Prakticky v přímém přenosu jsme mohli sledovat dramatickou pátrací akci v Bostonu po bratrech Carnajevových, pachatelích teroristického útoku na bostonském maratónu. Byla příkladem „asymetrického konfliktu ve městě“, s nasazením tisíců policistů v podmínkách faktického vyhlášení výjimečného stavu proti dvěma teroristům. Mimořádná opatření byla ovšem s ohledem na nebezpečnost teroristů na místě a bylo nutné předejít dalším případným obětem.

Boston potvrdil trend posledních let, kdy buď teroristé-jednotlivci, nebo relativně malé skupiny jsou schopny uskutečnit teroristický útok nebo více útoků ve městě, paralyzovat v něm život a dosáhnout momentu překvapení vůči bezpečnostním složkám.

Příkladem může být útok teroristy Breivika v norském Oslu v červenci 2011 nebo útok v Bombaji v listopadu 2008. Nepochybně se zde otevírá prostor pro další organizační i technická opatření jak takovým útokům předcházet a efektivněji než dosud čelit jejich dopadům.

Jeffrey Simon v americkém magazínu Foreign Policy dochází k závěru, že budeme potřebovat nejen víc kamer na veřejných místech, ale i větší využití biometrie při analýze chůze člověka, která umožní identifikovat, zda člověk na sobě nemá výbušninu, či analýzu výrazu tváře ukazující na nepřátelské úmysly.

Nepochybně to vyvolá další bouřlivé spory, kde jsou hranice sledování (a možnosti jeho zneužívání) života společnosti a jednotlivců, když už dnes žijeme v realitě světa „velkého bratra“. Bude to znamenat i další složité hledání rovnováhy mezi právem na soukromí a bezpečnost.

Bostonské události ale mohou být impulsem, aby mezinárodní společenství sjednotilo svůj pohled na teroristické akty. Pokud jsou jeho oběťmi nevinní lidé, není vůbec na místě jakkoliv ospravedlňovat pohnutky teroristů, třeba argumenty o „reakci lidí, kteří zoufale reagují na agresívní chování nepřítele“. Nemohou být rozdílně hodnoceny teroristické akce čečenských teroristů v Moskvě nebo v Beslanu, útoky sebevražedných teroristů v Izraeli a radikálních islamistů v Madridu či Londýně.

Také není třeba, aby Západ tak trochu sebevražedně nevytvářel prostor pro další teroristy, k čemuž objektivně dochází v Sýrii. Součástí tzv. Svobodné syrské armády bojující proti Bašárovi Asadovi je hnutí Al-Nusra, jehož vůdce Abú Mohamed al-Džavlání prohlásil, že hnutí je součástí al-Kajdá a slíbil věrnost jejímu vůdci Ajmánu al-Zavahrímu. Nestačila snad jedna hořká, třicet let stará americká zkušenost s Afghánistánem, která vedla až k 11. září?
(Právo,24.4. 2013)