Ukrajina se blíží k prezidentským volbám, které, pokud se je podaří uskutečnit na celém území země, podle všeho vynesou do prezidentského křesla oligarchu a miliardáře Petra Porošenka. Ten byl po celou dobu ukrajinské nezávislosti spjat s politickou elitou ovládající a vysávající Ukrajinu, včetně prezidenta Janukovyče.

Při čtení jeho životopisu se doslova tají dech, kde všude a s kým spolupracoval. A tento bytostný demokrat má garantovat legitimitu ukrajinské vlády? Porošenka ale snad „můžou“ všechny strany ukrajinského konfliktu, jak ty vnitřní, tak ty vnější, takže by mohl přispět k zastavení občanské války.
Na protioligarchickou revoluci z Majdanu, o které mluvili četní evropští politici, to ovšem nevypadá. Spíše se budou muset rozhodovat, zda a jak pomoci se splácením nemalých ukrajinských dluhů.

Konflikt na Ukrajině nicméně polil živou vodou NATO. V souvislosti s postupem Ruska se začalo mluvit o nové studené válce, potřebě větších výdajů na obranu, které by mj. garantovaly relevanci článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci, i o větší přítomnosti amerických vojsk v Evropě.

Prvotní nadšení, že tomu tak bude, ale může rychle vzít za své v konfrontaci s ekonomickými reáliemi řady evropských zemí, které se horko těžko vzpamatovávají z ekonomické krize. V Itálii nebo Španělsku spíše řeší vysokou nezaměstnanost než zvyšování vojenského rozpočtu.

Větší americké angažovanosti v Evropě nemusí být veřejnost nakloněna ani ve Spojených státech. Přední americký bezpečnostní expert Charles Kupchan, který působil v Národní bezpečnostní radě za prezidenta Clintona, ve své lednové přednášce v britské Dolní sněmovně uvedl, že většina Američanů si myslí, že Irák a Afghánistán stály příliš mnoho krve a prostředků a vojenské výdaje poškozují jejich životní úroveň.

A když člověk sleduje některá rozhodnutí a výroky, musí si klást otázku, co se dá brát vážně. Příklady? Prodej francouzských výsadkových plavidel Mistral Rusku, který z protiruských sankcí udělal karikaturu, a vystoupení německého ministra zahraničí F. W. Steinmeiera na předvolebním shromáždění v Düsseldorfu, kde prohlásil, že trvalé rozmístění jednotek NATO v Polsku a Pobaltí nepřispívá k deeskalaci situace a v konečném důsledku může krizi jen prohloubit směrem k větší militarizaci konfliktu…

Ale „strategické zmatení“ je přítomno i u nás, jak ukázaly výroky ministra obrany Martina Stropnického ohledně případného rozmístění spojeneckých vojsk na našem území a reakce politiků na ně nebo debata o vojenském rozpočtu. Tam se ukazuje, že resort obrany je v současném stavu schopen absorbovat navýšení jen o dvě miliardy korun ročně. Pracuje se ale na jeho oslabení, jak dokládá nápad s odebráním výsluh bývalým vojákům pracujícím na ministerstvu obrany. Možná se něco ušetří, ale jistá odchodová vlna zkušených expertů bude znamenat další ránu pro udržení paměti organizace a strategického myšlení v resortu. V nejisté bezpečnostní budoucnosti nám tak logika účetních může přijít draho.

(Právo,20.5.)