Před osmi lety byly americké volby spojeny s velkými očekáváními. Nejen Spojené státy, ale i Evropa byly zasaženy „obamanií“. Jednoduché heslo „Ano, my můžeme“ pomohlo Baracku Obamovi jako prvnímu Afroameričanovi vyhrát prezidentské volby. Lidé byli plni naděje, že Obama nasměruje Spojené státy a svět k lepší budoucnosti. Dnes vidíme, že to byla iluze.

Nadšení je v roce 2016 vystřídáno frustrací. Proběhla bizarní předvolební kampaň, kde proti sobě stáli nepříliš důvěryhodná představitelka establishmentu Hillary Clintonová a excentrický prostořeký miliardář Donald Trump, který odhodil jako nepotřebnou veteš jakoukoli politickou korektnost.

Před světem se ovšem před volbami v ostřejším světle objevil obraz nikoli spojených, ale rozdělených států amerických. USA jako celek sice ekonomicky prosperují, nicméně dělba bohatství je nerovnoměrná.
Významný americký ekonom a nositel Nobelovy ceny za ekonomii Joseph Stiglitz došel k závěru, že nejvýše postavené jedno procento Američanů bere asi pětinu příjmů a kontroluje víc než třetinu veškerého bohatství. K nejvíce vydělávajícím dvaceti procentům lidí plyne více než osmdesát procent příjmů. Dobře jsou na tom zajištění a vzdělaní bílí liberálové v heterogenních městských centrech těžících z globalizace. Na druhé straně jsou zde homogenní periferie s chudinou a chudnoucí střední třídou, které naopak globalizace porazila.

V Británii tato kategorie rozhodla o brexitu, v Americe rozhodla o vítězství Donalda Trumpa, který svojí rétorikou oslovil nespokojené a ponížené. Hillary Clintonová prohrála i proto, že nebyla schopna tyto lidi získat na svou stranu. Nevěřili jí. A navíc i mnozí z těch, co ji volili, činili tak se „zacpaným nosem“ jako menší zlo ve srovnání s Donaldem Trumpem. Zároveň se ukázalo fatální selhání předvolebních průzkumů, které věštily Clintonové vítězství.

Západní svět má tak další problém. Ve dvou klíčových zemích došlo letos k vítězství populistů. Trumpův úspěch bude nepochybně vítanou vzpruhou pro jeho mnohé souputníky v Evropě. A demokratickým stranám se bude stále hůře čelit jejich tahu na branku, pramenícímu ze sociální nespravedlnosti a frustrace ze stavu politiky. Pokud nebudou schopny sebereflexe a tuto politiku nezmění, budeme asi svědky dalších politických šoků. Řekl bych, že po noci z osmého na devátého listopadu 2016 je už skoro pět minut po dvanácté.

(Právo, 9.11.)