Když jsem se zhruba před týdnem v jednom z rozhovorů pro média vyjádřil kriticky vůči tomu, jaké nemalé finanční a časové náklady nám ve Fakultní nemocnici Motol přináší zákon 106 o svobodném přístupu k informacím, rozpoutala se kolem toho na sociálních sítích vášnivá debata. Pražský zastupitel za Českou pirátskou stranu Adam Zábranský mě nařkl ze lži, protože jsem tvrdil, že musíme vyřizovat desítky žádostí týdně. Stejně jako poslanec Jan Farský (TOP 09) argumentoval tím, že ve výročních zprávách FN Motol z let 2012, 2013 a 2014 jsou uvedeny jen jednotky vyřízených žádostí dle „stošestky“. A hned bylo přece jasné, že Ludvík musí lhát, že nechce být transparentní a že snad dokonce krade! Poslanec Farský mi nezapomněl připomenout i to, jak jsem se nedávno negativně vymezil vůči registru smluv, který brzy začne platit a je takovým jeho politickým dítkem.


Pojďme si ale, prosím, v klidu říct, jak se věci mají v praxi, mimo líbivá politická prohlášení a křižácká tažení proti korupci, kdy se kolem sebe často bezhlavě máchá mečem pod svatým křížem transparentnosti a na nějaké ty ztráty se nehledí.

Obviňovat mě ze lži na základě dat z výročních zpráv, navíc starých (za rok 2015 bude vydána teprve v květnu), a nezjistit si přitom více informací z praxe, když už se v ní nepohybuji, je bohužel v dnešní době typická neprofesionalita. Opravdu nechápu, proč bych měl o těchto věcech dávat nepravdivé informace, když jsem - na rozdíl od výše zmíněných pánů - dnes a denně v místě dění a reálně tyto problémy řeším přímo v terénu. Věc se má tak, že žádostí o informace, které k nám do FN Motol chodí a na počátku jsou formulovány podle zákona 106, byly v loňském roce stovky. Reálně jich ale na konci zůstane jen zlomek, které tomuto zákonu opravdu odpovídají, proto jich ve výročních zprávách jsou pouze jednotky. Ve skutečnosti ale vyřizujeme daleko větší množství žádostí.

Co se mé kritiky registru smluv týká, rozlítil jsem pana poslance Farského už na začátku února tím, že jsem v jiném rozhovoru nastínil, jaké fatální důsledky může tento zákon mít v nemocnici, jako je Motol. A že může dokonce ohrozit na životě některé pacienty. Poslanec Farský se mým obavám vysmál: „Opravdu nám chce pan ředitel Ludvík namluvit, že před operačním sálem dnes stojí zástupci farmaceutických firem s léky a čekají, až operatér podepíše smlouvu a pak teprve lék převezme? Troufám si tvrdit, že smlouvy se na sálech neuzavírají, a tudíž se při operaci ani nemusejí zveřejňovat.“

Výborně, tleskám smyslu pana poslance pro ironii a satiru, ale až se všichni vysmějeme, zkusme si na položenou otázku vážně odpovědět: Ne, pane poslanče, operatér smlouvu nepodepisuje. Ale management nemocnice ano. A činí tak i v krizových momentech, kdy pacient na operačním sále nutně potřebuje lék, který u nás není k dostání, a tak jej urgentně objednáváme a dovážíme ke zmíněnému operatérovi. Celá řada těchto léků je dražších než 50 tisíc korun, tedy už by se na ně vztahovala nová legislativa a nestačilo by lék zakoupit a dodat na sál, smlouva o nákupu by se musela nejprve zveřejnit. Pacient přece počká, hlavně že jsme transparentní.

Někdo možná namítne, že zákon z této povinnosti vyvazuje výjimečné situace. Co to ale je, výjimečná situace? V Motole a jistě i v jiných nemocnicích o výjimečné situace nejde, jsou téměř na denním pořádku, i když jsou krizové. Vezměme si třeba jednu takovou kritickou, ale velmi běžnou situaci, kdy k nám do nemocnice ve dvě hodiny v noci přivezou pacienta s infarktem, který nutně potřebuje stent. To je velmi laicky řečeno takový balónek, který se zavede do neprůchodné cévy a jeho roztažením se docílí většího průtoku krve. Jenže pacient, který leží na sále, potřebuje atypickou velikost. Dnes se postupuje tak, že zdravotní sestra otevře takzvaný konsignační sklad (řádně vysoutěžený), kde má farmaceutická firma naskladněno mnoho těchto stentů, vybere potřebnou velikost a tento stent pak lékař pacientovi zavede a zachrání mu život. Na celou akci jsou většinou maximálně dvě hodiny času, poté už bývá pozdě. Na konci měsíce pak přijde faktura, kde se všechny tyto nákupy vyúčtují a zaplatí. Takto dnes fungují konsignační sklady.

Jak by ale vypadala situace po zavedení registru smluv v podobě, jaké je dnes? Sestra by v kritický moment ve dvě hodiny ráno musela poslat objednávku, počkat, až bude potvrzená, a pak teprve může stent vzít a použít. A věřte mi, že to ve dvě hodiny ráno těžko proběhne a že tímto způsobem budou životy pacientů ohroženy. Řešením by samozřejmě bylo nakoupit zboží tzv. do zásoby. Jenže to by hrubým odhadem v případě Motola bylo zboží za cca 300 milionů korun.

Jsem si dobře vědom toho, že veřejným hlásáním těchto názorů asi v očích mnoha lidí, kteří touží po transparentním státu bez korupce a krádeží, zrovna nezískám na popularitě. Jenže mé výhrady nejsou postaveny na tom, že bych tohle všechno nechtěl. Že bych snad odmítal transparentnost a boj s korupcí. Tak to není. Já jsem jen velmi znepokojen trendem poslední doby, kdy se ve jménu transparentnosti zadupává do země zdravý rozum. Nezřídka jsou pak schvalována protikorupčních opatření, která pod hlavičkou zavádění transparentnosti negativně dopadají na ty, kteří třeba z principu, ale i ze zákona fungují jinak než většina „adresátů“ těchto opatření. Následky mohou být velmi závažné, jak se snažím ukázat právě na příkladu Fakultní nemocnice Motol.

Aby nedošlo k mýlce, raději ještě jednou opakuji: Naprosto rozumím volání po transparentnosti a boji proti korupci, v ROZUMNÉ formě je podporuji. Nemám ani žádný problém se zveřejňováním smluv, rozumím tomu, čeho se tím chce dosáhnout. V Motole moc rádi vše zveřejníme, ale jde mi o to, aby v zákoně bylo pamatováno na podobné případy, jako je ten, který jsem popsal. Ať je uvedeno, že se má vše zveřejnit v přiměřené lhůtě, za mě například do 14 dnů nebo na konci měsíce. Pak bude vše v pořádku. A kdo to neudělá ve stanovené lhůtě, ten ať klidně dostane obrovskou pokutu. Navíc by toto opatření mělo platit pro všechny, kdo použijí finance z veřejného zdravotního pojištění, a ne jen pro některé.

Bohužel platí, že cesta do pekel je dlážděna dobrými úmysly, k čemuž bych ještě doplnil, že je dlážděna dobrými úmysly těch, kdo pro samé zapálení pro danou věc zapomenou naslouchat ostatním a vidět skutečnou realitu. Ta pak často není tak jednouchá, jak by se ve „svatém rozhořčení“ mohlo zdát.