Mise NATO v Afghánistánu ještě neskončila a na severu Afriky se rýsuje další potenciální dlouhodobý konflikt. Jde především o Mali, kde Francie vojensky zasáhla, aby zabránila ovládnutí země radikálními islamisty, v prvé řadě z uskupení Al-Káida v islámském Maghrebu (AQIM). To se pro tuto chvíli podařilo, nicméně situace v Mali a v jeho okolí vyvolává řadu otazníků.

Ke zhoršení vojenskopolitické situace v Mali a v regionu nedošlo náhle, byl to dlouhodobější proces. Mali je možné označit minimálně částečně za tzv. „zhroucený stát“. Silná korupce podlomila legitimitu formálně demokratické vlády, což vedlo k tomu, že byla v březnu minulého roku svržena vojenským pučem. V nastalém politickém chaosu pak bylo pro islamisty snadné ovládnout severní Mali a pokusit se o ovládnutí celého státu.

Zásah Francie řeší akutní bezpečnostní hrozbu. Je ale možné v Mali nastolit jakousi „nucenou správu“ v situaci, kdy vládnoucí politické síly v zemi jsou vnitřně rozloženy a tím nejsou schopny realizovat potřebné politické a ekonomické reformy?

Odpověď je nasnadě: tam, kde stát není schopen garantovat zlepšování sociálních podmínek obyvatel, tam se mohou uchytit a rozšířit extremistická hnutí. V Mali tak nemůže jít pouze o vojenskou pomoc ze strany Evropské unie i v podobě výcviku maliské armády, ale též o rozsáhlou humanitární a rozvojovou pomoc spolu s „exportem“ dobrého vládnutí. Nakolik je toho EU aktuálně schopna je další otázka.

Otazníky existují i nad sousedními zeměmi: Libyí a Alžírskem. Situace v Libyi po svržení diktátora Kaddáfího s pomocí západní intervence, v jejímž čele stála Francie je krajně nestabilní. Útok na americký konzulát v Benghází vedený v říjnu 2012 islamisty při které zahynul americký velvyslanec Stevens to potvrzuje. Zranitelné je i Alžírsko, kde právě AQIM v lednu provedla teroristický útok na plynárenský komplex v In Amenas. Alžírská vláda zřejmě není schopna bezpečnostně kontrolovat jih země.

V blízkosti Evropy se tak objevuje bezpečnostní hrozba, vážnější než Afghánistán. Reakce na ní ze strany EU bude zkouškou efektivnosti společné zahraniční a bezpečnostní politiky EU. Angažovanost Spojených států při eliminaci hrozby může být limitovaná, považují jí totiž primárně za evropský problém.

Při vytváření další strategie k reakci na tuto hrozbu by ale možná nebylo od věci provést kritickou reflexi vojenských angažmá v posledních letech. Existuje totiž jejich provázanost: neúspěch v Afghánistánu měl dopady v Libyi, „poloviční“ neúspěch zde se projevil v Mali. Uvažujeme-li o zapojení Česka v maliské operaci možná by neškodilo přemýšlet o tom i u nás.