Plány Západu učinit z Iráku a z Afghánistánu demokracie jsou minulostí. Dnes si musí klást podstatně skromnější cíl: alespoň je zachovat při životě, aby se nestaly totálně zhroucenými státy, černou bezpečnostní dírou, ohrožující bezpečnost Západu.

Bude to mimořádně složité, protože v obou případech se blížíme k pověstným červeným čárám, po jejichž překročení může taková situace nastat. V Iráku a v Sýrii sice sledujeme zatím úspěšné letecké útoky Američanů a jejich spojenců proti Islámskému státu, jenže existují pochybnosti, zda to může zajistit jeho porážku.

Bývalý britský velvyslanec v Iráku a Afghánistánu William Patey prohlásil, že „pokud jsme problém v Iráku nevyřešili, když jsme byli vojensky přítomni, nyní to nevyřešíme pouhými leteckými útoky, které mohou být naopak kontraproduktivní“. Nad irácko-syrskou frontou se přitom vznáší řada otazníků. Mají např. Američané jasno, jaká je skutečná pozice jejich hlavních spojenců v regionu, Turecka a Saúdské Arábie? Vždyť Turecko, členský stát NATO, dříve umožnilo vzestup džihádistům otevřením hranice do Sýrie. A Saúdská Arábie doma džihádisty potlačuje, naopak v zahraničí je podporuje proti vlivu šíitů.

Povzbudivé rozhodně nejsou zprávy z Bagdádu, podle nichž je irácká armáda totálně rozložená a irácké hlavní město chrání jednotky speciální sil Íránských revolučních gard. Islámský stát také získal útoky na zaskočenou iráckou armádu nejmodernější výzbroj, kterou jí darovali Američané: tanky, bezpilotní letouny, těžké dělostřelectvo, protiletecké zbraně a bojová vozidla pěchoty.

Navíc se velmi liší odhady o počtech bojovníků Islámského státu, pohybují se v rozmezí mezi patnácti až padesáti tisíci. I přes tento rozptyl je zřejmé, že bez pomoci místních obyvatel by se vyhlášený chalífát nemohl na rozsáhlém území udržet. A pokud dojde při vzdušných útocích ke „kolaterálním škodám“ s civilními oběťmi, může to mít kontraproduktivní účinek. Třeba i tím, že se do řad Islámského státu budou hlásit další dobrovolníci.

Válka se nemusí vést jen na Blízkém východě, ale i v Evropě. Počet občanů EU bojujících v řadách džihádistů je zhruba tři tisíce a 20–30 procent se jich již vrátilo domů. Pátá kolona Islámského státu tak může zahájit boj na druhé „vnější“ evropské frontě, třeba teroristickými útoky, což je problém i pro nás.

Hrozba je to dlouhodobá i ve světle komentáře amerického filozofa Francise Fukuyamy a bývalého amerického velvyslance v Afghánistánu Karla Eikenberryho. Ve Financial Times napsali, že budeme schopni pouze zadržovat dlouhou a strašnou občanskou válku, a nikoli ji ukončit, což zní cynicky. Zároveň konstatují, že by bylo zpupné domnívat se, že USA mohou pochopit příčiny probíhajícího mezietnického a mezikonfesního konfliktu. Není po letech „liberálního intervencionismu“ Západu takové konstatování šokující? Jistě ano, zvláště při pohledu na statisíce mrtvých a uprchlých v Sýrii a v Iráku.

(Právo, 3.10)