Zemanova břitva
Už Tomáš Akvinský mínil, že šestým smyslem člověka je společnost - ti druzí, kteří ze svých úhlů pohledu doplňují, stvrzují nebo přitesávají svět, jak se jeví našim pěti smyslům (jedince).
Vstupem do politiky se především ti ve vysokých funkcích rázem ocitají ve společnosti naprosto se vymykající běžnému civilnímu životu. Už jen počet kolempřihlížejících, komentátorů ve shodě i ve sporu, méně i více schopných spolupracovníků, ale i přetrhdílů, marketérů, řitířů skrupulózních i bezskrupulózních (krásné slovo básníka a diplomata J. Gruši), různých oportunistů a kariéristů, korupčníků a jiných postav mnohonásobně narůstá. Musí být těžké uchovat si ještě jakýs takýs zdravý smysl pro realitu.
Miloše Zemana skutečně provází či předchází hodně nepěkná – mediální - pověst hrubiána, povýšence, ba velmi křivého člověka. Kromě toho se o něm často píše jako o solitérovi; konec konců sám ve svém kandidátském projevu na půdě parlamentu v roce 2003 hovořil v tom smyslu, že je zapotřebí vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“ a ve svém loňském volebním spotu s pověstným vysočinským stromem hovoří o tom, že i „zapálení jedné svíčky“ má význam.
A tak se mi už dlouhodobě vkrádá do úvah toto: pokud Miloš Zeman setrvává v nepřehlédnutelném potýkání s médii, které (ono potýkání) mu škodí (myšleno negativně se odráží na líbivosti jeho kampaně či slovy klasika „nesnesitelné lehkosti“ porozumění a identifikace ze strany voličů) - a nemůže si toho nebýt vědom -, možná mu pak jde také o jinou, z jeho pohledu vyšší hodnotu.
Je možné, že svůj vztah k médiím i voličům (a obráceně vztah médií a voličů ke své osobě) Zeman napůl vědomě i nevědomě problematizuje a vystavuje zatěžkávací zkoušce, cosi na způsob prvotního trojího odmítnutí konvertity k židovství? Nároky na psychohygienu v politickém prostředí - navíc v podmínkách časového nedostatku - jsou totiž značné, a to i při zcela běžném výskytu poměru dobra a špatnosti (či slabosti) v duši každého jednotlivého zúčastněného (nikoli ve dvou táborech dobra a zla, nebo chcete-li slušnosti a neslušnosti).
Co by tím politik a člověk Zeman získal? Snad to, že by si v míře větší, než je zřejmě obvyklé, uchoval co nejpřirozenější osobní zónu a s ní i určitou civilní, nepolitickou realitu. Zeman zjevně nevyhledává patolízaly, ani se nesnaží za každou cenu zalíbit. Příkrost a vysoké nároky vztahované vůči redaktorům, moderátorům a novinářům a médiím obecně by mu, možná v jakémsi pudu sebezáchovy a v zájmu zachovávání a aktualizování reality, mohly svým způsobem napomoci profiltrovat (především skrze sebevyloučení!) osoby, motivace a informace, s nimiž přichází do blízkého styku. Ale má to současně i opačný účinek, sám Zeman se musí tím pádem co nejlépe připravit na každé své veřejné vystoupení. Tedy bič visí i nad ním.
Chci tu ale hlavně vypíchnout určité momenty hodné pozornosti a zamyšlení. Nemyslím, že by sebeinteligentnější politik dokázal sehrát některé z těchto etudy, pokud by nějak neodpovídaly jeho letoře, protože by je jednoduše ani nedokázal vymyslet, a už vůbec by je nedokázal napasovat na vyvstalé situace během debat.
