Záchranná brzda
V Minsku se uskuteční 26. srpna schůzka mezi prezidenty Ruska, Ukrajiny, Běloruska, Kazachstánu a zástupci EU, vysokou představitelkou pro zahraniční a bezpečnostní politiku, eurokomisařem pro energetiku a eurokomisařem pro obchod. Bude mít na programu otázky spojené s plněním Asociační dohody mezi EU a Ukrajinou, energetické bezpečnosti a stabilizace situace v Donbasu.
Tedy to, co EU a Rusko dramaticky rozdělilo a co svět přiblížilo k repríze studené války se všemi známými atributy: lokálním ozbrojeným konfliktem, spirálou ekonomických sankcí a protisankcí, zvyšováním vojenského napětí mezi Ruskem a NATO a všudypřítomnou informační válkou.
EU a Rusku ovšem možná postupně dochází, že cena za totální konfrontaci by byla neúměrně vysoká. Společně hledí na Irák hroutící se pod údery radikálních islamistů, kteří si nemohou přát nic lepšího než vzájemnou konfrontaci mezi Západem a Ruskem na Ukrajině, která oba protagonisty, jinak přirozené spojence v boji proti radikální islámské hrozbě, oslabuje.
Ukrajina se skutečně stala geopolitickým bojištěm, události nabraly nekontrolovatelný spád. Ukrajinské vítězství na východě může být vítězstvím Pyrrhovým v situaci téměř absolutní politické nestability a boje všech proti všem na tamní vnitropolitické scéně lemované tisíci obětí konfliktu. Neschopnost ukrajinských politiků vládnout musí být zřejmá i EU. Tváří v tvář ekonomickému kolapsu doprovázenému i nebezpečím přerušení dodávek plynu a ropy do Evropy se zatáhlo za záchrannou brzdu.
S pomocí Alexandra Lukašenka, který byl schopen si zachovat v konfliktu mezi Západem a Ruskem „neutrální tvář“. Situace přitom musí být skutečně vážná, když EU nevadí zprostředkovatelská role „posledního diktátora Evropy“. Evropští politici se ale opět přesvědčují, že svět není černobílý.
Snad tedy existuje opatrná naděje, že diplomacie a kompromisy budou mít navrch a že se ještě nezašlo příliš daleko. Jen si člověk musí položit otázku, zda se ta trojstranná schůzka „euroasijské trojky“, EU a Ukrajiny neměla uskutečnit o rok dřív….
(Právo, 20.8. 2014)
Tedy to, co EU a Rusko dramaticky rozdělilo a co svět přiblížilo k repríze studené války se všemi známými atributy: lokálním ozbrojeným konfliktem, spirálou ekonomických sankcí a protisankcí, zvyšováním vojenského napětí mezi Ruskem a NATO a všudypřítomnou informační válkou.
EU a Rusku ovšem možná postupně dochází, že cena za totální konfrontaci by byla neúměrně vysoká. Společně hledí na Irák hroutící se pod údery radikálních islamistů, kteří si nemohou přát nic lepšího než vzájemnou konfrontaci mezi Západem a Ruskem na Ukrajině, která oba protagonisty, jinak přirozené spojence v boji proti radikální islámské hrozbě, oslabuje.
Ukrajina se skutečně stala geopolitickým bojištěm, události nabraly nekontrolovatelný spád. Ukrajinské vítězství na východě může být vítězstvím Pyrrhovým v situaci téměř absolutní politické nestability a boje všech proti všem na tamní vnitropolitické scéně lemované tisíci obětí konfliktu. Neschopnost ukrajinských politiků vládnout musí být zřejmá i EU. Tváří v tvář ekonomickému kolapsu doprovázenému i nebezpečím přerušení dodávek plynu a ropy do Evropy se zatáhlo za záchrannou brzdu.
S pomocí Alexandra Lukašenka, který byl schopen si zachovat v konfliktu mezi Západem a Ruskem „neutrální tvář“. Situace přitom musí být skutečně vážná, když EU nevadí zprostředkovatelská role „posledního diktátora Evropy“. Evropští politici se ale opět přesvědčují, že svět není černobílý.
Snad tedy existuje opatrná naděje, že diplomacie a kompromisy budou mít navrch a že se ještě nezašlo příliš daleko. Jen si člověk musí položit otázku, zda se ta trojstranná schůzka „euroasijské trojky“, EU a Ukrajiny neměla uskutečnit o rok dřív….
(Právo, 20.8. 2014)