Nejsem žádným politickým nováčkem, abych si neuměl představit reakce veřejnosti na to, když se ve čtvrtek z médií dověděla, že koalice ČSSD, ANO a Trojkoalice se znovu dohodla na spolupráci ve vedení hlavního města. Koalice, která se na začátku listopadu rozpadla a za kterou se bezvýsledně hledala lepší alternativa více než čtyři měsíce. Koalice, jejíž členové si v určitých fázích vyjednávání i spoluvládnutí nemohli přijít na jméno.

„To jako vážně?“

„To si z nás dělají srandu?“

„Aha, jasně, zjistili, že potřebují koryta, tak se prostě dohodli a jsou znova velký kámoši!“


A tak dále, a tak dále, různé variace s mnohem větším výskytem vulgárních výrazů. A víte co? Rozumím tomu, chápu to. Přesto se pokusím napsat pár slov o tom, proč teď činíme, jak činíme.

Že tu byla snaha najít jiné, pokud možno lepší, stabilnější a silnější koaliční uskupení, o tom, prosím, nepochybujte. Za ty čtyři měsíce jsem se zúčastnil tolika vyjednání o možných koalicích, jako už dlouho ne. A bylo to ještě mnohem složitější, než po volbách na podzim 2014, jelikož všichni okolo stolu už měli s těmi druhými nějaké zkušenosti, které často vyvolávaly pro politické jednání tolik nepotřebné emoce. Až nakonec všechna jednání na něčem ztroskotala, naposledy na odmítavém postoji ODS.

Znovu se ukázalo, do jak složité situace se nejen politika v Praze dostává s tím, kolik různých stran je ve volbách úspěšných. Respektive na tom, že ve volbách už není vlastně úspěšný nikdo, ale hlasy se dělí mezi široké spektrum stran, hnutí a v neposlední řadě názorů a lidí. Domluvit za takové konstelace funkční koalici je ohromně těžké, na Slovensku by o tom teď mohli vyprávět.

Po čtyřech měsících jsme se tak dostali do situace, která občas nastane i v běžném životě mimo politiku. Do situace manželů, jejichž spory původně přerostly únosnou mez a oni se rozhodli se rozejít, jenže jak se tak rozhlíželi kolem sebe, mluvili s jinými a dokonce se snažili navázat jiný, nový vztah, zjistili, že vrátit se k sobě bude nakonec ze všech špatných variant varianta nejlepší. A to ani ne tak z lásky, která u nich třeba i v nějaké míře na počátku manželství byla, ale čistě z praktických důvodů. Zjistili, že je potřeba platit složenky, že je nutné dětem vybrat školu, že je nezbytné řešit novou kanalizaci v jejich původně společném domě. A že odděleně to jednoduše nezvládnou a rozchodem trpí nejen oni, ale především jejich děti a celá rodina.

Vstoupili podruhé do stejné řeky. A tak jsme se nyní rozhodli také my, když chceme obnovit původní koalici ANO, ČSSD a Trojkoalice. Jestli v koaličních námluvách z podzimu 2014 byly nějaké sympatie, pak dnes už se jedná čistě o sňatek z rozumu. Situace ve vedení hlavního města je už prostě dlouhodobě neudržitelná a je potřeba, aby Prahu někdo začal skutečně řídit, začal dělat důležitá rozhodnutí a ukončil tak příliš dlouho trvající provizorium.

Nebudu vám lhát a říkat, že bezvýhradně věřím tomuto obnovenému svazku a že staronová koalice vydrží dalších dva a půl roku až do voleb. Staré rány mohou být zalepeny a částečně zhojeny, jizvy ale zůstanou a občas budou bolet. Ani většina 33, respektive 34 hlasů v Zastupitelstvu není nic, co by dávalo velké záruky stability a spolehlivé síly.

Přeji si ale a doufám, že se nám podaří tentokrát postavit naši spolupráci právě na zmíněném rozumu, který nás opět svedl k jednomu stolu. Už jsme jednali a budeme ještě jednat o programových i dalších věcech, které byly v původním projektu nabroušenými hranami, o které jsme se vzájemně pořezali, a budeme usilovat o to, aby byly otupeny. Jedině tak můžeme doufat v delší spolupráci, která neskončí dalším, ještě bolestivějším rozvodem.

Nikde tedy není psáno, že to bude koalice „v dobrém i ve zlém, dokud nás smrt nerozdělí“. Ale jestli jsem si něčím v této nejisté době jistý, pak tím, že stojí za to se o to pokusit a do té stejné řeky znovu vstoupit. Jen trochu jinak, opatrněji a rozumněji.