• Zemanovi se nepochybně podařilo vnést do české politiky nepřehlédnutelnou novou kvalitu - možnost přerušované politické kariéry. Rozhodně nejsme svědky pouhé recyklace omšelého bonmotéra. Návrat po dlouhé pauze, kdy měl možnost řadu věcí si promyslet a zhodnotit, dává především voličům výbornou možnost s jasnou hlavou zhodnotit jeho (ne)přínos. (V této souvislosti mě napadá, že by stálo za to inspirovat se kostarickým politickým systémem a při případné změně volebního zákona uvažovat také o zavedení přísného pravidla „jednoho volebního období a nucené pauzy“ (pro poslance, senátory, premiéra i prezidenta) - i to by mělo elegantní protikorupční efekt a podpořilo by to cirkulaci a obnovování "elit").
• V debatě v Českém rozhlase dne 16.1. (17hod.), kdy M. Veselovský nechal odpovídat na všechny nově položené otázky jako prvního K. Schwarzenberga (což ho do jisté míry znevýhodňovalo), se chtěl ve prospěch KS vzdát této své výhody a chystal se proto ujmout slova jako první - bohužel si to přítomný moderátor vyložil jen jako Zemanovu aroganci a slovo mu vzal.
• Zeman rád odkrývá i pozadí a souvislosti svého myšlení o nadnesených otázkách, pokud k tomu má prostor; tedy jak k názoru došel a proč ho zastává. Mnozí to ovšem považují za poučování a dlouhé výklady je otravují. (Mimochodem M. Zeman, jako výjimka, oslovuje jménem i moderátory.)
• Zajímají ho názory druhých a umí přiznat i nerozhodnost - v prezidentské debatě na ČT (o třech) vybočil z formátu debaty a položil sám nečekaně otázku směrem k T. Fischerové, zajímal se o její názor, čímž jí dal příležitost, aby vysvětlila a podpořila argumenty svůj určitý postoj (proč ne zástupce firem do prezidentského letadla). V jiné debatě MZ přiznává, že právo není jeho obor a zároveň nahlas vznáší k veřejné diskuzi otázku, která mu leží v hlavě a na niž nemá ujasněnou odpověď: (volně cituji) „rád se nechám poučit od právníků, v čem vlastně spočívá tvrdé matriální jádro ústavy“.
• Až na banální a zbytečné bilbordy – o kterých zřejmě už všichni vědí, že nefungují, ale ve snaze vyhnout se nálepce „chudého příbuzného“ je přesto využívají - nesnížil se k žádné marketingové kampani na pomezí či za hranicí bezobasažného spektáklu a čiré zábavy, v zásadě se snaží komunikovat nějaké myšlenky (ať už s nimi člověk souhlasí, nebo nesouhlasí).
Tři střípky z osobní zkušenosti:
• Zemanově pověsti křiváka neodpovídá jeho přímé (někdy až tvrdé, ano) vystupování během jednání (debat). Na zářijové pracovní schůzce s ním se mi dostalo hned tří poučení, co jsem udělala špatně (nevzala jsem si s sebou diktafon, leták projektu jsem vytiskla příliš malý ke čtení a nechala jsem se příliš unést vzdálenou skvělou budoucností projektu). Újmu jsem neutrpěla žádnou, všechny připomínky byly trefné, rozhodně to nebyly osobní útoky. Navíc jsem věděla v danou chvíli přesně, na čem jsem.
• Na téže schůzce jsme si mezi řečí vyměnili názory na počet požadovaných podpisů na petice. Tehdy M. Zeman tvrdil, že by byl pro zvýšení na 100 000 hlasů. (Já jen podotkla, že národ se jistě dá zaměstnat i smysluplněji než tím, že bude horečně sbírat půl roku podpisy pro toho či onoho kandidáta; co kdyby se podmínka změnila, například se snížil počet petičních podpisů a současně se zkrátila lhůta pro jejich sběr). A jak je patrné, Zeman je schopen svůj názor změnit. Nově podpořil jiný návrh, který by požadoval 5 000-10 000 podpisů notářsky ověřených.
