Antonín Rašek v článku Co ukázala Ukrajina (Právo, 7. 3.) napsal, že až skončí ukrajinská krize, měli bychom se zamyslet, zda naše úsilí šířit demokracii a dobro nepřináší mnohdy problémy. Konflikty v Afghánistánu, Iráku, Libyi a Sýrii potvrzují, že tomu tak je. Nejsnáze šla likvidace diktátorů jako Husajna a Kaddáfího. S teroristou bin Ládinem byl problém, ale nakonec byl dostižen. S použitím vojenské převahy se sice vyhrála válka, nikoliv mír. Zpravidla pro komplikovanost politických, ekonomických, sociálních, etnických a náboženských reálií, s nimiž se moc nepočítalo.

V Afghánistánu se podle britského generála Everarda dá očekávat vznik tzv. Yaghestanu, neboli země rebelů, bez práva a vlády. V Iráku jsou každodenní realitou atentáty s desítkami i stovkami obětí. Kdo vládne v Libyi, přesně nevíme. Bezpečnostní nestabilita se odtud šíří do sousedních zemí.

Sýrie je už přes dva roky v občanské válce, do které se zvnějšku zamíchaly některé členské země NATO, stejně jako síly napojené na al-Kajdá. A přidáme-li ještě Rusko, připomíná to bojiště studené války.

Kosovo jako dědictví konfliktu v Jugoslávii je bumerangem dopadajícím na hlavy západních politiků v současné ukrajinské krizi. Ta Evropu zaskočila. Přitom již v roce 2009 George Friedman, šéf respektované společnosti Stratfor, zpracovávající geopolitické analýzy, napsal ve své knize Příštích sto let, že právě na Ukrajině Rusko ukončí ústup ze sféry svého vlivu v post-sovětském prostoru.

I přes vyostřenou situaci si ale ani Evropa, ani Rusko nemohou přát návrat studené války. Nedovoluje to vzájemná ekonomická závislost, což ostatně ukazují symbolické protiruské unijní sankce. Evropa i Rusko se budou muset domluvit, jak krizi vyřešit. Může to být i „finlandizace“ Ukrajiny, jak navrhuje Henry Kissinger. To by ale znamenalo stopku rozšiřování NATO na východ.

EU by se měla nicméně více starat o svoji obranu. Nemůže to mít podobu navyšování vojenských rozpočtů, což by ji mohlo vyčerpávat podobně jako Sovětský svaz „uzbrojený“ Reaganem.
Spíše jde o efektivní využití 200 miliard eur (5,5 biliónu korun), které ročně na obranu vydávají členské země. A připravovat se nikoliv na minulé, nýbrž na budoucí války, třeba v kyberprostoru.

Nejdůležitější je, aby politikové, diplomaté a vojáci byli schopni přijímat a posléze realizovat takové strategie, které nebudou Evropu oslabovat, ale posilovat. Další chyby si nemůže dovolit.
A také se nevracet k něčemu, co se přežilo, jako je nápad senátora McCaina oživit část amerického protiraketového systému v ČR a Polsku.

(Právo, 12.3.)