V momentu, kdy Evropská unie jedná s Británií o podobě brexitu a začíná řešit otázky těsnější integrace, čelí Španělsko opětovnému pokusu katalánských separatistů o nezávislost. Prvního října má o něm v nejbohatším španělském regionu proběhnout další referendum. Evropu to musí zajímat. Pokud by separatisté uspěli, mohl by to být začátek rozpadu španělského státu a samozřejmě i povzbuzení pro separatistické tendence v regionech řady evropských zemí. Stačí připomenout Skotsko, Vlámsko, severní Itálii nebo stále nepokojné země západního Balkánu.

Španělská vláda si je vědoma toho, co je v sázce. Proto neváhá používat proti referendu jak právní, tak silové nástroje. Z pohledu centrální vlády v Madridu je referendum protizákonné a protiústavní. Došlo už i na přímé střety španělských ozbrojených složek a zastánců nezávislosti v Barceloně. Katalánskou vládu neodradily od tahu k referendu ani útoky islamistických teroristů, které podnikli v katalánské metropoli a v jejím okolí minulý měsíc. Není to příliš zodpovědné, uvážíme-li, že každý prvek vnitřní nestability ve Španělsku nahrává radikálním islamistům, kterých zde, jak se ukazuje, není málo. Heslo o tom, že nezávislé a bohaté Katalánsko by se nemuselo dělit se zbytkem země, vše přebíjí.

Chtějí ale nezávislost samotní Katalánci? Některé průzkumy veřejného mínění ukázaly, že úplnou nezávislost si přeje pouze 41 procent občanů. Jenže hlasování v referendu se zpravidla zúčastňují hlavně zásadoví stoupenci nezávislosti, a to může při nižší voličské účasti rozhodnout. Byl by ale takový výsledek akceptovatelný pro „mlčící většinu“? Není tady potenciální nebezpečí vážnějšího konfliktu, třeba i ozbrojeného? Zatím snad ne. Na rozdíl od Baskicka, kde působila organizace ETA, snažící se silovými metodami o dosažení jeho nezávislosti, bylo v Katalánsku separatistické hnutí vždy umírněné. V letech 1978–1995 zde sice působila organizace Terra Lliure, byla nicméně podstatně slabší než ETA, při jejích útocích zahynul pouze jeden člověk a pod tlakem státního aparátu ukončila svoji činnost.

Potenciál konfliktu přesto nelze nikdy podceňovat. Vždyť zkušenosti z Jugoslávie ukazují, že i malá skupina radikálů je schopna, byť jen propagandou, zmanipulovat davy. Všechno to nakonec může vést až k ozbrojeným střetům a ke krveprolití. Existují ale dvě hlavní překážky pro vyhlášení nezávislosti: silná integrace Katalánska do španělské ekonomiky a fakt, že pokud by se snad Katalánsko skutečně oddělilo, jen velmi těžko by získávalo mezinárodní uznání neřkuli automatické členství v EU. To potvrdilo vedení Unie i francouzský prezident.

Nezapomínejme však, že olej do separatistického ohně přilila uznáním Kosova za samostatný stát před téměř deseti lety většina členských států EU. Španělsko vědělo dobře, proč mezi nimi nebylo a dodnes není.

(Právo, 25.9.)