Přijetí pozvánky z Číny na oslavy 70. výročí ukončení druhé světové války prezidentem Milošem Zemanem poodhalilo zákulisní tahy evropské diplomacie, která usilovala o to, aby evropští státníci do Pekingu nejeli. Předseda Senátu Milan Štěch uhodil hřebík na hlavičku, když řekl, že považuje za pokryteckou snahu EU koordinovat neúčast na oslavách v situaci, kdy řada západoevropských zemí s Čínou po hospodářské stránce čile spolupracuje. Potvrzují to čísla o strmě rostoucí obchodní výměně i údaje o čínských investicích v Evropě, které dnes dosahují 46 miliard eur.

Německo, Francie a Británie se předhánějí v tom, kdo a jak bude s Čínou obchodovat. Ekonomické zájmy dostávají přednost i před ideologií, jak se ukázalo v případě založení Asijské infrastrukturní a investiční banky, kam vstoupily spolu s Čínou jako iniciátorem jejího vzniku v pozici zakládajících členů. Proti vůli USA a s nesouhlasem Japonska.Takže je dost dobře možné, že aby byla trochu oslazena tato hořká pilulka, bylo rozhodnuto demonstrovat jednotu Západu bojkotem oslav konce války v Pekingu. Popravdě řečeno – Číně to neublíží a příliš to nepoškodí ani vzájemný obchod. Přesto určitá pachuť z těchto hrátek zůstat může. Stojí ale za to podívat se na tuto otázku i z širší perspektivy.

Obchod je samozřejmě důležitým nástrojem, tlumí vzájemné spory. Není ovšem vždy samospasitelný, což ostatně ukázala i zkušenost s náhlým vypuknutím první světové války, kterou nikdo v již tehdy ekonomicky propojeném světě nečekal. A dnes? Summit BRICS a Šanghajské organizace spolupráce počátkem července v Ufě jasně ukázal vůli klíčových nezápadních mocností k užší politické, ekonomické a vojenské spolupráci, podložené i konkrétními projekty a financemi. Začíná se rýsovat perspektiva hlubšího geopolitického rozkolu světa na dva silné bloky: jeden vedený Spojenými státy a druhý vedený Čínou a Ruskem. Přizpůsobí se jeden druhému, nebo budou mezi sebou bojovat? Právě to může být klíčová otázka do budoucna.

Pokud by to někomu připadalo jako nereálný scénář, rád bych připomenul slova vlivného amerického bezpečnostního experta z Georgetownské univerzity profesora Charlese Kupchana, který působil v administrativě prezidenta Clintona. V Londýně na loňské přednášce v Henry Jackson Society o světovém řádu pro 21. století řekl:„Pokud by v tom nebyly jaderné zbraně, pravděpodobnost války mezi USA a Čínou by byla velmi vysoká právě s ohledem na mocenské změny. Čína přichází s vlastní Monroeovou doktrínou a definuje své blízké sousedství, kde nyní působí americké námořnictvo a naše letouny monitorují jejich pobřeží. Pokud by to udělali oni nám, použili bychom jaderné zbraně. Přichází proto doba zúčtování a snad to proběhne bez válečného konfliktu.“

Doufejme, že tomu tak bude. Proto má smysl posilovat vzájemnou důvěru, třeba i připomenutím historie, kdy Čína a Spojené státy spolu vítězně bojovaly proti nacistickému Německu a militaristickému Japonsku. A jistě by nebylo od věci připomenout evropskou zkušenost z poválečného smíření Evropy s Německem, která by mohla být inspirací pro Japonsko. Spojené státy a EU budou v Pekingu chybět, až na našeho prezidenta. Chybu však nedělá on, ale jiní západní politici bohužel ano.

(Právo 6.8.)