• A ještě jedna překvapivá okolnost, kterou jsem osobně nepředpokládala. S prosbou o 2 strategické otázky pro ČR pro dlouhodobý projekt www.otazkyprocr.cz jsme oslovili – jako vcelku nevýznamná skupinka a projekt - všechny prezidentské kandidáty. Odpovědělo jen 6 z nich. 4 okamžitě dodali (M. Zeman, T. Fischerová, R. Kolínská, K. Samková), dva jen přislíbili, a ani po urgencích nedodali (J. Dienstbier a Z. Roithová). Překvapivě V. Franz, svými slovy autentický občanský kandidát, se nechal slyšet (pravda, ústy svého volebního týmu), že o podobné akce (sic!) nemá zájem. Pro ostatní byl náš projekt i žádost asi pod prahem jejich pragmatického vnímání. Takže ve vztahu k otevřeným technologií a využitelným organizačním principům budoucnosti 1:0 pro M. Zemana (vůči K. Schwarzenbergovi).
Pokud v této přímé volbě Miloš Zeman prohraje, čímž by mu již podruhé uniklo prezidentské křeslo, jsem si jistá, že přijme svou prohru tentokrát důstojně. Nepůjde totiž o žádnou blamáž, v níž sehrála ostudnou roli naprostá zbabělost několika spolustraníků (kteří mu mohli a měli svůj názor sdělit dopředu - odvahu k upřímnosti našli po dlouhých deseti letech před 2. kolem přímé volby 2013), ale o normální přímou demokratickou volbu, do níž vstupoval s šancemi neznámými.
Poznámka:
Jelikož nebudu volit podle účesu, úsměvu, vtipu; podle toho, do jakého disidentského tábora ten který patřil; ani podle osob, které kandidáta z nějakého svého (pochopitelného či nepochopitelného) důvodu podporují; nebo podle míry korupčnosti (protože tu nemohu sama věrohodně poměřit ani kvantifikovat na jedné ani na druhé straně), pokusila jsem se shrnout věci, kterých si na Zemanovi cením. Ideologické rozdíly nechť si každý probere sám.
Vstupem do politiky se především ti ve vysokých funkcích rázem ocitají ve společnosti naprosto se vymykající běžnému civilnímu životu. Už jen počet kolempřihlížejících, komentátorů ve shodě i ve sporu, méně i více schopných spolupracovníků, ale i přetrhdílů, marketérů, řitířů skrupulózních i bezskrupulózních (krásné slovo básníka a diplomata J. Gruši), různých oportunistů a kariéristů, korupčníků a jiných postav mnohonásobně narůstá. Musí být těžké uchovat si ještě jakýs takýs zdravý smysl pro realitu.
Miloše Zemana skutečně provází či předchází hodně nepěkná – mediální - pověst hrubiána, povýšence, ba velmi křivého člověka. Kromě toho se o něm často píše jako o solitérovi; konec konců sám ve svém kandidátském projevu na půdě parlamentu v roce 2003 hovořil v tom smyslu, že je zapotřebí vytvářet „ostrůvky pozitivní deviace“ a ve svém loňském volebním spotu s pověstným vysočinským stromem hovoří o tom, že i „zapálení jedné svíčky“ má význam.
A tak se mi už dlouhodobě vkrádá do úvah toto: pokud Miloš Zeman setrvává v nepřehlédnutelném potýkání s médii, které (ono potýkání) mu škodí (myšleno negativně se odráží na líbivosti jeho kampaně či slovy klasika „nesnesitelné lehkosti“ porozumění a identifikace ze strany voličů) - a nemůže si toho nebýt vědom -, možná mu pak jde také o jinou, z jeho pohledu vyšší hodnotu.
