Kritické myšlení je to, oč dneska běží. Osobně je vidím jako kontinuum, po němž se každý z nás někdy více někdy méně jistě pohybuje v tušeném směru citlivé rovnováhy mezi racionálním a iracionálním pólem. Přesahuje dost podstatně onu až strojově přesně vymezenou definici toho, co jsou úmyslné a vědomé lži (dezinformace), které dodávají určitým skupinám jistotu, že umí těm druhým číst myšlenky a znají jejich vnitřní (často jen jedinou možnou, ale každopádně zlou, zlovolnou) motivaci – a hlavně znají celou a absolutní pravdu tady a teď. Nejde jen o to alespoň pro začátek rozlišovat, jestli mluvíme o dezinformacích, nebo bezděčných misinformacích. V dalším kroku připustit, že se to osobně dotýká kohokoli z nás. Ve skutečnosti je iluzí myslet si, že „já jediný jsem dokonale obrněn“, protože se nacházím v bezpečném názorovém spektru.
Kritické myšlení chybí ale rozhodně a zásadně i tam, kde se snažíme ve veřejném prostoru promlouvat v kladném a povzbudivém tónu. A i zde je nutné slova velmi pečlivě vážit.
Jako například při oprávněně (!) vyjadřované podpoře pirátské političce Olze Richterové.