Situace v Evropě nevzbuzuje mnoho optimismu. Přispěly k tomu i výsledky italských parlamentních voleb. Poprvé zvítězily v zakladatelské zemi EU politické síly krajní pravice a nevyzpytatelných populistů s protievropským programem. Dalo se to očekávat? Bohužel dalo, a to i kvůli fenoménu evropské politiky posledních let – nezvládané migrační vlně. Heslo „Itálie na prvním místě“ přilákalo k Lize osmnáct procent voličů, což je o čtrnáct procent víc než před čtyřmi lety.

Jenže k obavám z migrace se nejen v Itálii přidávají i obavy o bezpečnost, strach z ekonomických škrtů, prohlubujících se sociálních nerovností a oslabování jistot střední třídy. Taková toxická směs poznamenává politickou mapu napříč Evropou. Nedivme se tak současnému složitému vývoji v Německu, kde se podařilo až po půl roce od voleb tradičním stranám pravice a levice dát dohromady vládu. Bude ale schopna reagovat na fakt, že se i v této vzorové zemi sociálního tržního hospodářství úroveň nerovnosti ve společnosti dostala na úroveň před sto lety? Deset procent nejbohatších obyvatel vlastní čtyřicet procent národního bohatství, kdežto padesát procent těch chudších pouze sedmnáct procent. Alternativa pro Německo číhá na svoji šanci…

Všude po Evropě vidíme ohniska nespokojenosti, která někde již explodovala, jako v Británii, nebo doutnají jako v Katalánsku. V některých zemích dochází k faktické změně režimu vládnutí. Profesor Oxfordské univerzity Timothy Garton Ash uvedl, že v Maďarsku už fakticky neexistuje liberální demokracie, ale spíše jakýsi hybridní, semiautoritářský režim, Polsko se k tomu blíží. Nenarušuje to podobu EU jako komunity demokracií? Není kacířské se ptát, zda se maďarský či polský scénář nemůže opakovat i u nás. České reálie jsou sice odlišné, nicméně varující je prolamování dřívějších tabu. Místo toho aby byla jedna xenofobní strana považována za politicky vyloučenou lokalitu, vítěz voleb s ní pragmaticky vládne, i když zatím jen v parlamentu.

V každém případě bude ale v celkové evropské kakofonii stále složitější dobírat se na celoevropské úrovni společných stanovisek, neřkuli strategií. Je to zvlášť znepokojující při pohledu na dění v okolí Evropy, na Blízkém východě a v Severní Africe a také při pohledu na politiku našeho spojence za Atlantikem. Vzpomene si dnes někdo ve stínu hrozící obchodní války se Spojenými státy na optimistické vize o transatlantické zóně volného obchodu, která se měla stát „ekonomickým NATO“?

Především v Berlíně a v Paříži budou muset zvažovat, jaký model vládnutí pro Evropu zvolit. Neměla by být prvořadou snaha o eliminaci oné toxické směsi nespokojenosti evropských občanů? Naopak příliš tlačit na pilu „útěkem vpřed“ v podobě prohlubování evropské integrace, tam kde to není nezbytné, se nemusí vyplatit. Evropa v současném velmi nejistém světě tím může být paradoxně méně řiditelná.

(Právo, 14.3.)