Příští rok nás čekají oslavy stého výročí založení republiky. Měl by to být silný impulz k přemýšlení o tom, kam bychom měli směřovat ve světě, který se nám před očima dramaticky proměňuje.
Realita je jiná. Česká politika je po parlamentních volbách ochromená. Týden před první schůzí Sněmovny nevíme, zda budeme mít funkční parlament. Proběhla vzpoura voličů proti „establishmentu“ iniciovaná ANO. To však své sny bude naplňovat těžko. Uvidíme, v jaké kondici bude klub ANO. Vždyť v něm je i poslanec, který jím být nechtěl, protože se mu líbí v Senátu, a voliči mu to zarazili. Proto bude znovu kandidovat na senátora.

Strany v opozici vůči ANO disponují ústavní většinou, je jich ale příliš a se zcela různorodými programy. Proti ANO vede většina z nich povolební bitvy, zároveň se stíhají hádat mezi sebou. Ilustrací je výpad předsedy KDU-ČSL Pavla Bělobrádka na adresu předsedy parlamentního klubu Starostů Jana Farského, ve kterém ho označil za lháře a podrazáka kvůli jeho tvrzení, že lidovci vykopli STAN z koalice. A to měli být lidovci a Starostové vysněnou „třetí silou“ v české politice jako alternativa ANO a sociální demokracii.

Vítěz voleb Andrej Babiš už sestavuje z pověření prezidenta vládu, v některých případech to ovšem připomíná „pozdní sběr“. Některým osloveným se do ministerských seslí při vědomí možné krátkodechosti vlády nechce, někteří ambiciózní jedinci se naopak do vlády hrnou, což Babiš potvrdil v případě ministerstva kultury zajímavým konstatováním „hlásí se sice mraky lidí, ale ještě nemám jasno“. Přiznejme nicméně, že dát dohromady i formálně polopolitickou vládu je nejednoduchý úkol. Jasno také není, zda bude vládnout vláda menšinová, nebo vláda v demisi, či zda bude vůbec zvolen předseda Sněmovny. O tom může spolurozhodovat i Strana přímé demokracie, z jejíhož parlamentního lůna se na nás tento týden vyvalily xenofobní a rasistické výroky.

Do rozvibrované politiky se navíc ještě přidává souboj o Pražský hrad. Letos je součástí povolebních manévrů, takže čekejme do konce roku další výpady, konflikty a peprná prohlášení. Určitě dojde i na trochu hysterie. Stranou pozornosti by ale nemělo být, že s výjimkou prezidenta Miloše Zemana, profesora Jiřího Drahoše a textaře Michala Horáčka zbylí kandidáti spoléhali nikoliv na veřejnou podporu kandidatury sbíráním podpisů od občanů, nýbrž na jednodušší podpisy od senátorů či poslanců. Mnozí z nich se přitom neváhali podepsat i více než jednomu kandidátovi. Nepředstavuje to devalvaci vážnosti prezidentské volby?

Stav české politiky je varující a nelze ho podceňovat. I v souvislosti s tím, že vývoj ve světě a v Evropě je nyní v mnoha ohledech nepředvídatelný a rizikový. Kumulace „nevládnutí“ doma a krize venku může vyústit v polarizaci společnosti a ve volání po vládě „pevné ruky“. Katastrofický scénář? Ani ne. Stačí se podívat, kolik lidí dnes v celé Evropě volí krajně pravicové a extremistické strany, a porovnat to se situací před deseti lety.

(Právo, 13.11.)