„Vidím město veliké, jehož sláva bude hvězd se dotýkati.“

Tak podle legendy pravila kněžna Libuše v jedné ze svých věšteb. Město, které viděla, byla samozřejmě Praha, a když se dnes na naše hlavní město podíváme, ať už ve významu vizuálním, nebo co se slávy a důležitosti týká, její věštba se určitě naplnila.


Jsme ale na prahu roku 2016. Nastává čas pro hodnocení roku, který je v tuto chvíli už minulostí, a také pro pohled do roku právě začínajícího. Ač osobně raději hledím kupředu, pojďme se nejprve krátce ohlédnout zpět. Nakonec nic není užitečnějšího, než poučit se z věcí, které jsme zažili, a stvořit si z nich lepší budoucnost.

Praha bezesporu zažila zajímavý a turbulentní rok. Když nebudeme počítat konec roku 2014, byl loňský rok začátkem práce nové Rady hlavního města Prahy, ve které jsme měli tu čest jako ČSSD také zasednout. Bohužel, jak se už na podzim ukázalo, koalice sestavená právě ke konci roku 2014 se roku 2016 dožít nemohla. Dnes je těžké a především asi zbytečné spekulovat o tom, zda mohla jiná koalice vydržet déle, nebo zda mohli její životnost ovlivnit jiné osobnosti zvolené jednotlivými stranami do Rady.

Pravdou ale je, že než vzájemné spory v koalici začaly eskalovat, tak jsme především poctivě pracovali (a někteří tedy makali, abych dodržel terminologii našeho bývalého koaličního partnera). Kromě každodenní agendy, kterou jsme na magistrátu řešili a kterou lze spíše než v médiích dohledat ve stenozáznamech z jednáních zastupitelstva, rady, ale především výborů a pracovních skupin, se v Praze v roce 2015 děly také skutečně velké věci.

Já vím, já vím, považovat otevření tunelu Blanka za něco pozitivního, o co se někdo svou prací zasloužil, to na většinu Pražanů působí jako červený hadr na býka. Na něčem tak šíleně drahém a tak dlouho trvajícím se přece nedá hledat nic pozitivního. Snad jen to, že už je to konečně otevřené a že to ale sakra zkrátilo cesty po Praze… A vidíte, dnes už nám ten tunel připadá jako něco samozřejmého. Na dobré věci se totiž moc dobře zvyká. Ale věřte mi, že otevřít „tu 5500 metrů dlouhou díru“ dříve než za rok naší práce v čele města, to byl velký oříšek. Oříšek, který jsme zdědili po několika pražských vládách a který už byl dost nahnilý. I tak se nám ho nakonec povedlo rozlousknout a naštěstí z něj vypadl překvapivě poživatelný obsah.

Podobné je to s prodloužením trasy metra A. Naši pacienti a personál včetně mě už považujeme za samozřejmé, že sotva vylezeme v Motole z nemocnice, sedneme na metro a jedeme rovnou do centra, kde jsme za 15 minut. Ovšem práce, která otevření těchto pár stanic metra navíc předcházela, to nebyla procházka růžovým sadem. A jsem rád, že jsme se nakonec dostali až do cíle, respektive do Motola.

Dost bylo ale ohlížení se přes rameno. Rok 2015 je už minulostí, se všemi svými klady i zápory. A když se dívám do roku 2016 a do blízké budoucnosti vůbec, zajímá mě především to, zda věštba kněžny Libuše bude i nadále aktuální. Zda Praha bude město veliké a jeho sláva bude hvězd se dotýkati.

Abych se vám přiznal, jsem v těchto věcech vlastně optimista, a i když už nejsem dvacetiletý (a ani třicetiletý) mladík, odmítám se zařadit do té škatulky staré generace, pro kterou je ta nová jen a jen horší.

Znáte to: „Ti mladí si dnes ničeho neváží, nemají žádná respekt, neznají svou minulost, jsou drzí…“.

