O moderních technologiích aneb Jak jsme zapomněli mluvit
Když jste se ve 20. století rozhodli odcestovat na jiný kontinent a začít tam „nový život“, spojit se s rodinou nebo přáteli ve své vlasti bylo těžké. V případě Československa v druhé polovině minulého století samozřejmě i z jiných důvodů, než kvůli neexistenci současných technologií. Ale také v prvních deseti letech po roce 89 jste se se svými blízkými v zahraničí spojovali těžko.
A dnes? Stále je na světě (a kupodivu tedy i u nás) dost míst, kde mobilní a internetový signál neseženete. Ale jsou to místa bez civilizace, kam se jezdí mimo jiné právě proto, že tam ten jinde všudypřítomný signál není. Jinak ovšem není problém zvednout telefon v Kanadě a během pár vteřin mluvit s rodinou v České republice nebo s přáteli v Asii. A nejen mluvit. Díky řadě aplikací, kamerám a mikrofonům v počítačích se můžete při hovoru dokonce vidět. A když chcete poslat z České republiky důležitý dokument obchodnímu partnerovi do Argentiny, použijete scanner a email nebo jen svůj chytrý telefon, takže adresát má dokument během pár minut na svém monitoru nebo ve svém mobilu. Žádná letecká nebo lodní pošta a týdny čekání. Minuty a sekundy, to jsou časové jednotky dnešního kontaktu mezi lidmi.
Ze všech těchto pozitiv moderních technologií by se chtěl vyvodit logický závěr, že díky nim k sobě mají lidé blíž. Díky všem chytrým aplikacím a telefonům můžete komunikovat s členy rodiny a přáteli kdykoliv se vám zamane, ať jsou kdekoliv. To samé v práci, v podnikání, v byznysu. Vše můžete kontrolovat, každému hned zavolat, napsat. Vše se dá změřit a zhodnotit přístroji a technologiemi.
Jenže výsledkem je generace sklopených hlav, jak jí nedávno někdo velmi trefně pojmenoval. Znáte ty fotky, kde jsou lidé například v metru nebo na zastávce, stojí kousek od sebe a všichni se sklopenou hlavou koukají do mobilu či tabletu? Dva mladí lidé, kluk a holka, kteří jsou na romantické večeři a ačkoliv je dělí od sebe jen pár decimetrů stolu, tak se nedrží za ruce a nekoukají si do očí, ale v rukách svírají mobily a očima na nich čtou, co se zrovna děje stovky kilometrů daleko.
Lidé dnes mohou na Facebooku z Prahy oslovit krásnou dívku z Mexika a sdělit jí, jak krásné má nohy, ale oslovit naproti sedící dívku v tramvaji je úkol skoro nesplnitelný. Lidé dnes umí vynadat tím nejsprostším způsobem těm, kteří v diskuzích na Facebooku nebo pod články zpravodajských serverů nesouhlasí s jejich názory, říci ale názorovému souputníkovi tváří v tvář něco pěkně od plic, na to odvaha nezbývá.
Důsledky nedostatečného osobního kontaktu vnímám i v politice. S nástupem sociálních sítí politici sdělují své názory veřejnosti okamžitě a mnohdy to dělají dříve, než svůj postoj nebo jeho změnu sdělí například koaličnímu partnerovi. Někdy jsou to dokonce cílené vzkazy přes sociální i další internetová média. To nám opět bere kus gentlemanství, které z politiky mizí.
Určitý negativní vliv technologií vidím také ve zdravotnictví. Rozdíly mezi starší a mladší generací lékařů jsou dnes skutečně patrné, i když to samozřejmě není pravidlo. Mladí lékaři mnohem více lpí na tom, co jim řeknou technologie, jaká čísla jim po vyšetření ukáže počítač a jakou diagnózu díky nim stanoví. Mnohem menší důraz pak kladou na osobní kontakt s pacientem. Nedokáží s ním, tak jako jejich starší kolegové, normálně lidsky promluvit, což má vliv nejen na to, že se pacient nemusí cítit psychicky dobře, ale také na to, že lékaři neodhalí třeba triviální příčiny pacientových problémů, které vyplývají z jeho životního stylu - protože si o něm už neumí rozhovorem mezi dvěma lidmi zjistit podrobnosti.
Nechci, aby to vyznělo, že jsem snad odpůrcem moderních technologií a pokroku. Naopak, díky nim jsme schopni ve zdravotnictví pomoci mnohem více lidem, než tomu bylo dříve. Jen se snažím prosazovat, abychom nezapomínali na mezilidský kontakt. A to platí i v osobním životě. Jsem si jistý, že rodinný oběd nebo výlet do přírody nemůže nahradit hovor po Skypu, i kdyby se k němu připojila celá rodina.