Po roce uskutečnily Spojené státy další raketový úder na Sýrii. Pochybnosti, zda se Asadův režim skutečně dopustil chemického útoku, se nepřipustily, naopak válečnická rétorika přetavená i do Trumpových tweetů nedávala šanci vyhnout se dalšímu spektakulárnímu použití amerických zbraní.

Vůbec není jasné, jaká je vlastně strategie USA v Sýrii. Před čtrnácti dny v Ohiu Trump řekl, že USA velmi brzy ze Sýrie odejdou, poté bombardovaly Damašek a další města. Přispěje to ale k průlomu ve složité blízkovýchodní situaci? Ovlivní to rozsáhlé ruské angažmá na syrském bojišti? Dost těžko, když bylo Rusko, i neformálními kanály, včas varováno, jakých objektů se bude útok týkat, a bylo mu zaručeno, že se nedotkne ruských základen.

Celý kontext amerického úderu i Trumpovo rozhodování vyvolává obavy. Konfrontační atmosféra houstne, k diplomatické válce, sankcím a bombardování stačí pouze konstatování, že někdo s „největší pravděpodobností“ něco spáchal, s jasnými důkazy si nikdo těžkou hlavu nedělá. K tomu se hodí použití chemických zbraní: jednou v Británii, podruhé v Sýrii.

Máme zde prezidenta, který činí závažná zahraničněpolitická rozhodnutí ve chvíli, kdy je pod tlakem dalšího domácího skandálu. Klasické „vrtěti psem“? Evropa by o tom měla ve vlastním zájmu hodně přemýšlet. Třeba i naši britští a francouzští spojenci, kteří se zapojili do Trumpova útoku. Nebylo by lepší, kdyby věnovali víc pozornosti Libyi, kde společnou rukou otevřeli před sedmi lety svržením Kaddáfího bezpečnostní Pandořinu skříňku?

(Právo, 16.4.)