Je možné, že svůj vztah k médiím i voličům (a obráceně vztah médií a voličů ke své osobě) Zeman napůl vědomě i nevědomě problematizuje a vystavuje zatěžkávací zkoušce, cosi na způsob prvotního trojího odmítnutí konvertity k židovství? Nároky na psychohygienu v politickém prostředí - navíc v podmínkách časového nedostatku - jsou totiž značné, a to i při zcela běžném výskytu poměru dobra a špatnosti (či slabosti) v duši každého jednotlivého zúčastněného (nikoli ve dvou táborech dobra a zla, nebo chcete-li slušnosti a neslušnosti).
Co by tím politik a člověk Zeman získal? Snad to, že by si v míře větší, než je zřejmě obvyklé, uchoval co nejpřirozenější osobní zónu a s ní i určitou civilní, nepolitickou realitu. Zeman zjevně nevyhledává patolízaly, ani se nesnaží za každou cenu zalíbit. Příkrost a vysoké nároky vztahované vůči redaktorům, moderátorům a novinářům a médiím obecně by mu, možná v jakémsi pudu sebezáchovy a v zájmu zachovávání a aktualizování reality, mohly svým způsobem napomoci profiltrovat (především skrze sebevyloučení!) osoby, motivace a informace, s nimiž přichází do blízkého styku. Ale má to současně i opačný účinek, sám Zeman se musí tím pádem co nejlépe připravit na každé své veřejné vystoupení. Tedy bič visí i nad ním.
Chci tu ale hlavně vypíchnout určité momenty hodné pozornosti a zamyšlení. Nemyslím, že by sebeinteligentnější politik dokázal sehrát některé z těchto etudy, pokud by nějak neodpovídaly jeho letoře, protože by je jednoduše ani nedokázal vymyslet, a už vůbec by je nedokázal napasovat na vyvstalé situace během debat.
• Zemanovi se nepochybně podařilo vnést do české politiky nepřehlédnutelnou novou kvalitu - možnost přerušované politické kariéry. Rozhodně nejsme svědky pouhé recyklace omšelého bonmotéra. Návrat po dlouhé pauze, kdy měl možnost řadu věcí si promyslet a zhodnotit, dává především voličům výbornou možnost s jasnou hlavou zhodnotit jeho (ne)přínos. (V této souvislosti mě napadá, že by stálo za to inspirovat se kostarickým politickým systémem a při případné změně volebního zákona uvažovat také o zavedení přísného pravidla „jednoho volebního období a nucené pauzy“ (pro poslance, senátory, premiéra i prezidenta) - i to by mělo elegantní protikorupční efekt a podpořilo by to cirkulaci a obnovování "elit").
• V debatě v Českém rozhlase dne 16.1. (17hod.), kdy M. Veselovský nechal odpovídat na všechny nově položené otázky jako prvního K. Schwarzenberga (což ho do jisté míry znevýhodňovalo), se chtěl ve prospěch KS vzdát této své výhody a chystal se proto ujmout slova jako první - bohužel si to přítomný moderátor vyložil jen jako Zemanovu aroganci a slovo mu vzal.
• Zeman rád odkrývá i pozadí a souvislosti svého myšlení o nadnesených otázkách, pokud k tomu má prostor; tedy jak k názoru došel a proč ho zastává. Mnozí to ovšem považují za poučování a dlouhé výklady je otravují. (Mimochodem M. Zeman, jako výjimka, oslovuje jménem i moderátory.)
• Zajímají ho názory druhých a umí přiznat i nerozhodnost - v prezidentské debatě na ČT (o třech) vybočil z formátu debaty a položil sám nečekaně otázku směrem k T. Fischerové, zajímal se o její názor, čímž jí dal příležitost, aby vysvětlila a podpořila argumenty svůj určitý postoj (proč ne zástupce firem do prezidentského letadla). V jiné debatě MZ přiznává, že právo není jeho obor a zároveň nahlas vznáší k veřejné diskuzi otázku, která mu leží v hlavě a na niž nemá ujasněnou odpověď: (volně cituji) „rád se nechám poučit od právníků, v čem vlastně spočívá tvrdé matriální jádro ústavy“.