A víte co? Já věřím, že tyhle řeči jsou částečně nadsazené, za což může bohužel určitý druh (asi pochopitelné) závisti, vycházející z toho, že mládí té starší generace bylo pošlapáno normalizací a škody, které na nich způsobila, se nikdy nedaly a nedají napravit. Zatímco dnešní mladí vyrůstají a žijí ve svobodě se všemi jejími klady, ale i zápory.

A že si mladí ničeho neváží a nemají respekt? Ba ne, oni jen nejsou přip****ní a nehodlají před každým ohýbat hřbet, jak nás to tvrdě učila hůl komunistova po dlouhých 40 let. Mohou cestovat, studovat téměř kde chtějí, mít přátele po celém světě. A tyhle přátele, vědomosti, zkušenosti a případně i peníze, to všechno přivádějí zpět do Prahy. Vidím to všude kolem sebe a jsem z toho nadšený, protože to je sláva, kterou Praha nikdy neztratí. To, že sem mladí cizinci rádi jezdí za naší mladou generací, která je sem - nezatížena okovy a ostnatými dráty komunismu – zve, a tady pak společně podnikají, studují nebo se baví.

Taková je budoucnost Prahy, ve kterou věřím. Moderní a světu otevřené město, jehož „sláva hvězd se dotýká“. A po 13 let, které už jsem členem Zastupitelstva hlavního města Prahy, jsem měl takové město vždy před sebou. Viděl jsem ho v té mlze zakrývající budoucnost, pro kterou něco děláte a ke které se chcete dopracovat. Někdy bylo mé město přes mlhu sotva viditelné, ale obecně dnes mohu říct, že je podle mě jasno, jen místy polojasno.

Nevím, v jaké pozici a jak moc budu moct Prahu v tomto roce ovlivňovat. Jestli bych ale něco Praze přál, pak je to stálost vedení, které ji povede déle než jeden nebo dva roky. A to píši s plným vědomím toho, že toto ovlivňovat částečně mohu a mohl jsem, i když se to holt nedá dělat za každou cenu.

Praze bych proto také přál méně politických aktivistů a více aktivních politiků, kteří mají vizi, zkušenosti a píli. Možná mi to nebudete věřit, ale i takoví lidé dnes v zastupitelstvu a ve vedení města jsou. Jen záře reflektorů a objektivy médií vždy více přitahují právě ti aktivisté, v jejichž stínu ostatní pracují.

Ať už ale budu letos v Praze „v pozici nebo v opozici“, jsou 3 věci, se kterými se nikdy nesmířím:

1) Že budou Prahu nesmyslně zastavovat developeři svými megalomanskými projekty, jako to hrozí například na mé oblíbené Vidouli.

2) Že kvůli několika už zmíněným aktivistům budou všichni okolo nuceni zakoupit kolo, auto svrhnout ze skály a do práce jezdit na bicyklu.
Neříkám, že je na takovém životním stylu a postoji něco špatného, naopak. Ale ve chvíli, kdy začnete dobré myšlenky prosazovat s hysterií hraničící s fanatismem, to dobro se z vašich myšlenek vytratí a zůstane jen „násilí“, se kterým je prosazujete.

3) Že se Praha přestane smysluplně rozvíjet, například že se zastaví výstavba metra D nebo Městského vnitřního okruhu. To jsou věci, ve kterých musíme pokračovat a o jejichž realizaci se musíme všichni ve vedení města zasloužit, ať už jsme v jakékoliv pozici a z jakékoliv strany.

Jsem přesvědčen, že aby byla Praha i nadále tím velkým městem, jehož sláva se hvězd dotýká, musíme se těchto věcí vyvarovat. To především Praze a všem jejím obyvatelům přeji do roku 2016. A samozřejmě vám všem přeji pevné zdraví, ať v roce 2016 musíte u nás ve stanici Nemocnice Motol vystupovat co nejméně.