Krize ve Venezuele, pokračuje. Nicméně nehledě na katastrofální hospodářskou situaci se zatím Juanu Guaidóvi, který byl v lednu prohlášen národním shromážděním za ústavně legitimního prezidenta nedaří odstranit úřadujícího prezidenta Nicoláse Madura. Zjevně se nenaplnil předpoklad, že manévr s „legitimním prezidentstvím“ povede k rychlému konci Madurova režimu na což možná spoléhaly Spojené státy a EU, včetně nás, když Guaidóa jako prezidenta uznali.

Za povšimnutí stojí, že už dvakrát se Guaidóvi nezdařilo Madura svrhnout s pomocí otevřené konfrontace. V únoru to byl pokus s dodáním humanitární pomoci z Kolumbie, která se měla stát další roznětkou nespokojenosti Venezuelanů s režimem. Minulý týden v úterý sice vyhlásil na letecké základně poblíž Caracasu začátek povstání s podporou armády, jenže záhy se ukázalo, že to byl jen její zlomek a tak skončilo krachem. Armáda stále podporuje Madura.

Venezuelský novinář Francisco Toro zároveň upozornil, že i když režim padne a opozice zvítězí nebude to automaticky znamenat stabilitu s přihlédnutím k tomu, že v zemi působí celá řada ozbrojených skupin – provládní paramilitární jednotky, kolumbijské guerilly, nebo mocné pouliční gangy. Ty se s politickou změnou nemusí z řady důvodů smířit. K tomu lze přičíst i to, že Venezuelané mohou očekávat rychlé změny ve své neradostné ekonomické situaci, což je ale spíše nerealistické. A míra nespokojenosti se pak obrátí proti potenciální nové vládě.

Situaci kolem Venezuely komplikuje i fakt, že se stala bitevním polem „v zastoupení“ mezi Spojenými státy a Ruskem. K překvapení Spojených států, které mohou dle Monroeovy doktríny považovat Venezuelu za svůj „zadní dvorek“ se Rusko v zemi výrazně uchytilo. Poskytlo zemi úvěry, uzavřelo s ní zbrojní kontrakty a působí v ní ruští vojenští poradci. Možná chce Rusko ukázat, že se lze i s poměrně malými náklady dostat do americké zájmové sféry a oplatit tak Američanům, i když v menším měřítku, jejich angažmá v ruské zájmové sféře v postsovětském prostoru.

Části nejvyššího amerického vedení to silně vadí, jmenovitě poradci prezidenta Trumpa pro národní bezpečnost Johnu Boltonovi a ministrovi zahraničí Mike Pompeovi. Situaci by nejraději rozsekli i vojenskou intervencí do Venezuely. Jenže jak některé zdroje ukázaly není k ní mnoho chuti ani v Pentagonu a nemá příliš podporu ani u amerických spojenců v regionu. A Donald Trump si může být vědom rizika „latinskoamerického Iráku“, což by mu před prezidentskými volbami za rok a půl mohlo uškodit.

O něčem vypovídá i páteční telefonát mezi Trumpem a ruským prezidentem Vladimírem Putinem. Ze zpráv o jeho obsahu vyplývá, že se oba lídři domluvili o začátku nové éry spolupráce v různých otázkách od Severní Koreje po Venezuelu. Podle Trumpa se Putin do záležitostí Venezuely nechce vůbec vměšovat, a pokud ano, jen tak, aby to napomohlo pozitivním změnám. Putin ale zároveň dodal, že pokusy o silovou změnu v Caracasu podrývají perspektivu politického urovnání krize.

Jak to číst? Třeba tak, že Američané za „puštění“ Venezuely Rusy i za cenu nějakého kompromisu vyhoví Rusům jinde, kde se kříží jejich strategické zájmy. Nabízí se Ukrajina nebo Sýrie. Zdá se, že se hraje opět velmocenská hra právě ve chvíli, kdy došlo ke zmražení komunikace mezi NATO a Ruskem. A Evropa, která Američanům v případě Venezuely s podporou Guaidóa vyšla vstříc může dalšímu vývoji jen přihlížet.

(Právo, 6.5. 2019)