V horkém létě patnáctého roku 21. století se dějí věci, které by mohly být ještě před pár lety pokládány za nepravděpodobné scénáře. Stačí si jen vzpomenout na diskuse, zda by naše armáda neměla mít především expediční charakter pro nasazování v misích NATO. A jedna mise - afghánská - naši armádu na pár let skutečně doslova pohltila.

A v souvislosti s utlumením masivní vojenské přítomnosti NATO v Afghánistánu, což se týkalo i naší armády, se dokonce objevil termín „deafghanizace armády“. Vše se dnes stává minulostí a armáda zřejmě kráčí vstříc novým vážným úkolům, tentokrát ovšem doma, jak o tom svědčí plán ministerstva obrany nasadit na ochranu státních hranic v případě enormního přílivu uprchlíků až dva a půl tisíce vojáků.
Vezmeme-li v úvahu, že armáda má dnes zhruba 21 tisíc vojáků, a pokud vše půjde dobře, za pár let by to mělo být o dva tisíce více, není to vůbec málo, zvláště pokud bychom započetli nutné rotace nasazených útvarů.

Vedení armády mohlo takový úkol minimálně předvídat. Autor komentáře s tím má osobní zkušenost. Asi před dvěma roky mu v rámci standardizovaných rozhovorů jednoho projektu bezpečnostního výzkumu s reprezentanty české bezpečnostní komunity sdělil tehdejší náčelník generálního štábu a dnešní předseda vojenského výboru NATO armádní generál Petr Pavel, že je nutné promýšlet nasazení armády v případě velkých uprchlických vln. Mohlo se tak tehdy dít pouze v hypotetické rovině, protože nebylo žádné politické zadání se takovým úkolem zabývat.

Dnes politické zadání nesporně pod tlakem událostí existuje. V celé záležitosti se ale vynořuje několik otázek, na které bychom měli znát odpovědi. Je nasazení armády členského státu NATO a EU k plnění úkolů na ochranu hranic předmětem konzultace, nebo dokonce koordinace se spojenci? Pokud je Česká republika uvnitř schengenského prostoru, platí taková otázka dvojnásob. Zabývá se NATO a EU problémem nasazování armád k plnění ochrany hranic, nebo nikoliv? Stavba plotu na maďarskosrbské hranici plně v maďarské režii naznačuje druhou možnost. Není možné hodnotit potenciální další „živelné“ nasazování armád členských států EU a NATO na ochranu hranic jako znak klížící se evropské jednoty a faktického konce schengenského systému?

A nakonec existuje příprava strategie, která by i v krátkodobém horizontu vyústila v konkrétní kroky, jak zajistit účinnou ochranu vnějších hranic EU s využitím diplomatických, zpravodajských, policejních, vojenských nástrojů či nástrojů humanitární a rozvojové pomoci? Posledně jmenovaný přitom může být pro ochranu vnější hranice EU zcela zásadní, i když bude pomoc poskytována daleko od unijních hranic.
Zatím ale spíše převládá bezradnost, kterou vidíme i u dvou silných mocností Evropy, Francie a Velké Británie, jak dokládá situace s uprchlíky v Calais a u vjezdu do tunelu pod La Manchem. Bohužel.

(Právo, 13.8.)