V Praze se za vyjádření prezidenta Miloše Zemana ke konfliktu na Ukrajině ukazují červené karty nebo házejí vajíčka, z Washingtonu se na jeho adresu ozývají káravé hlasy. Prostor pro racionální hodnocení situace rok po vypuknutí krize se v hysterické atmosféře zužuje.

Z USA nicméně zazněla i slova člověka, který hodně ví o tom, jak konflikty řešit a důstojně je ukončovat. Nejsou příjemná. Exministr zahraničí Henry Kissinger v listopadovém interview pro Der Spiegel uvedl, že Evropa a Spojené státy nechápou dopady událostí na Ukrajině, počínaje vyjednáváním o ukrajinských ekonomických vztazích s Evropskou unií a kulminací demonstrací v Kyjevě.

Inventura dopadů není skutečně povzbudivá. Kvůli Ukrajině se šlo čelem do geopolitického střetu s Ruskem. Ruská protireakce byla po letech „strategického partnerství“ pro Západ strategickým šokem. Mohla se předvídat.

Zatím máme „jen“ okolo 4100 mrtvých, milión lidí mimo domov a nejprůmyslovější ukrajinské regiony po ozbrojeném konfliktu v troskách, stejně jako vztahy mezi Ruskem, Evropou a Spojenými státy.

Ukrajina je stále řízena lidmi, kteří se podíleli na moci v posledních dvou dekádách. Nepřekvapí pak hodnocení jednoho unijního diplomata, že mezi představiteli středního a malého byznysu panuje tvrdá skepse nejenom ohledně schopností, ale i vůle nového ukrajinského politického vedení jít do střetu se systémem oligarchické politiky a zájmů i do tvrdých reforem státní správy. Bez toho však bude efekt Asociační dohody s EU minimální.

Rusko se tak ani nemusí příliš snažit o podporu separatistů, aby podlomilo Ukrajinu, tamní vláda to „dokáže“ sama. Černý Petr zatím zůstává EU, neboť ekonomická podpora kolabující a zkorumpované Ukrajině je nad její síly.Proti Rusku jsou zavedeny sankce, které Rusko poškozují, negativní dopady mají i na Unii. Nejen ekonomické, ale i politické, protože postoje řady zemí EU vůči sankcím jsou rozdílné.

A pak jsou zde i geopolitické dopady. Hodně se na Západě mluví o izolaci Ruska. V měnící se geopolitické konfiguraci, kdy narůstá role nezápadních globálních aktérů v čele s Čínou, to neodpovídá skutečnosti. Intenzivní jsou rusko-čínské vztahy, jejichž jádrem je „energetická aliance“, i vztahy s dalšími členy uskupení BRICS: Brazílií, Indií a Jižní Afrikou. Američané zaznamenali slova ruského ministra obrany Sergeje Šojgu, který se minulý týden v Číně přimlouval za užší vojenskou spolupráci, která by vyvažovala americkou dominanci v Tichomoří.

Ve hře je tak díky ukrajinské krizi mnoho faktorů. Její další eskalace neprospěje nikomu. Ukrajina bude nakonec muset najít pracovní vztah k Rusku s tím, že nesmí být stavěna před dilema buď EU, nebo Rusko. Důležitá by ale mohla být garance nečlenství Ukrajiny v NATO. Západ by to ani nemuselo příliš bolet, neboť jak řekl Kissinger ve Spiegelu: Aliance nikdy nebude jednohlasně hlasovat pro přistoupení Ukrajiny. Dnes tedy potřebujeme víc realismu a méně válečnické rétoriky.

(Právo, 24.11.)