Ředitel zahraničního odboru prezidenta republiky Hynek Kmoníček v sobotním Právu detailně rozebral nebezpečí tzv. Islámského státu. Je skutečně varující, když třicetitisícový kontingent islamistů tak rychle ovládne rozsáhlé území v Iráku a v Sýrii a podobně jako afghánský Tálibán na sebe začíná vázat vojenské síly řady západních států v čele s USA.

Zatím jen ze vzduchu, ale už se ozývají mezi vysokými americkými vojenskými činiteli hlasy, že bude možná nutné v případě potřeby vyslat na bojiště i pozemní síly. Nikdo si to po předchozím angažmá v Iráku a v Afghánistánu neumí představit, konfliktu je ovšem velmi blízko Turecko, členská země NATO.

Pro Turecko je to navíc spojeno s kurdským bolehlavem. Jakkoliv jsou nyní Kurdové užitečným nepřítelem nepřítele, brzy se mohou rázem proměnit vznikem nezávislého Kurdistánu v urgentní tureckou bezpečnostní hrozbu. Dokážu si proto představit, že v bruselské centrále NATO nejsou beze zbytku pohlceni jen promýšlením aplikace článku 5 Severoatlantické smlouvy o vzájemné pomoci v případě ohrožení ze strany Ruska, ale tímtéž v případě ohrožení Turecka. Zdá se to jako zcela hypotetická možnost? Možná, posledních několik měsíců nám nicméně ukázalo, že přestávají platit jakékoliv bezpečnostní jistoty nebo představy o „řiditelnosti“ konfliktů.

Na rozdíl od Hynka Kmoníčka bych proto byl i opatrnější s tvrzením, že pro Česko neexistuje přímé ohrožení terorismem jako sekundární efekt dění na Blízkém východě. Jestliže podle zpravodajských zdrojů dnes vlastní schengenské pasy asi dva tisíce bojovníků tzv. Islámského státu (britské zdroje uvádějí, že v Sýrii a Iráku působí v řadách islamistů až 500 britských občanů), je to problém i pro nás.

Nejedná se jen o přímou hrozbu na našem území, velké množství našich občanů žije a pracuje v západní Evropě nebo do ní cestuje. A jak dobře víme, ke vzniku krizové situace stačí i zdánlivá malichernost, jako třeba karikatura proroka Mohameda v novinách, jak se mohli před časem přesvědčit Dánové.

Problémem je, že zradikalizovaní islamisté v Evropě zůstanou i poté, co se snad podaří tzv. Islámský stát vojensky porazit. Tento džin vypuštěný z lahve, bohužel částečně i se západní asistencí v Sýrii, se může rychle objevit v jiné podobě na jiném místě. Může to být v Libyi, v africkém Sahelu nebo v Afghánistánu, kde sice došlo k dohodě o vládě národní jednoty mezi dvěma prezidentskými rivaly, ale stále ještě netušíme, jak se bude vyvíjet situace v zemi, kde právě před třinácti lety začala preventivní akce proti al-Kajdá. Nikdo si tehdy nedokázal představit, že se v roce 2014 budeme utkávat o dva tisíce kilometrů dál na západ od Kábulu s ještě zákeřnějším nepřítelem.

(Právo, 22.9.)