Uplynulých pět let funkčního období Evropské komise a Evropského parlamentu bylo mimořádně komplikované. Migrační krize, řecká dluhová krize, brexit a zásadní změny americké zahraniční politiky po zvolení Donalda Trumpa prezidentem rozkolísaly evropskou politiku i postavení Evropy ve světě a ovlivnily vnitropolitickou situaci prakticky všech členů Unie. Překreslovaly se tradiční politické mapy, objevila se na nich nová uskupení stavící se k evropskému integračnímu projektu kriticky až nepřátelsky.

V následující pětiletce problémů neubude. Migrační krize je utlumena, nicméně pohled na politickou, ekonomickou a bezpečnostní situaci v Africe nebo na Blízkém východě zavdává důvody k obavám. Ukázkovým příkladem je konflikt v Libyi. Evropa nad ním ztrácí kontrolu. Brexit má sice nastat 31. října, nikdo ale nedá ruku do ohně, že se tak skutečně stane. A i kdyby, lze těžko předvídat všechny negativní dopady na EU. Ta se navíc s největší pravděpodobností bude nucena vyrovnávat s politickým stylem nového britského premiéra Borise Johnsona, který Evropu zrovna nemusí. Shodne se v tom s prezidentem USA.

V případě znovuzvolení Trumpa na druhé období se v jeho strategii Amerika na prvním místě najde pro Evropu ještě méně prostoru než dnes. Evropané se sice mohou kojit nadějí na změnu ve Washingtonu, jenže i případný další „postimperiální“ prezident z řad Demokratické strany nezaručí návrat transatlantického tandemu s ohledem na rostoucí limity globální moci USA.

Evropským bolehlavem bude i rostoucí napětí v americko-čínských vztazích, mezi stávajícím a vynořujícím se globálním hegemonem. Aktuálně vidíme, že je nakročeno k otevřené obchodní válce. Evropa musí mít obavy z nemalých kolaterálních škod v případě její eskalace. Navíc se dostává mezi mlýnské kameny: kauza Huawei budiž příkladem.

Vnitřní politiku EU významně ovlivní i parlamentní volby v Německu v roce 2021 a prezidentské ve Francii o rok později. Německo vstoupí do „postmerkelovské“ éry a Emmanuel Macron to nemusí mít se svojí prezidentskou obhajobou vůbec jednoduché. Podaří se zachovat funkční německo-francouzský unijní motor? A pak je zde vpravdě zásadní otázka k řešení pro Brusel a lídry členských zemí Unie, kterou minulý týden zmínil Alain Frachon v Le Monde: Může Evropa ve svých současných hranicích s 28 nebo 27 členy přejít od trhu k politice, od ekonomiky ke strategii, od obchodu k obraně?

Takovou otázku by měli lídrům členských zemí pomáhat z Bruselu řešit zkušení politikové, těžší politické váhy. Jenže politický kompromis na summitu Evropské rady vygeneroval jako kandidátku do čela Evropské komise evropskou politikou málo popsaný list: německou ministryni obrany Ursulu von der Leyenovou. Je to ukázkový projev demokratického deficitu. Vždyť o ní nepadlo v eurovolbách ani slovo. Kandidatuře se diví i mnozí němečtí novináři a politici. Argumentují tím, že po šesti letech ve funkci ministryně se nachází bundeswehr v nedobrém stavu, což je i důvod, proč požadovat její demisi. Pozice předsedkyně Evropské komise je tudíž nad její síly. Ozývají se i hlasy, aby Evropský parlament její kandidaturu odmítl. Nemůže se tak zkomplikovat i ustavení nové Evropské komise? V takovém případě hrozí, že strategické výzvy, které musí Evropa řešit, se dostanou do pozadí a její vnitřní problémy ji navíc oslabí.

(Právo, 8.7.)