• Až na banální a zbytečné bilbordy – o kterých zřejmě už všichni vědí, že nefungují, ale ve snaze vyhnout se nálepce „chudého příbuzného“ je přesto využívají - nesnížil se k žádné marketingové kampani na pomezí či za hranicí bezobasažného spektáklu a čiré zábavy, v zásadě se snaží komunikovat nějaké myšlenky (ať už s nimi člověk souhlasí, nebo nesouhlasí).
Tři střípky z osobní zkušenosti:
• Zemanově pověsti křiváka neodpovídá jeho přímé (někdy až tvrdé, ano) vystupování během jednání (debat). Na zářijové pracovní schůzce s ním se mi dostalo hned tří poučení, co jsem udělala špatně (nevzala jsem si s sebou diktafon, leták projektu jsem vytiskla příliš malý ke čtení a nechala jsem se příliš unést vzdálenou skvělou budoucností projektu). Újmu jsem neutrpěla žádnou, všechny připomínky byly trefné, rozhodně to nebyly osobní útoky. Navíc jsem věděla v danou chvíli přesně, na čem jsem.
• Na téže schůzce jsme si mezi řečí vyměnili názory na počet požadovaných podpisů na petice. Tehdy M. Zeman tvrdil, že by byl pro zvýšení na 100 000 hlasů. (Já jen podotkla, že národ se jistě dá zaměstnat i smysluplněji než tím, že bude horečně sbírat půl roku podpisy pro toho či onoho kandidáta; co kdyby se podmínka změnila, například se snížil počet petičních podpisů a současně se zkrátila lhůta pro jejich sběr). A jak je patrné, Zeman je schopen svůj názor změnit. Nově podpořil jiný návrh, který by požadoval 5 000-10 000 podpisů notářsky ověřených.
• A ještě jedna překvapivá okolnost, kterou jsem osobně nepředpokládala. S prosbou o 2 strategické otázky pro ČR pro dlouhodobý projekt www.otazkyprocr.cz jsme oslovili – jako vcelku nevýznamná skupinka a projekt - všechny prezidentské kandidáty. Odpovědělo jen 6 z nich. 4 okamžitě dodali (M. Zeman, T. Fischerová, R. Kolínská, K. Samková), dva jen přislíbili, a ani po urgencích nedodali (J. Dienstbier a Z. Roithová). Překvapivě V. Franz, svými slovy autentický občanský kandidát, se nechal slyšet (pravda, ústy svého volebního týmu), že o podobné akce (sic!) nemá zájem. Pro ostatní byl náš projekt i žádost asi pod prahem jejich pragmatického vnímání. Takže ve vztahu k otevřeným technologií a využitelným organizačním principům budoucnosti 1:0 pro M. Zemana (vůči K. Schwarzenbergovi).
Pokud v této přímé volbě Miloš Zeman prohraje, čímž by mu již podruhé uniklo prezidentské křeslo, jsem si jistá, že přijme svou prohru tentokrát důstojně. Nepůjde totiž o žádnou blamáž, v níž sehrála ostudnou roli naprostá zbabělost několika spolustraníků (kteří mu mohli a měli svůj názor sdělit dopředu - odvahu k upřímnosti našli po dlouhých deseti letech před 2. kolem přímé volby 2013), ale o normální přímou demokratickou volbu, do níž vstupoval s šancemi neznámými.
Poznámka:
Jelikož nebudu volit podle účesu, úsměvu, vtipu; podle toho, do jakého disidentského tábora ten který patřil; ani podle osob, které kandidáta z nějakého svého (pochopitelného či nepochopitelného) důvodu podporují; nebo podle míry korupčnosti (protože tu nemohu sama věrohodně poměřit ani kvantifikovat na jedné ani na druhé straně), pokusila jsem se shrnout věci, kterých si na Zemanovi cením. Ideologické rozdíly nechť si každý probere sám.