadních zemí měla jasno: za uprchlickou krizi může Evropa.Mediální zkratky v podobě mrtvých dětí, plotů na hranicích, nahánění uprchlíků po polích či jejich značkování na pažích definovaly obraz Evropy tak silně, že někteří unijní diplomaté zaznamenali i změnu slovníku u generálního tajemníka OSN Pan Ki-muna.
Evropa si za to může i sama. Maxime Tandonnet ve francouzském listu Le Figaro jízlivě poznamenal, že znepokojení evropské veřejnosti vyvolává pocit, že vedení Evropy žije ve virtuálním prostoru a mimo realitu. „Dělá to dojem, že evropští politici, od ultralevicových po ultrapravicové, nechtějí řešit tragédie migrantů, ale využít je pro svoje osobní a předvolební zájmy s pomocí fotografií a hesel.“ Ti politici, kteří naopak realitu vnímají a snaží se k ní přistupovat racionálně, což platí pro Česko, Slovensko a Maďarsko, se pak vystavili na evropský pranýř.
Kritika zaznívající z Německa, že se zavíráním hranic před uprchlíky porušují lidská práva, je už přebita znepokojivými otázkami ve veřejných diskusích: Jak zabezpečit ubytování pro stovky tisíc nově příchozích uprchlíků? Jakou mají budoucnost v Evropě, která má dvacet miliónů nezaměstnaných, již se často cítí jako cizinci ve vlastní zemi? Jaké budou dopady obrovské masy uprchlíků na život evropských společností v dlouhodobé perspektivě? Starost by nám měla dělat i situace v Německu. Politika „všeobjímající náruče“ pro uprchlíky, reprezentovaná kancléřkou Merkelovou, má svůj strop. Společnost se kvůli běžencům polarizuje.
Je varovné, když se veřejné mínění dostává do rozporu s míněním nejvyššího politika v nejsilnějším členském státě EU. Řešení dopadů migrační krize Evropu ovšem pohlcuje natolik, že již nezbývá čas na zásadní reflexi její prvotní příčiny. Václav Bělohradský to v článku Prokletí majdanismu (Salon Práva, 22. 10.) napsal naplno: „Uprchlická krize v Evropě není než nejdramatičtějším příznakem globálně iracionální správy světa starými (post)koloniálními velmocemi, které ve svém celku tvoří Západ.“ Mnozí politikové se mohou snažit tento závěr relativizovat, nicméně fakta hovoří jasně: většina velkých vojenských intervencí Západu po skončení studené války nepřinesla do světa větší míru stability, ale právě naopak. Evropa, až na výjimky, přitom asistovala USA, jejichž nynější prestiž na Blízkém východě je podle bývalého amerického velvyslance v Iráku, Sýrii, Libyi a Afghánistánu Ryana Crockera na nejnižší úrovni po druhé světové válce. Nedivme se pak, že do tohoto „okna příležitostí“ vpadlo Rusko.
Na summitech EU je pohodlnější debatovat o kvótách než o skutečných příčinách současné krize a jejích možných řešeních, která by zpochybnila mnohé „pravdy“ a dosavadní přístupy Evropy k měnícímu se světu.
Mám ale obavu, že pokud tak Evropa neučiní, migrační krize bude pokračovat a dilemata kolem ní budou stále víc neřešitelná.
(Právo, 26.10.)
Prvotní diskuse uvnitř NATO o Varšavském summitu Aliance v červenci 2016 naznačily, že některé členské země budou chtít zaměřit více pozornosti na Jih v duchu zkratky „Wales byl o Východu, Varšava bude o Jihu“. Vývoj v Sýrii a nekončící uprchlická vlna k tomu přispívají. Do centra pozornosti se dostává nasazování vojsk členských zemí Aliance k ochraně státních hranic. Po patnácti letech budování expedičních sil se jedná o výraznou změnu.
Týká se to i Česka, jak ukázalo nedávné společné cvičení policie a armády na česko-rakouské hranici. Jsme ale na úplném začátku, což přiznal i vysoký důstojník generálního štábu Armády ČR, který řekl, že „naše obranná strategie sice popisuje možné situace, ale řešíme je až ve chvíli, kdy nastane krize. Chybí příprava.“ Klasická příprava na minulou válku. Čas přitom hraje proti nám. Kdo by si před rokem dokázal představit, že do Maďarska dorazí za necelý rok tři sta tisíc uprchlíků a v Bavorsku se objeví úvaha, byť neformální, o stavbě plotu na německo-rakouské hranici, což by znamenalo, že záplava uprchlíků zamíří i do Česka.
Petr Robejšek navrhl, aby byla armáda co nejrychleji přeorganizována podle policejní logiky, tedy na armádu zabraňující nepokojům a bránící hranici. To není s ohledem na naše spojenecké závazky vůči NATO zcela proveditelné. Je ale možné začít přemýšlet trochu jinak o budoucí podobě financování obrany země.Nemělo by se např. zvážit posuzování výdajů na obranu a bezpečnost jako jeden celek, což reflektuje i měnící se strukturu rizik a hrozeb? S tím může být spojena užší kooperace mezi resorty vnitra, obrany, zahraničních věcí a zpravodajskými službami.
Třeba i proto, že uprchlická vlna je fakticky dalším typem hybridního konfliktu, kdy nám síly organizovaného zločinu zatím „dodaly“ do Evropy bez jakýchkoliv překážek na schengenské hranici statisíce lidí a my teď nedokážeme identifikovat, kdo je kdo. Proslulí „zelení mužíčci“ na Ukrajině jsou proti tomu jen slabý odvar. Beze zbytku platí, že klíč k řešení zatím nejvážnější bezpečnostní krize v Evropě se musí hledat na celoevropské úrovni. Debata o kvótách je podružná, neboť kvóty bez hlídané schengenské hranice nemají smysl.
Od předsedy Evropské komise Jeana Clauda Junckera bych tak místo dalšího zvaní uprchlíků do Evropy spíš očekával vizi rychlého vzniku Evropské pohraniční stráže a od šéfky evropské diplomacie Federiky Mogheriniové představu dalšího postupu Evropy v syrském konfliktu, do kterého razantně vstoupilo Rusko.Neboť jak napsal známý americký politolog Fareed Zakaria – dosavadní západní taktika maximalistické a nekompromisní rétoriky proti syrskému prezidentovi Asadovi s minimálními a neefektivními činy nikam nevede. A uprchlíci dál přibývají.
(Právo, 9.10.)