Výsledky parlamentních voleb na Slovensku jsou interpretovány jako velké překvapení, vstup Kotlebových neonacistů do parlamentu je považován za šok. Na pozadí toho, co se děje v Evropě, nicméně Slovensko jen potvrzuje obecnější trend. Sociální demokraté a liberální konzervativci, dlouhodobě formující evropskou politiku, ztrácejí v konfrontaci s radikálními, populistickými a xenofobními uskupeními půdu pod nohama.
Tento trend se zrychluje a postupně mění politickou mapu Evropy. Stačí se jen podívat do Francie, Finska, Dánska, Itálie, Rakouska, Řecka, Španělska a Švédska. „Demokratická imunita“ je oslabena i v Německu.
A jestliže na Slovensku už teď mluví o předčasných volbách, které by snad měly vyřešit vzniklou patovou situaci, není to nic originálního: Španělsko směřuje k volebnímu repete poté, co skončil čtyřicetiletý bipolární stranický monopol.

Letmý pohled přes oceán na tažení Donalda Trumpa v amerických prezidentských dostizích přitom ukazuje, že nespokojenost s tradiční politikou nepanuje jen v Evropě.Nápor několika nezvládaných krizí – od Ukrajiny přes Řecko a Sýrii až po uprchlickou vlnu – si vybírá svou daň. Politikové jen s velkými obtížemi hledají způsoby, jak čelit rostoucí bezpečnostní nestabilitě. Politické body sbírají ty síly, které místo konceptu „stále těsnější Unie“ nabízejí renacionalizaci politiky. Bohužel, konkrétně v případě uprchlické krize jim EU, resp. Německo, nahrály takříkajíc na smeč.
Občany vyčerpává i ekonomická stagnace. Hospodářské oživení je slabé, hrozba další krize je značná. Nejistotu zvyšuje hrozba odchodu Británie z EU i fatální propad kondice Řecka, jež je navíc tísněno přívalem uprchlíků.

„Tekutý hněv“ v evropských společnostech ústí ve volbu tzv. nesystémových stran a uskupení. Celý trend ovšem pramení i z rostoucích příjmových disproporcí ve společnosti – dokonce v sociálně tržním a bohatém Německu je podle OECD průměrný příjem deseti procent nejlépe vydělávajících Němců 6,6krát vyšší než deseti procent obyvatel s nejnižšími příjmy. Téměř čtyřicet procent zaměstnanců nemělo v roce 2013 standardní pracovní smlouvy a bylo zaměstnáno na částečný úvazek a počet obyvatel hlásících se ke střední třídě se propadl o patnáct procent. V chudších zemích Evropské unie je situace podstatně horší. Až šedesátiprocentní nezaměstnanost mladých lidí do 25 let v Řecku, Itálii a Španělsku hovoří za vše. Americký ekonom Joseph Stiglitz má tudíž pravdu, když upozorňuje, že prohlubující se sociální nerovnosti ve společnosti podlamují ekonomický růst a oslabují demokracii. A to navíc ve chvíli, kdy se začínají objevovat konkurenční „nezápadní“ modely společenského uspořádání.

Demokratickým politikům v Evropě se tedy čas na změnu politiky krátí. Nemá nakonec pravdu americká novinářka Ann Applebaumová, když v pátečním vydání listu Washington Post napsala, že aktuálně nás od krachu NATO, Unie a možná i liberálního světového řádu dělí dvoje nebo troje neúspěšné volby?

(Právo, 8.3.)