Politici, kteří tvrdí, že pro řešení uprchlické krize má zásadní význam ukončení války v Sýrii a Libyi za pomoci EU, dostávají občas za uši. Tento postoj je prý jen trapnou snahou vyhnout se kvótám na přerozdělení 160 tisíc uprchlíků a důkazem, že se tito politici zápecnicky upínají k hurvínkovským představám. Takové odsudky nejsou na místě. Situace je z ekonomického a bezpečnostního hlediska neudržitelná. Nakonec budeme nuceni uplatňovat taktiku udržitelného soucitu.

Německo nejdřív syrské uprchlíky zvalo, a teď oznamuje, že začne kontrolovat své hranice. Bodejť, sebebohatší země si nemůže dovolit přijmout deset tisíc běženců denně. Skutečné střežení vnější hranice EU je pak jednoznačnou prioritou. To ale nestačí. Je nutné jít na kořen věci a nevymýšlet kvóty.

Záblesk realismu přišel z Paříže. Ministr zahraničí Fabius prohlásil, že přijetí všech běženců ze Sýrie a Iráku, kteří prchají před Islámským státem, by byla chyba, protože by to znamenalo vítězství extremistů: „Pokud přijdou všichni uprchlíci do Evropy, pak IS vyhrál. Cílem je to, aby Blízký východ zůstal Blízkým východem, což znamená náboženskou různorodost, kde jsou křesťané, jezídi a další.“ Co pro to může Evropa udělat? Rychle zpytovat svědomí, jak její podpora protiasadovských sil v Sýrii zmutovala do nástupu islámistů, vzít na vědomí, že Asad je součástí řešení, a přestat odmítat jeho, byť dočasné, setrvání u moci.
Vstup Ruska na scénu, ke kterému došlo i pro váhavost (či liknavost?) Američanů mění pravidla hry. Evropa jistě nemůže masivně vyslat vojska, může ale diplomaticky přispět ke vzniku účelové koalice Západu a Ruska k porážce IS, což je krok k částečné stabilizaci regionu.

Někteří politici to mohou považovat za spojení s „čertem proti ďáblu“. Podstatné nicméně je, že Západ i Rusko se mohou shodnout, že IS je nyní společný nepřítel č. 1. Ano, je to reálpolitika, která je v Evropě oficiálně považována za amorální. Není ale amorální přihlížet konfliktu, který vyhání milióny do Evropy?

(Právo, 14.9.)