Když jste před rokem 2009 v zimě uklouzli na zledovatělém, neposypaném a nijak neupraveném chodníku, k odpovědnosti jste mohli volat majitele domu, před kterým se zanedbaný chodník nacházel. Zjišťovat majitele bylo někdy složitější, a občas dalo opravdu zabrat, najít toho, na koho nasměrovat svůj „spravedlivý hněv“ za zničené hodinky, modřiny na stehně nebo dokonce zlomenou ruku. A pak probíhaly soudy, dokazování, dohady o tom, jestli měl tuto část chodníku zajišťovat majitel domu A nebo B, jestli se dal chodník lépe zabezpečit nebo nikoliv…


Od roku 2009 ale začala platit tzv. chodníková novela, která odpovědnost za chodníky přenesla na jejich vlastníka, kterým jsou v drtivé většině případů obce. Bylo kolem toho mnoho hluku v médiích a hlavní tvůrce novely senátor Jaroslav Kubera poskytoval rozhovory s vtipem sobě vlastním (bez ironie) a politickou filozofií „v Teplicích to děláme takhle, a tak by to mělo fungovat všude“ (z mé strany ironie, z jeho nikoliv).
Nevím, zřejmě se tehdy očekávala nějaká revoluce nebo co. Od roku 2009 jakoby mělo přestat úplně sněžit a mrznout, nebo dokonce přestat fungovat gravitace. Jenže nic takového se kupodivu nestalo, dokonce ani v Teplicích. A tak lidé padali dál a občas se u toho zranili. Někdy dokonce i vážně a s trvalými následky, aby si laskavý čtenář nemyslel, že to beru celé na lehkou váhu, tak to totiž není… Jiné bylo ale to, že se požadavky na náhradu škody či újmy na zdraví, výdělku apod. začaly objevovat na obecních úřadech a magistrátech.

Vlastníci domů si oddechli, odpadla jim jedna starost, a v obcích začali řešit, co s tím. Ono totiž zajistit na všech chodnících a po celou dobu „sněhové kalamity“ důsledně bezpečný terén, to je finančně i časově ohromně náročné, což mohu potvrdit na příkladu hlavního města Prahy. A tak nutně došlo postupně k tomu, že se obce dobře pojistily a tam, kde úklid nezvládaly a kde došlo k úrazu, předávaly a předávají žádosti o náhradu rovnou na pojišťovny. A ty se v mnoha případech s lidmi opět soudí, dohadují, handrkují…

Jaký je tedy výsledek? Spory o to, zda má „postižený“ nárok na náhradu škody či újmy na zdraví a kdo mu ji má poskytnout, se vedou dál. A chodníky jsou v zimním období možná ještě méně zajištěné, než byly dříve, protože majitelé domů si s nimi hlavu nelámou (kromě těch opravdu odpovědných) a ne všechny obce zvládají zajistit úklid všech svých chodníků.

Má tenhle začarovaný kruh nějaké řešení?

Já tvrdím, že bohužel nemá. Jde totiž o problém, ve kterém hlavní roli sehrávají lidé, jejich povaha a smysl pro (občanskou) odpovědnost, a kde nelze něco změnit nařízeními či zákazy, ba dokonce ani pokutami. Jde spíše o výchovu celé společnosti k tomu, aby se každý občan dokázal chovat zodpovědně, ohleduplně a s respektem k dalším lidem, se kterými tuto společnost tvoří. Syrová pravda totiž je, že chodník, který máte před svým domem, za vás ani dobře fungující sociální stát prostě neuklidí, a ani by to dělat neměl. A to je pro mě prosím dobře fungující sociální stát politickou mantrou. Ale úklid sněhu před barákem s ním vážně nemá co dělat.

Často se dnes při debatách o různých problémech používá ono okřídlené „podívejte se, jak to funguje na západě“. A něco na tom bude, respektive nejde jen o západ, ale obecně je dobré se inspirovat tam, kde už se s problémem nějak vypořádali, a nevymýšlet kolo. Když se rozhlédneme po Evropě, ve většině zemí už od středověku naprosto samozřejmě platí, že majitel se stará o chodník před svým domem, ať už je obecní, nebo patří jemu. Jednoduše je to jeho odpovědnost, a z praktického i lidského hlediska nemá zájem na tom, aby mu před domem padali na náledí lidé jako mouchy. Středověké pravidlo, na které jsme u nás zapomněli a chtěli jsme být za každou cenu modernější. Přitom ne všechno středověké je dnes zastaralé.

Osobně bych proto doporučoval vrátit se k tomu, co tu bylo před rokem 2009, a dát zpět odpovědnost majitelům domů. Naučme se znovu uklízet sníh před barákem a choďme opatrně. A také, pokud to není vážné, nepodávejme hned žaloby za modřinu na zadku nebo roztrženou bundu.