Hodně se dnes mluví o tom, že následující měsíce mohou rozhodnout o dalším směřování Evropské unie. Má se hlavně na mysli především zrychlení procesu evropské integrace, což by snad časem mohlo přeměnit EU z globální mocnosti „bez státu“ v globální mocnost „se státem“. Tedy s tím, co je potřeba k tomu, aby Evropa byla schopna obstát v dynamicky se měnícím světě, kde jsme na začátku nelehkého procesu střídání globálních hegemonů. Evropa musí vnímat turbulence ve vnitřní i zahraniční politice Spojených států, které oslabují jejich velmocenský status, i stálý růst globálního vlivu Číny, který se promítá i v iniciativě „Pásmo a Stezka“.

Evropa čekala letos hlavně na francouzské prezidentské a německé parlamentní volby, které měly vyjasnit terén. Porážkou Marine Le Penové a obhájením kancléřského mandátu Angelou Merkelovou se může zdát, že prohlubování integrace nic nestojí v cestě. Svědčilo o tom i vystoupení prezidenta Emmanuela Macrona na pařížské Sorbonně hned po německých volbách, kde horoval za integrační zrychlení. Plány a realita se ale mohou rozcházet. Merkelová sice počtvrté vyhrála, není to přesto spíše vítězství Pyrrhovo? Její chyby v migrační politice měly na výsledek voleb velký vliv. Úspěch krajně pravicové Alternativy pro Německo a značné oslabení tradičních stran – konzervativců a sociálních demokratů – znamená, že dochází k rozpadu systému politických brzd a protiváh, který charakterizoval celý poválečný německý vývoj.

Pokud vznikne trojkoalice mezi CDU/CSU, FDP a Zelenými, dají se předpokládat permanentní vnitřní tenze v přístupech k ekonomice, ochraně životního prostředí, energetické politice, ve vztahu k Evropě, bezpečnosti a obraně a samozřejmě i v otázkách migrace, kde už některé negativní trendy nepůjde jen tak zamést pod koberec. I sama Merkelová přiznala, že vyjednávání o koalici bude těžké. V nové konstelaci nemusí nakonec dovládnout až do konce volebního období, které je i tak zřejmě jejím posledním.

Problémem ovšem nemusí být jen Německo. Nedořešeny jsou zásadní bezpečnostní otázky: v zásadě nekontrolovatelní nelegální migranti uvnitř Evropy, ohniska islamistického radikalismu v řadě západoevropských měst, efektivní ochrana unijní vnější hranice. Příkladem budiž znovuobnovení středomořské uprchlické trasy, kdy místo z Libye směřují uprchlíci do Evropy z Tuniska. Evropu zaskočila i katalánská krize. Pokud eurokomisař Günther Oettinger dokonce hovoří o možnosti občanské války ve Španělsku, musí být situace vážná. Další eskalace konfliktu může být pro EU nebezpečná s ohledem na skutečnost, že existuje několik spících konfliktů mezi centrem a některými regiony v řadě dalších unijních zemí.

Dokáže si pak někdo představit, že v momentu, kdyby se některé evropské země dostaly do spirály animozit a třeba i násilí, bude prostor pro prohlubování evropské integrace? O budoucnosti Evropy se tak možná aktuálně nerozhoduje v Berlíně či v Paříži, nýbrž v Madridu a v Barceloně.

(Právo, 9.10.)