Gideon Rachman napsal v pondělním vydání Financial Times, že když bylo v Paříži při teroristickém útoku na redakci listu Charlie Hebdo zabito 12 lidí, do ulic vyšly na protestní pochod dva milióny lidí po celé Francii. Tisíce utonulých uprchlíků ve Středozemním moři takovou reakci v Evropě těžko vyvolají.

Evropa je konfrontována s humanitární krizí obrovského rozsahu. Proud uprchlíků, především do Itálie, v posledních letech doslova geometricky narůstal. A v Evropě se jen velmi liknavě naslouchalo Itálii, že je potřeba přijmout efektivní, koordinovaná a účinná opatření, jak této bezpečnostní hrozbě čelit. Mimořádný summit EU měl být svolán už po tragédii na Lampeduse v říjnu 2013. Evropská unie bohužel často reaguje až v případě, kdy je konfrontována s katastrofou, jak poznamenala švédská ministryně zahraničí.

Italská vláda nicméně nepochybně tušila, že se přibližuje rizikový okamžik. Stačí si vzpomenout na únorovou italskou diskusi o vojenském zásahu v Libyi, která je hlavním nástupištěm uprchlíků přes Středozemní moře. Komplikovanost takového zásahu byla zjevná, byť by třeba šlo jen o kontrolu přístavů nebo narušení pašeráckých tras s uprchlíky, a proto diskuse vyústila v jednoznačné odmítnutí zmíněného pokusu.

Nyní spíše půjde o masívnější nasazení námořních sil států EU, resp. NATO ve Středozemním moři. Signalizuje to i stanovisko německého ministerstva vnitra, které nevyloučilo rozsáhlejší námořní operaci na záchranu uprchlíků.

Evropská komise zatím představila deset opatření k tomu, jak čelit přílivu uprchlíků. Jde spíš o dílčí opatření, která mohou pomoci jen omezeně. Samozřejmě může být užitečné ničit plavidla užívaná pašeráky. Dokážu si ale představit, že pašeráci jsou při své brutalitě schopni používat část uprchlíků jako živé štíty na lodích, které již „splnily úkol“ a vracejí se k libyjským břehům. Likvidovat pašerácká plavidla nemusí být tudíž tak jednoduché.

Evropa se v každém případě musí připravit na to, že problém s masivními uprchlickými vlnami může trvat velmi dlouho. I proto, že je to výsledek narůstající politické, ekonomické a bezpečnostní nestability v severní Africe, v Sahelu a na Blízkém východě.

Je známo, že k ní bohužel přispěl i Západ několika nepromyšlenými vojenskými intervencemi v regionu. Sem patří i intervence do Libye v roce 2011 vedená Francií a Británií. Fatální chybou po svržení Kaddáfího bylo, že NATO opustilo zemi a EU nedokázala poskytnout účinnou podporu při budování libyjského státu.

Mocenské vakuum se pak zaplnilo vzájemně soupeřícími ozbrojenými milicemi, gangy, islamisty a zločineckými skupinami provozujícími obchod s lidmi. Pro EU bude nyní velmi obtížné ovlivňovat situaci ve zhrouceném státě na dohled od Evropy. Mám tudíž obavu, že dalším tragédiím ve Středozemním moři se nevyhneme.

(Právo,24.4.)