Kritické myšlení je to, oč dneska běží. Osobně je vidím jako kontinuum, po němž se každý z nás někdy více někdy méně jistě pohybuje v tušeném směru citlivé rovnováhy mezi racionálním a iracionálním pólem. Přesahuje dost podstatně onu až strojově přesně vymezenou definici toho, co jsou úmyslné a vědomé lži (dezinformace), které dodávají určitým skupinám jistotu, že umí těm druhým číst myšlenky a znají jejich vnitřní (často jen jedinou možnou, ale každopádně zlou, zlovolnou) motivaci – a hlavně znají celou a absolutní pravdu tady a teď. Nejde jen o to alespoň pro začátek rozlišovat, jestli mluvíme o dezinformacích, nebo bezděčných misinformacích. V dalším kroku připustit, že se to osobně dotýká kohokoli z nás. Ve skutečnosti je iluzí myslet si, že „já jediný jsem dokonale obrněn“, protože se nacházím v bezpečném názorovém spektru.
Kritické myšlení chybí ale rozhodně a zásadně i tam, kde se snažíme ve veřejném prostoru promlouvat v kladném a povzbudivém tónu. A i zde je nutné slova velmi pečlivě vážit.
Jako například při oprávněně (!) vyjadřované podpoře pirátské političce Olze Richterové.

Zde komentované vyjádření: https://www.facebook.com/permalink.php?story_fbid=2882629675391832&id=100009344835192

Milada Horáková – oběť komunistického režimu. Františka Plamínková – oběť nacistického režimu.

Proč by mělo stačit uměřeně a bez zveličování vyjmenovat přednosti této političky, ale vyvarovat se srovnání s osobnostmi, které zemřely během dvou totalitních režimů minulého století? Zkusím vysvětlit velikým obloukem...

„Politika je droga,“ poznamenala již Jaroslava Moserová, bývalá senátorka, rovněž kandidátka na prezidentku.

Pozornost, jaká je věnována politikům v médiích, je neúměrná jejich skutečnému významu v našich životech.

Každodenní zjišťování jejich názorů a postojů na to či ono dává ne právě přesný signál o jejich roli ve společnosti, v politice, roli politiky a strany v jejich životech a jejich roli pro nás a v našich životech.

Je to ohromný a nepředstavitelný nápor na jejich psychiku a ego.

V rámci permanentní kampaně a sebeprezentace strany, své činnosti a sebe (svého sebeobrazu) nepostřehnutelně bojují o každou píď své autenticity víc než o cokoli jiného. (O svou duši, chce se až říct). O udržení si hranice, která jasně rozlišuje, co vychází zevnitř, z hluboké potřeby, a co je již (byť jen mimoděčný) tah na marketingovou branku.

Tolik vysmívaní (a přitom respektovaní – zajímavá schizofrenie) pedagogové se učí, jak velmi důležité je umět konkrétně pochválit (a přitom jen účelově nemanipulovat), aby zpětná vazba měla vůbec pro daného jedince (formativní) smysl. A že to je jedna z klíčových dovedností pedagogů, která slouží k utváření charakteru i osvojování si nových kompetencí žáků. Místo: „Jsi naprosto geniální“ (když někdo stihl termín nebo má výbornou prezentaci) umět vyjádřit vypointovaněji: „Fakt oceňuju, že to bylo k věci, přehledné a přitom stručné“.

Egolatrie je ještě to nejmenší zlo, které by je mohlo potkat. Že už politik ani nepozná, jestli jedná v zájmu voliče nebo jen v zájmu strany a vlastního ukojení (všech myslitelných žízní). Že už ani volič nepozná, že politik jedná jen v jeho zájmu, nebo pro stranu a své ukojení. To větší zlo, které by ale mohlo potkat nás, je, že nás politik nebude potřebovat kvůli našim názorům, námětům a výhradám, ale jen kvůli obdivné pozornosti, oslavným pochvalám a tleskání, případně dobrovolnické práci na kampani či penězům na kampaň.

Osobně také si nejsem jistá, jestli je vhodné, aby se vybírala jedna oběť šikany, agrese, zastrašování oproti jiným, které nám nejsou třeba tolik sympatické. Škoda, že se v této osvětové kampani proti agresivitě vůči politikům, nenašel prostor zmínit jmenovitě nepřijatelnost hrozeb také vůči Babišově rodině (a jiným). Nebo si myslíme, že tito lidé nemají žádné emoce? Nebo prostě v tomto případě nejsme ochotni ani připustit, že by se to vůbec dělo?

Jsem všemi deseti pro, aby se zvyšovala kultura výměny názorů a odlišných pohledů na věc. Jsem proti jakémukoli násilí, ať už symbolickému nebo fyzickému. Buďme však prosím důslední a více otevření, když už se z obrany principu dělá horká věc veřejná.

* * *

Zkrátka, nevíme přece, jak by se Olga Richterová zachovala, kdyby se ocitla před dilematem poklonit se moci, nebo se jí raději zásadově vzepřít se vztyčenou hlavou. Neví to jednoduše ani ona sama. Před žádnou takovou volbou nestojí.

Přeju Ti, Olgo, hodně zdaru.