Restituční zátěž
Předčasné volby u nás přinesly takovou politickou konfiguraci, která bohužel zřejmě opět nepřeje strategickému vládnutí v naší zemi.V jednáních o budoucí koalici se pozornost soustředí především na „průniky programů“ a „programové kompromisy“, zatímco na debatu, jak by tato země měla vypadat za 10–20 let, mnoho času nezbývá.
A ono to vlastně ani dost dobře nejde, když se třeba poslanci druhého nejsilnějšího sněmovního subjektu, hnutí ANO, sešli tři týdny po volbách na svém prvním „teambuildingu“, kde se drtivá většina z nich poprvé seznamovala se základními parlamentními procedurami. V takové konstelaci je člověk dost skeptický k prohlášením, že se strany budou snažit vytvořit takové vládní uspořádání, které by vydrželo celé čtyři roky.
Paradoxem přitom může být, že vlastně jediným „strategickým“ problémem, o němž se při vyjednávání o vládě diskutuje, jsou církevní restituce, které zavázaly stát desítky let vyplácet církvím obří finanční sumy. Přitom (jak jinak?) bylo takové rozhodnutí protlačeno minulou Sněmovnou bez konsensu mezi bývalou koalicí a opozicí.
Ale na druhou stranu závidím církvím jejich optimismus ohledně toho, že ještě za třicet let bude tento stát schopen (a ochoten) vyplácet miliardové kompenzace za nevydaný majetek.
Třicet let z hlediska církví sice není dlouhá doba, ale přece jen: počítat dnes s neměnností stavu při dynamice vývoje, vstupu nových a nových globálních i lokálních hráčů do rozhodování i při řadě ekonomických, bezpečnostních a environmentálních hrozeb je poměrně neprozíravé a snad i pošetilé.
Lepší by tak možná bylo, aby církve vyslyšely dnešní výzvy ke znovuotevření restitucí a ke kompromisu, jenž by především zohledňoval ekonomické možnosti státu. Byl by to státnický čin, který by koneckonců pomohl i lidové straně, jíž se povedl návrat do Sněmovny.
Nejsem si totiž jist, zda pro stranu se sedmi procenty hlasů ve volbách setrvávání na „neměnných pozicích“ ve věci restitucí je prospěšné za situace, když 80 procent občanů s jejich podobou nesouhlasí. A kdyby se podařilo s restitucemi pohnout, snad by možné vládní strany našly víc času i na diskusi o problémech, které přesahují dvě až tři volební období.
(Právo 19.11. 2013)
A ono to vlastně ani dost dobře nejde, když se třeba poslanci druhého nejsilnějšího sněmovního subjektu, hnutí ANO, sešli tři týdny po volbách na svém prvním „teambuildingu“, kde se drtivá většina z nich poprvé seznamovala se základními parlamentními procedurami. V takové konstelaci je člověk dost skeptický k prohlášením, že se strany budou snažit vytvořit takové vládní uspořádání, které by vydrželo celé čtyři roky.
Paradoxem přitom může být, že vlastně jediným „strategickým“ problémem, o němž se při vyjednávání o vládě diskutuje, jsou církevní restituce, které zavázaly stát desítky let vyplácet církvím obří finanční sumy. Přitom (jak jinak?) bylo takové rozhodnutí protlačeno minulou Sněmovnou bez konsensu mezi bývalou koalicí a opozicí.
Ale na druhou stranu závidím církvím jejich optimismus ohledně toho, že ještě za třicet let bude tento stát schopen (a ochoten) vyplácet miliardové kompenzace za nevydaný majetek.
Třicet let z hlediska církví sice není dlouhá doba, ale přece jen: počítat dnes s neměnností stavu při dynamice vývoje, vstupu nových a nových globálních i lokálních hráčů do rozhodování i při řadě ekonomických, bezpečnostních a environmentálních hrozeb je poměrně neprozíravé a snad i pošetilé.
Lepší by tak možná bylo, aby církve vyslyšely dnešní výzvy ke znovuotevření restitucí a ke kompromisu, jenž by především zohledňoval ekonomické možnosti státu. Byl by to státnický čin, který by koneckonců pomohl i lidové straně, jíž se povedl návrat do Sněmovny.
Nejsem si totiž jist, zda pro stranu se sedmi procenty hlasů ve volbách setrvávání na „neměnných pozicích“ ve věci restitucí je prospěšné za situace, když 80 procent občanů s jejich podobou nesouhlasí. A kdyby se podařilo s restitucemi pohnout, snad by možné vládní strany našly víc času i na diskusi o problémech, které přesahují dvě až tři volební období.
(Právo 19.11. 2013)