Dramatické události na Ukrajině a Krymu nám ukazují, jak rychle může eskalovat politická a bezpečnostní nestabilita ve velmi blízkém sousedství Evropy, včetně České republiky.

Aniž si to možná zcela jasně uvědomujeme, Evropa dnes čelí nestabilitě na třech frontách, i když s různou mírou intenzity: na východě (Ukrajina), na jihu (severní Afrika, arabské země, Sahel), ale také na Balkáně, kde zdaleka není překonáno dědictví válek v devadesátých letech.

Ukrajina nás teď zajímá nejvíc. Myslím, že je v této chvíli na místě položit jednu kardinální otázku: zabýval se někdo v Bruselu v souvislosti s přípravou Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou důkladnou analýzou její komplikované historie, etnických problémů, dramatických událostí a zvratů, jež s sebou nesly i milióny mrtvých, nynější politické scény, ekonomické situace, ukrajinsko-ruských vztahů? Tyto vztahy, jak se uvádí ve slavné knize amerického politologa Samuela Huntingtona Střet civilizací, znamenají pro východní Evropu totéž co pro Evropu západní vztahy Německa a Francie. Nebo snad bylo všechno toto opomenuto s tím, že evropská „měkká moc“ je tak silná, že se nemusí brát ohled na geopolitické a ekonomické reálie a Ukrajinu posuneme tak trochu uměle na Západ?

Pandořina skříňka se ale již otevřela i se všemi možnými riziky. Včetně toho, že vedle lidí, kteří na kyjevském Majdanu bojovali za demokratickou Ukrajinu bez oligarchů plundrujících dvacet let tuto zemi, se objeví i dobře zorganizovaní extremisté z Pravého sektoru razící ideu národnostně čisté Ukrajiny a navazující na odkaz Stěpana Bandery, jehož heslem bylo „Vaši nepřátelé jsou Rusové, Poláci, Maďaři a Židé – zničte je!“. A ti již byli přibráni k vládnutí. Vadí nám to, nebo nevadí? Mělo by, protože se to naprosto vymyká evropským demokratickým standardům.

Problém je, že právě extremisté sehrávají roli pověstných užitečných idiotů pro Rusko, které může s poukazem na ně, a také na urychleně přijatý zákon rušící používání druhého jazyka v regionech s desetiprocentní národní menšinou, legitimizovat svoji taktiku ve vztahu k východní Ukrajině a Krymu, kde žije početné rusky mluvící obyvatelstvo. Mimochodem proti zrušení zákona protestovaly již tři vlády zemí EU se svými menšinami na Ukrajině – Maďarska, Rumunska a Bulharska.

Dramatické události na Krymu přitom musí Evropu zajímat dvojnásob: určitě nejen kvůli obavě, že by se po šedesáti letech mohl vrátit Rusku, nebo dokonce osamostatnit, ale především proto, že změna teritoriálního uspořádání v jedné velké evropské zemi může být dalším povzbuzením pro zastánce vzniku nezávislého Katalánska či Skotska. Co by toto znamenalo pro EU, radši nedomýšlet.

Ve hře je tak mnohem víc, než se na první pohled může zdát. Totální destrukce vztahů mezi Evropou a Ruskem kvůli Ukrajině není v zájmu ani jedné strany, pochopitelně i z ekonomických důvodů. Nebo si snad někdo dokáže představit, že by to bylo v zájmu nejsilnějšího evropského hráče Německa, které má na ruském trhu víc než šest tisíc firem? I proto si troufnu prognózovat, že nakonec dojde k politickému řešení krize, i když možná ve stylu pověstného „koncertu velmocí“.

Několik poučení si ale z krize bude muset Evropská unie vzít. Nejenže je nutné víc promýšlet zahraničněpolitické strategie, ale třeba i to, že měkká síla v dnešním světě, ať se nám to líbí, či nelíbí, nestačí. Minulý týden vysmívaný sen prezidenta Miloše Zemana prezentovaný v Evropském parlamentu o potřebě vzniku evropské armády tak dnes může vypadat v úplně jiném světle…

(Právo, 4.3.)