Před rokem mnozí experti vyjadřovali obavy, že rok 2017 bude pro Evropu „strašlivým rokem“. Měl být dokonán efekt BTP – brexit, Trump, Penová. Zvolením Emmanuela Macrona prezidentem Francie k tomu nedošlo.
„Německo-francouzský motor“ udávající tón EU se v Paříži nezadřel. Zatím ale znovu nenastartoval po parlamentních volbách v Německu. To s celou Evropou čeká na odpověď, zda vznikne velká koalice křesťanských a sociálních demokratů.
V sázce je hodně. Evropa je dnes plná ekonomických, sociálních, politických a institucionálních krizí. Stačí se podívat na střední Evropu. Politické a ekonomické elity na krize odpovídají různě: modelem neliberální demokracie v Maďarsku, náběhem ke korporativistickému státu v Polsku, přizváním pravicově extrémní strany Svobodných k vládnutí v Rakousku. V Česku máme pokus o řízení státu jako firmy, ukazují se ale stále více jeho politické limity. V této politické kakofonii okořeněné ještě sporem o migrační kvóty je stále těžší udržovat ve střední Evropě podporu evropskému integračnímu projektu.
Ani staré členské země nejsou bez vážných problémů. Migrační krize se promítá do vnitřní politiky v Německu nebo v Itálii. Katalánsko obnažilo evropský separatismus. Brexit se stává realitou. Možná má ale paradoxně pozitivní význam v tom, že ukazuje euroskeptickým silám napříč Evropou, zač je toho loket, pokud se rozhodnete opustit EU. A to mluvíme o páté největší světové ekonomice!
Evropa se všemi neduhy to má nyní dvojnásob těžké i kvůli nepředvídatelným Spojeným státům. Politická křeč oslabujícího světového hegemona Evropany zaskočila. Nezdá se, že pomine. A otázka teď pro Evropu stojí dost tvrdě: může nabídnout světu vlastní politickou vizi, stabilitu a globální vedení? Nebo toho není schopna a je odsouzena dostat se na periferii globální politiky, kde budou dominovat v podobě G2 Čína a Spojené státy, nebo dokonce Brzezinského idea G3, kdy se k těmto mocnostem ještě přidává Rusko?
Ekonom Jeffrey Sachs nabízí v článku Nová velká koalice pro Německo a Evropu odvážné východisko: „Čína předložila iniciativu Jeden pás, jedna stezka s cílem vybudovat zelenou infrastrukturu spojující jihovýchodní a střední Asii s Evropou. Nadešla chvíle, kdy by Evropa měla předložit stejně smělou vizi a uzavřít s Čínou partnerství na modernizaci euroasijské infrastruktury pro nízkouhlíkovou budoucnost.“
„Bude-li Evropa se svými kartami správně hrát,“ pokračuje Sachs, „bude pod takovou vizí vzkvétat evropská (a čínská) vědecká a technická znamenitost. Neučiní-li tak, budeme jednou všichni jezdit čínskými elektromobily nabíjenými z čínských fotovoltaických článků, zatímco německý automobilový průmysl vejde do dějepisu jako pouhá poznámka pod čarou.“ A s ním i náš dodávám.
V každém případě je v Evropě čas na to, aby se politikové víc soustředili na skutečně podstatné geopolitické a geoekonomické trendy a nikoliv jen na politickou operativu. Je to ale v současné Evropě vůbec možné? V roce, kdy si celá Evropa bude připomínat sté výročí přelomu v její historii by to bylo ku prospěchu věci.Překvapí nás Berlín?
(Právo, 28.12)
Bruselský summit EU byl dokladem, že migrační krize se zhmotnila do podoby hrozby, která může začít rozkládat Unii zevnitř. Ještě před deseti lety byla masová nelegální migrace jednou ze stálých položek na seznamu bezpečnostních hrozeb. Většina evropských politiků ji nebrala příliš vážně. K prozření nestačilo „arabské jaro“, válka v Iráku ani kolosální chyby v Libyi a v Sýrii. Míra překvapení z toho, že se pak masy uprchlíků vydaly na pochod, byla veliká. Jedni tak činili z obavy o holý život v místech konfliktů. Druzí ze vzdálenějších lokací pak pochopili, že jakýsi „sanitární kordón“ okolo Evropy je v troskách a je čas vyrazit na cestu za lepším. Vyčítat jim to nelze. Určitě ne třeba Afgháncům, kteří hlasují nohama o stabilitě země, kterou se Západ snaží už šestnáct let marně zachránit.
V roce 2015 jsme pak viděli pozoruhodný spektákl. Všechna pravidla padla, vnější hranice EU přestala existovat, ze Schengenu se stal cár papíru, a hlavně nefungovala koordinace na nejvyšší politické úrovni.
Právě v tomto okamžiku byla přitom šance, aby zafungovala ona dnes tolik vzývaná solidarita mezi členskými zeměmi. Solidarita založená na vědomí, že je třeba pomáhat, ale s rozumem, nikoliv jednostranně, a hlavně s přihlédnutím k bezpečnosti EU. Tehdy byla chvíle na mimořádný summit EU, který by tyto otázky měl mít ve své agendě.
Nic z toho se nestalo, naopak se začalo s migranty experimentovat. V nejsilnější evropské zemi, v Německu, se „My to zvládneme“ proměnilo v noční můru. Mina založená touto politikou explodovala v letošních volbách, kdy zisk protiimigrační Alternativy pro Německo fakticky zablokoval dosud bezproblémově fungující politický systém. Hloupá migrační politika je ovšem vodou na mlýn extremistickým stranám napříč Evropou, včetně Česka.
Bohužel se nacházíme v začarovaném kruhu. Z kvót se stal politický fetiš. Opakují se slova o potřebě solidarity, která ale spíš zakrývají bezradnost a dost možná i neochotu nalít si čistého vína. Pomineme-li, že doteď přesně nevíme, kdo se do Evropy vlastně dostal, je nabíledni, že nějaké přinucování k pobytu tam, kde uprchlíci být nechtějí, lze stěží zajistit. Pak je ještě možnost, že to političtí lídři ze „starých zemí“ vědí a jen chtějí tři visegrádské země donutit, aby formálně kapitulovaly a naoko přijaly pár uprchlíků jako Slováci či Pobalťané. Smysl to nedává, odpovídá to nicméně stylu současné evropské politiky.
Možná nejhorší na tom všem je, že spor o kvóty zaměstnává EU natolik, že asi nezbývá čas na promýšlení taktiky i strategie, jak čelit dalším ještě větším migračním vlnám, které se dnes nepochybně formují hlavně v Africe. „Na kufrech“ jsou zde další milióny lidí. Jedná se na nejvyšší úrovni zcela konkrétně o nějakém „Marshallově plánu“ pro Afriku, o kombinaci humanitárních a vojenských opatření, jak ochránit Evropu? Nevypadá to tak. Nechá se Evropa opět zaskočit?
(Právo, 18.12.)